ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3909.2020.2
sp. zn. 25 Cdo 3909/2020-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. G. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti žalovanému: V. P. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem se sídlem Vodičkova 729/11, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 101/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. 3 Co 66/2019-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 3 Co 66/2019-326, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 34 C 101/2010-201, ve výroku I, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost uveřejnit v periodiku XY, omluvu žalobci v tam uvedeném znění, ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba, pokud ve znění omluvy mělo být použito slovo „velmi“, ve výroku III, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 30 000 Kč, ve výroku IV v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 950 000 Kč, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (dalších) 20 000 Kč. Odvolací soud dále v tomtéž svém rozsudku změnil doplňující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 34 C 101/2010-304, tak, že do textu omluvy podle výroku I rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2015 je žalovaný povinen zahrnout rovněž text uvedený ve výroku I doplňujícího rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl vydavatelem časopisu XY, ve kterém byl v březnu 2010, v mutaci pro Prahu 1, publikován článek „XY“, obsahující nepravdivé informace, že koupě nemovitosti žalobce v ulici XY „XY“ . Dále byly v článku nepravdivé informace o údajně podezřelém zkolaudování zasklení lodžie v bytě žalobce a o tom, že ostatním nájemníkům bytového domu zabraňoval v dokončení privatizace jejich bytů. Odvolací soud dospěl k závěru, že v článku zmíněnými nepravdivými informacemi bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, neboť tyto informace byly způsobilé vážně poškodit jeho čest, pověst a dobré jméno, a proto je namístě, aby žalovaný odčinil žalobci újmu podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to jak formou omluvy (v žalobcem požadovaném znění s výjimkou slova „velmi“ v textu), tak peněžitým zadostiučiněním. Náhradu v penězích přitom odvolací soud revidoval jen v její výši, stanovené soudem prvního stupně na 30 000 Kč, neboť dospěl k závěru, že 50 000 Kč lépe vystihuje způsob a závažnost zásahu do osobnostních práv žalobce.
Proti části rozsudku odvolacího soudu potvrzující zamítavý výrok ohledně zadostiučinění v penězích a výrok o náhradě nákladů řízení podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že jemu přiznaná relutární náhrada není důstojná a neplní funkci satisfakční, natož preventivně sankční, jak požaduje Ústavní soud ve své judikatuře. Požadovanou částku 1 000 000 Kč nepovažuje za přepjatou v porovnání přiznaných náhrad tzv. mediálním celebritám. Má rovněž za to, že v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mu měla být přiznána náhrada za uhrazené soudní poplatky v plné výši a nikoliv poměrně. Upozorňuje, že žalovaný je v likvidaci a je proti němu již 3,5 roku marně vedena exekuce pro marginální částku 17.721 Kč. Poukazuje na to, že po zaplacení soudního poplatku a náhrady nákladů řízení mu z přisouzené náhrady (bude-li vůbec zaplacena) zbude jen nepatrná částka. Odvolací soud se navíc dle žalobce nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, tudíž je nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit relutární náhradu ve výši 400 000 Kč, dále uhradit na náhradě za soudní poplatky 44 700 Kč a nahradit mu náklady dovolacího řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Způsob stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. byl vymezen například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaným pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“), tak, že „zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k poměrům postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009, ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení výše finanční náhrady za zásah do osobnostních práv, ale „pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení §136 o. s. ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.“
Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu ohledně přiměřené výše náhrady za zásah do osobnostních práv žalobce přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že úvahy odvolacího soudu stran výše přiměřeného zadostiučinění nelze pokládat za zjevně nepřiměřené a vymykající se shora citované judikatuře. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své právní posouzení opřel o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Zejména zohlednil, že k zásahu do osobnosti dovolatele došlo prostřednictvím regionálního periodika, nikoliv celostátního deníku a dovolatel se odmítl v předmětném článku vyjádřit a prezentovat tak své stanovisko k věci (pokud tuto druhou skutečnost dovolatel v dovolání rozporuje, jde o námitku proti skutkovému zjištění, která nepodléhá dovolacímu přezkumu).
Souhlasit lze i se závěrem, že věc dovolatele nelze posuzovat optikou sporů tzv. mediálních celebrit s celostátně vydávaným bulvárním tiskem, a to už jen z toho důvodu, že vliv vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění takových osob ve společnosti (stojících na celospolečenské popularitě) je značně rozdílný, odlišné jsou i skutkové okolnosti těchto případů (např. intenzivnější zásah do osobnostních práv v podobě celé série článků v médiích s celostátní působností). Skutečnosti neodpovídá ani dovolatelův názor, že by náhrady přiznané tzv. celebritám byly právě jen z důvodů jejich popularity výrazně vyšší než náhrada přiznaná dovolateli. Takový dojem může vznikat pod vlivem několika případů, jimž se dostalo zvýšené publicity. Nejvyšší soud však ve své judikatuře usiluje o nastavení racionálních hledisek pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy odpovídající hierarchii dotčených osobnostních práv s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu.
Nad rámec důvodů formulovaných odvolacím soudem lze uvést, že dle závěrů recentní judikatury, pokud se souběžně na zásazích do osobnostních práv obdobnou formou podílelo více subjektů, které tuto újmu odčiňují (jak je tomu i v daném případě), je to důvod ke snížení peněžité náhrady, jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem (izolovaně stanovených) náhrad od všech odpovědných subjektů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019).
Okolnost, že (případně v jaké výši) bylo žalobci uloženo v závislosti na výsledku řízení zaplatit náhradu nákladů řízení protistraně, nemůže být důvodem k navýšení peněžité náhrady, neboť procesní povinnost k náhradě nákladů řízení není relevantním hlediskem pro určení výše peněžité satisfakce za újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv.
Konečně dovolatelem zdůrazňovaná funkce individuální prevence peněžité náhrady je v daném případě výrazně oslabena již tím, že žalovaný je v likvidaci, a jak žalobce sám připouští, i vymožení mnohem menších peněžních částek exekucí je dlouhodobě bezúspěšné a patrně i do budoucna nereálné.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však, pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Dovozuje-li dovolatel porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu z toho, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho odvolací argumentací, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. Dle něj „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání
- na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“. K tomu lze dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Těmto judikaturním požadavkům přitom odvolací soud dostál.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu