ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3740.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3740/2020-199
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) A. S. , narozená XY, a b) J. S. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a. s. , se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o 347.010,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 29/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 11 Co 371/2019-167, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 11 Co 371/2019-167, se zrušuje v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2018, č. j. 42 C 29/2017-100, tak, že se žaloba zamítá co do požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 157.200 Kč s příslušenstvím, a dále v nákladových výrocích II a IV a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 42 C 29/2017-100, uložil žalované zaplatit oběma žalobcům účelné náklady spojené s léčením žalobkyně a) v období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 4.770,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění její základní obsluhy v období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 250.000 Kč s příslušenstvím (výrok II); zamítl žalobu ohledně částky 92.240 Kč s příslušenstvím představující náhradu za náklady na zajištění základní obsluhy za uvedené období (výrok III) a výroky IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci se dne 21. 4. 2005 zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou a na výletě do Káhiry dne 25. 4. 2005, zakoupeném od delegáta žalované, havaroval autobus s cestujícími a žalobkyně a) utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, v období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 potřebovala asistenci při obsluze a ošetřování, které jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle §8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči ve výši 4.400 Kč měsíčně. Soud věc posoudil podle §420 a §852a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni a) za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy. Žalobcům proto náleží náhrada nákladů spojených s léčením v celkové výši 4.770,50 Kč s příslušenstvím za zakoupené léky. Ohledně nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o žalobkyni uzavřel, že žalobkyně je na žalobce plně odkázána a ošetřovatelské úkony jsou v intencích zákona o sociálních službách. Nesouhlasil však s výčtem úkonů v rozsahu 15,5 hodiny denně, neboť žalobce b) je vysokého věku a není v jeho silách poskytovat nepřetržitou péči takový čas, neboť by nebyl schopen zajišťovat své základní potřeby a obsluhovat domácnost. Proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 250.000 Kč a v rozsahu 92.240 Kč žalobu zamítl, přičemž vyšel z paušální částky 120 Kč za 1 hodinu úkonů péče o žalobkyni, jež odpovídá cenám místně a časově obvyklým. Současně zohlednil žalobkyní pobíraný příspěvek na péči ve výši 4.400 Kč.
2. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 11 Co 371/2019-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II jej ve vztahu k žalobci b) změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k žalobkyni a) jej změnil jen tak, že zamítl žalobu co do částky 157.200 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 2. 2017 do zaplacení, co do 0,45 % úroku z prodlení z částky 250.000 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jinak jej v tomto výroku ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, ačkoli shledal odůvodnění poněkud kusým. K otázce aktivní legitimace připomenul judikaturu dovolacího i Ústavního soudu a uzavřel, že k uplatnění nároku na péči o žalobkyni a) je aktivně legitimována jen sama žalobkyně a), u výdajů na léky, zdravotní pomůcky a cestovné za dopravu, jež jsou hrazeny ze společného jmění manželů, jsou k uplatnění nároku ve výši 4.770,50 Kč věcně aktivně legitimováni oba žalobci. Současně neshledal nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, jež odpovídá za škodu podle §852i obč. zák. K nákladům na zajištění péče o žalobkyni a) uvedl odvolací soud, že tuto péči vykonává žalobce b) jako její manžel, při stanovení výše náhrady nákladů na péči je však nezbytné vycházet z potřeb žalobkyně, nikoli z možností žalobce b). Ztotožnil se s obvodním soudem, že péče o žalobkyni se promítá do všech oblastí života a přesahuje míru rodinné solidarity. Žalobkyně je odkázána na celodenní péči manžela (resp. na péči přes den i v noci, nikoli však nepřetržitou), proto nebylo na místě stanovit přesný rozsah hodin, které vynakládá žalobce b) na jednotlivé činnosti při péči o žalobkyni. Neztotožnil se však s postupem obvodního soudu, jenž přiznal paušální částku 250.000 Kč, neboť ta nebyla pregnantně odůvodněna. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 6061/2016 vydaného ve věci účastníků tohoto řízení při stanovení výše náhrady, která náleží nesoběstačnému poškozenému za osobní péči poskytovanou mu rodinnými příslušníky nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity, může soud vycházet podpůrně a přiměřeně i z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., nemůže však bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry. Proto je vhodné vyjít podle §136 o. s. ř. z minimální mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kterou by musel poškozený zaplatit potřebnému počtu pečovatelů pracujících na úvazek odpovídající době či úkonům k provedení nezbytných činností péče o jeho osobu. Z uvedených důvodů považoval dovolací soud za korektní a dostatečně transparentní postup určení výše náhrady stanovené jako minimální mzdu, kterou by musela poškozená zaplatit dvěma pečovatelkám pracujícím na plný úvazek měsíčně po odečtení žalobkyní pobírané sociální dávky. Rovněž odvolací soud tedy vycházel z této úvahy a přiznal žalobkyni a) částku 92.800 Kč, odpovídající minimální mzdě v roce 2016 ve výši 9.900 Kč měsíčně, tj. nárok za 2 pečovatelky x 9.900 Kč = 19.800 Kč. Současně zohlednil, že žalobkyně a) pobírala příspěvek na péči v červenci 2016 ve výši 4 000 Kč, od 1. 8. 2016 navýšený na částku 4 400 Kč, a tento příspěvek odečetl od částky 19.800 Kč, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady škody na zdraví v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí), a poskytnutý příspěvek od náhrady nákladů péče odečíst. Celkem tedy náleží žalobkyni a) částka 92.800 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k žalobci b) žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Náhrada nákladů léčení v částce 4.770,50 Kč byla prokázána účtenkami a je důvodná podle §1970 o. z. včetně příslušenství.
3. Proti výroku I rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba co do částky 157.200 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva, zda má náhrada majetkové újmy poškozeného spočívající v nákladech na péči umožnit volbu mezi zajištěním péče prostřednictvím třetích osob nebo osobní péčí nejbližších. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení, neboť se domnívá, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zatížil tak řízení vadou. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně a) uvedla, že dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež byla učiněna v souladu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu. Dále dovolání neobsahuje vymezení nesprávného právního názoru. Žalovaná uvedla výrazně nižší ceny pečovatelské služby v okolí místa bydliště dovolatelky. Navrhla proto, aby dovolací soud odmítl dovolání pro vady.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je současně ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vyneseného v obdobné věci týchž účastníků, přípustné pro řešení otázky přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu. Dovolání je důvodné.
6. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.
8. Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
9. Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), jiné mají kompenzovat nepříznivé dopady do majetkového stavu poškozených (náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada za ztrátu na důchodu). K právu osoby poškozené na zdraví pak náleží i náhrada nákladů léčení (pokud není kryto veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, která přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, navazuje na prokazatelné vynaložení nákladů (tj. zajištění péče), tedy přiznání náhrady implicitně předpokládá, že volba způsobu zajištění péče již byla učiněna, péče byla poskytnuta a v návaznosti na to pak vynaloženy tomu odpovídající prostředky (k tomu viz judikatura řešící možné eventuality způsobu uplatnění práva na skutečně vynaložené náklady na péči, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, uveřejněný pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sbírky, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015, či ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, č. 27/2018 Sbírky). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, uzavírá, že vyjma náhrady za ztrátu na výdělku nelze přiznat nároky plynoucí ze škody na zdraví formou do budoucna stanoveného opakujícího se plnění – renty. V témže nálezu se Ústavní soud přiklání též k závěru, že existenci nákladů spojených s péčí o poškozeného je třeba přiměřeným způsobem prokázat, což je z povahy věci možné až po jejich vynaložení. Kompenzace nákladů tak navazuje na zvolenou formu zajištění péče (tomu úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci odpovídají) a je vyčíslitelná zpravidla exaktní metodou zjištění rozsahu vykonané péče a na ni vynaložených nákladů.
10. Poněkud odlišná je situace v případě péče poskytované blízkou osobou, kde se kromě jednoznačně medicínských a podobných úkonů (podávání léků, polohování, cévkování, apod.) provádí i péče o domácnost; jde-li o domácnost společnou s osobou, která péči vykonává, náleží náhrada za tyto úkony jen v rozsahu, v němž přesahují míru obvyklé rodinné spolupráce, neboť úklid, praní, vaření, nakupování, péče o vybavení domácnosti, apod. se nejspíše týkají všech členů domácnosti a nejsou jen ve prospěch samotného poškozeného. Zde už ovšem nelze najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu uvedeného ustanovení musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006). V rozsudku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sbírky, se pak Nejvyšší soud zabýval podložeností a adekvátností úvahy soudu potud, zda přisouzená částka náhrady nákladů na péči není nepřiměřeně vysoká. Poukázal zde na orientační vodítka, na nichž lze příslušnou úvahu založit, mezi něž zahrnul i ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách, (dále též jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“), s nímž však nelze cenu nákladů na osobní péči bez dalšího ztotožnit, a to již s ohledem na možné z téhož titulu poškozeným pobírané sociální dávky či na nezbytnost hradit daňové odvody a dávky na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů. Relevanci přiznal též kritériu minimální mzdy ve smyslu příslušného nařízení vlády vztaženému k časovému úseku, po který by bylo třeba zaměstnat pečující osoby, tedy kritériu, které měl za stěžejní pro své posouzení též odvolací soud v projednávané věci.
11. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 554/19, byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1592/2017, ve věci stejných účastníků týkající se téhož nároku za jiné období (květen 2005 až květen 2009), se závazným právním názorem, že je třeba vyjít z limitu stanoveného pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který s přihlédnutím k potřebnému časovému rozsahu je stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř.
12. Má-li tedy být volná úvaha soudu formována v návaznosti na částku, kterou by poškozený případně platil profesionálnímu poskytovateli dané služby v souladu s úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., je pak v zájmu náležité objektivizace v obecné rovině třeba přihlédnout ke způsobu, jakým tato vyhláška reguluje poskytování péče a ocenění poskytovaných služeb, i jejímu provázání se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, neboť pouze takto je možné se přiblížit k obnosu, který by reálně mohl odpovídat adekvátní úplatě pečovatelské služby, a poskytnout tak volné úvaze soudu náležitou oporu. Zákon č. 108/2006 Sb. přitom předpokládá, že poskytování sociálních služeb, včetně služby osobní asistence, jíž měl odvolací soud za obsahově odpovídající rozsahu a typu úkonů, které je třeba zajistit v rámci péči o žalobkyni a), se poskytuje na základě smlouvy (viz §91 zákona č. 108/2006 Sb.), v níž je upravena i výše úhrady za sociální služby a způsob jejího vyúčtování. Podle §75 téhož zákona platí, že fyzické osoby v nepříznivé sociální situaci hradí úhrady za služby osobní asistence v rozsahu stanoveném smlouvou a že maximální výši úhrady stanoví prováděcí předpis. Tím je právě vyhláška č. 505/2006 Sb., která ve vztahu k osobní asistenci v §5 odst. 1 vymezuje, v jakém rozsahu úkonů se daná sociální služba poskytuje, v §5 odst. 2 pak stanoví, že maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí s účinností od 1. 1. 2014 částku 130 Kč za hodinu podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů, a pokud úkony netrvají celou hodinu, výše úhrady se poměrně krátí. Vyhláška v souladu se zákonem, který provádí, zjevně směřuje pouze ke stanovení určitého rámce pro výši úhrad s tím, že rozhodná je povaha a rozsah poskytovaných dílčích služeb i jejich časová náročnost (jak je zřejmé i z důrazu na skutečně spotřebovaný čas k zajištění služby pro stanovení odměny). To zohledňuje okolnost, že potřeby osob vyžadujících pečovatelské služby se mohou výrazně lišit, a ve vztahu ke každému jednotlivci by se proto měla výše úhrad odvíjet od jeho konkrétních potřeb a tomu odpovídajících poskytovaných služeb. Zatímco někomu totiž může postačovat poskytování osobní asistence při pomoci s úklidem a údržbou domácnosti a zajištění nákupů a pochůzek, tedy služeb ve smyslu §5 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 505/2006 Sb., jiný bude potřebovat i pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu ve smyslu §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 505/2006 Sb., což se následně projeví ve výši částky hrazené pečovatelské službě. Takové zjištění (včetně časové náročnosti úkonů zdůrazněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13) by se pak rovněž mělo odrazit i ve stanovení výše náhrady za péči poskytovanou rodinným příslušníkem.
13. Úvaha soudu ve smyslu §136 o. s. ř. o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by tedy měla být podložena zjištěním ohledně úkonů ve smyslu výčtu obsaženého ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba, pokud by jejím prostřednictvím byly zajišťovány tytéž úkony jako prostřednictvím rodinného příslušníka. Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládatelného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu §75 zákona č. 108/2006 Sb. pro určité období a na ni navazujícího vyúčtování. Jedním z příhodných vodítek přitom mohou být i ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává mimoto prostor k zohlednění případných dalších specifik poskytování péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přisouzenou sumu neadekvátní (jako například mimořádné fyzické nasazení pečující osoby apod.).
14. Založil-li tedy v projednávané věci odvolací soud svou úvahu ve smyslu §136 o. s. ř. na stěžejním kritériu výše minimální mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a při zvažování, zda přiznaná náhrada není nepřiměřeně nízká, nezohlednil cenový limit pro profesionální péči, pak jeho závěr o výši náhrady nákladů na péči jako správný neobstojí. Vzhledem k vázanosti právním názorem Ústavního soudu má být východiskem k úvaze o adekvátní náhradě nákladů na péči maximální náhrada stanovená vyhláškou č. 505/2006 Sb. na 130 Kč za jednu hodinu péče podle rozsahu vykonávaných úkonů obsluhy, to vše s respektováním procesního pravidla vázanosti soudu žalobou a výší uplatněného nároku.
15. Protože dovolání žalobkyně a) bylo podáno důvodně, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu