ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3990.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3990/2019-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, proti žalované: První privátní chirurgické centrum, spol. s. r. o. , se sídlem Labská kotlina 1220/69, Hradec Králové, IČO 49813692, zastoupená JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem Hořická 974/19, Hradec Králové, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o náhradu škody na zdraví, vrácení peněz za lékařský zákrok a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 33/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2019, č. j. 19 Co 11/2019-626, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 16 C 33/2012-555, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 1.172.382 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Požadovaná částka představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění (300.000 Kč), náhradu bolestného (210.306 Kč), vrácení ceny uhrazené za zákrok u žalované (71.700 Kč), náhradu nákladů na další operace v USA, Chrudimi a Praze (470.320 Kč), náhradu nákladů na překlady a cestovné (24.056 Kč) a zadostiučinění z titulu ochrany osobnosti (100.000 Kč). Žalobkyně svůj nárok odůvodňuje tím, že s žalovanou dne 27. 11. 2011 uzavřela dohodu o modelaci obou prsů a za příslušný zákrok uhradila částku 71.700 Kč. Po operaci dne 28. 11. 2011 vyvstaly potíže, které vedly k revizní operaci dne 19. 12. 2011, přičemž i po ní přetrvávaly obtíže, pod pravým prsním dvorcem vytékal z uvolněného švu sekret, žalovaná však nezkoumala, zda se nejedná o infekci, a povolila žalobkyni odlet do USA dne 24. 2. 2012. Během pobytu v USA se žalobkyně pro infekci v pravém prsu musela podrobit operaci za účelem odstranění implantátu. Následně se podrobila další operaci v Chrudimi za účelem vynětí implantátu i z levého prsu a několika dalším operačním zákrokům na klinice Esthé v Praze, kde jí byl pomocí metody transplantace tukových buněk upraven stav jejích prsou. Na základě provedeného dokazování soud dovodil, že žalobkyni se od žalované dostalo ústní formou poučení o zvýšeném riziku zákroku z důvodu předchozího onkologického onemocnění a že žalobkyně si byla vědoma možných rizik operace s ohledem na předchozí operace prsů a zdravotní potíže (první plastika v roce 1997, další v roce 2005 po autohavárii a pak kvůli rakovinnému onemocnění v roce 2008); žalovaná tak neodpovídá za škodu pro nedostatečné poučení o povaze a rizicích operace. Protože riziko komplikací se za dané situace podle znalce zvyšuje o 10 %, lze mít za to, že by se jí žalobkyně, velmi pečující o svůj vzhled a na počátku nového partnerského vztahu, podrobila i tak. Žalované rovněž nelze klást k tíži, že nepoučila žalobkyni o alternativě zákroku spočívající v transplantaci tukových buněk, která tehdy ještě nebyla obecně akceptována, metoda použití vlastní prokrvené tkáně pak předpokládá vyšší statnost pacientky a zanechává velmi dlouhé jizvy, což vylučovalo vhodnost použití u žalobkyně. Na základě závěrů znalce dospěl soud k závěru, že žalovaná při operačních zákrocích i následné pooperační péči postupovala v souladu s tehdejšími zásadami dobré klinické praxe, nedopustila se žádného pochybení a nemohla učinit více, aby zabránila pooperačním komplikacím. Píštěl, jež se u žalobkyně objevila po revizní operaci, vzniká do 10 % zákroků, jejímu vzniku nejde zcela předejít, přičemž sekretující píštěl je možné léčit jak operativně, tak konzervativně. Žalovanou zvolený konzervativní přístup pak označil znalecký ústav za správný. Chybou nebylo ani nenasazení antibiotik, neboť průnik antibiotik do dutiny kolem implantátu je problematický. Infekce u žalobkyně nenastala po operaci, ale až jako sekundární po odjezdu do USA, přičemž při transoceánském letu objektivní okolnosti mohly znesnadňovat péči o ránu a mohlo dojít k zavlečení infekce do rány. Neprovedení bakteriologického vyšetření sekretu a nepředepsání antibiotik nelze mít za příčinu rozvoje zánětu, poučení o řádné ošetřovatelské péči a pokrytí antibiotiky mohlo rozvoj infekce oddálit s 50% šancí, nemohlo však vést ke zhojení píštěle, jemuž by nejvíce napomohlo odstranění implantátu. Poučení samo o sobě přitom k vyloučení infekce nepostačí a ani okolnost, že žalovaná nezakázala žalobkyni cestu do USA, není příčinou vzniku škody na zdraví. Soud tedy neshledal žalobu na náhradu škody po právu, stejně tak nedovodil zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv, neboť veškeré zákroky byly prováděny oprávněně. Jelikož smluvní ujednání mezi účastnicemi odpovídá příkazní smlouvě obstarání věci ve smyslu §733 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění (dále též jen „obč. zák.“), u níž při absenci jiného ujednání je příkazník povinen poskytnout odměnu, přestože výsledek nenastal, ledaže nezdar způsobí porušením svých povinností (což nebylo prokázáno), nelze vyhovět ani požadavku na vrácení částky zaplacené za operaci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 19 Co 111/2019-626, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 409.099 Kč a ve výroku blíže specifikované části příslušenství (výrok I), v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 71.700 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit (výrok II), ve zbývající části pak rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 695.583 Kč zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud dospěl po částečném zopakování dokazování k závěru, že žalovaná porušila svou poučovací povinnost podle §23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného v době operace, nepoučila-li žalobkyni o alternativním způsobu provedení zákroku, neboť v rozhodné době již dvě pracoviště prováděla v úvahu přicházející metodu použití tukových buněk. Nepoučení žalobkyně o této alternativě zákroku vylučuje, aby byl postup žalované hodnocen jako lege artis. Rozdílné hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků vedlo odvolací soud k závěru, že neobstojí ani závěr, že žalobkyně by se zákroku podrobila i při vědomí jeho rizik. Žalobkyně měla být též poučena o možnosti provést operaci ve dvou fázích, což by snížilo její rizikovost. Pravděpodobnost pooperačních komplikací zvýšilo i zbytečné použití příliš velkého implantátu, přímou kontraindikací operace žalobkyně byl navíc i její špatný psychický stav v době zákroku. S ohledem na nedostatečné poučení o alternativách a rizicích zákroku odpovídá žalovaná podle §420 obč. zák. za škodu vzniklou v příčinné souvislosti se zákrokem, který u ní žalobkyně podstoupila, a to bez ohledu na to, že jinak postupovala lege artis. Z popisu průběhu operace, jež představovala náročný a komplikovaný výkon, u nějž se dala předpokládat dlouhodobě se hojící rána, se podle odvolacího soudu též podává, že nasazení antibiotik jako prevence infekce u takovéto rány bylo třeba již po reoperaci dne 19. 12. 2011. Riziko vzniku infekce přitom umocňovalo i to, že byla operována ozářená oblast, u níž může být hojení problematické. Podávání antibiotik při rozestupu operační rány je přitom standartní postup způsobilý vyléčit infekci. Nepostupovala-li tak žalovaná, která navíc nenasadila antibiotika ani později, ani neprovedla bakteriologický rozbor sekretu z rány, pochybila a povinnost řádné péče porušovala až do doby odletu žalobkyně do USA. I s ohledem na tyto skutečnosti nelze její postup hodnotit jako lege artis. Existovala přitom reálná šance, že takto mohlo být škodě odvíjející se od rozvoje infekce zabráněno. Pravděpodobnost vzniku píštěle při dané operaci je přitom 10 % a toto riziko lze snížit právě podáváním antibiotik, což žalovaná neučinila ani po revizní operaci, ani po vzniku chronické píštěle, toto její pochybení přitom bylo alespoň jednou z příčin následného zhoršení stavu žalobkyně. Byť nelze vyloučit, že k vytvoření chronické píštěle by došlo i při nasazení antibiotik, jde o otázku ryze hypotetickou, neboť není v silách žalované prokázat, že škodu nezavinila. Průnik infekce do rány přitom nenastal v důsledku jednání žalobkyně, jež si vinou žalované v době odletu do USA vůbec nebyla vědoma, že se na jejím prsu nenachází jen malá ranka, ale chronická píštěl pravděpodobně komunikující s povrchem implantátu. Bylo přitom jen otázkou času, kdy do chronické píštěle pronikne infekce, k čemuž v dané fázi již nelze zabránit ani podáváním antibiotik. Žalovaná je tedy odpovědná za škodu vzniklou následným vynětím implantátu. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem okresního soudu, že žalobkyně uzavřela se žalovanou příkazní smlouvu. Povinnost žalobkyně jako příkazce poskytnout žalované odměnu sice v souladu se zákonem v zásadě nastává bez ohledu na to, zda se výsledek dostavil, v daném případě však byl nezdar způsoben pochybením žalované při pooperační péči, proto má žalobkyně podle §730 odst. 2 obč. zák. právo na vrácení zaplacené odměny. Krajský soud se dále zabýval příčinnou souvislostí mezi protiprávním jednáním a tvrzenou škodou a dovodil, že náklady na plastickou operaci na klinice Esthé, jíž mělo být nově vymodelováno poprsí, v celkové výši 409.099 Kč nejsou v příčinné souvislosti s tvrzeným pochybením žalované, v důsledku nějž musely být z obou prsou vyňaty implantáty. Rozhodla-li by se totiž žalobkyně pro služby kliniky Esthé namísto využití služeb žalované, provedla by tato klinika stejné úkony jako po neúspěchu operace u žalované pouze s tím rozdílem, že by operatér vyňal původní implantáty, není tak důvod, aby žalovaná hradila náklady vynaložené na zákroky zde podstoupené za účelem vytvarování nového poprsí. Žalobkyně navíc ani netvrdí, ani neprokazuje, že by kterákoliv z položek vyúčtovaných klinikou Esthé byla v příčinné souvislosti s poškozením jejího zdraví žalovanou. Žalobkyně se zde toliko po vynětí implantátů podrobila metodě modelace prsou, kterou by, kdyby o ní věděla, zvolila již v roce 2011. Oproti tomu náklady vynaložené na zákrok v USA jsou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované. Listiny doposud k tomuto předložené žalobkyní však mají jen minimální vypovídací schopnost. Stejně tak pojí příčinná souvislost protiprávní jednání žalované a újmu v podobě ztížení společenského uplatnění, bolestného, nákladů na cestovné, i kompenzaci z titulu ochrany osobnosti ve výši 100.000 Kč. Absence dokazování k těmto nárokům však nemůže být kompenzována odvolací instancí. Krajský soud tedy uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně lze potvrdit toliko do částky 409.099 Kč s příslušenstvím odpovídající nákladům na zákroky na klinice Esthé a co do zamítnutí části úroku z prodlení z částky 137.920 Kč (náklady na operaci v USA) nesprávně připočtenou k nákladům vynaloženým na klinice Esthé a nedůvodně úročenou 8,05 % p. a.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje poukazem na otázky doposud dovolacím soudem neřešené a řešené v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyloučil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a náklady na zákroky na klinice Esthé, přičemž tento závěr byl naprosto neočekávaný, neboť odvolací soud svůj úsudek vynesl, ačkoliv v řízení účelnost a příčinnou souvislost nikdo nerozporoval; jeho rozhodnutí je tak překvapivé, a tudíž rozporné s dosavadní judikaturou (rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 194/2003 a sp. zn. 28 Cdo 999/2004) a porušuje zásadu předvídatelnosti, jež je, jak je zdůrazněno v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2441/2017, jedním z obecných principů soukromého procesu. Dovolatelka dále ocitovala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 883/2006 a odkázala na obecné závěry vyslovené k otázce příčinné souvislosti v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002 a ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99. Pokud by žalovaná nechybovala, nemusela se žalobkyně vůbec podrobovat zákrokům na klinice Esthé a nevznikly by jí náklady na jejich úhradu. Dovolatelka vypočetla jednotlivá pochybení žalované, která vedla k nutnosti její další léčby na klinice Esthé a namítla s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3758/2011 vadnost skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně nezbytnosti a účelnosti nákladů na zákrok na klinice Esthé. Žalobkyně se dále kriticky vyslovila k závěrům odvolacího soudu k povaze smlouvy, jež uzavřela se žalovanou, přičemž otázku povahy smlouvy o estetickém lékařském zákroku má za doposud neřešenou a označila též za nesprávné, že se soud nezabýval nastolenou otázkou „technické povahy výkonu“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části změnil a přiznal žalobkyni požadovanou částku.
Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na Nejvyšším soudem doposud neřešené právní otázce, jakož i z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolatelka míní, že s ohledem na to, že odvolací soud vyslovil závěr, že nároky, k nimž se vyslovil ve zrušovacím výroku svého rozsudku, jsou co do základu dány a soud prvního stupně má provézt pouze dokazování k jejich výši, je třeba mít dovolání za přípustné i ve vztahu k této části rozsudku, a jak dále dodává, vyřešení přípustnosti dovolání je otázkou zásadně právně významnou. Odvolací soud pak podle ní zatížil řízení vadou, posoudil-li věc jinak po právní i skutkové stránce, aniž účastníky seznámil se svým rozdílným právním názorem a vydal rozhodnutí, jež nebylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat. Odvolací soud se podle dovolatelky zpronevěřil své povinnosti nestranného přístupu, pojal-li bezmeznou důvěru k jedné (žalující) straně a přejal-li její skutková tvrzení do jediného závěru a dogmaticky aplikoval závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013. Pochybil i v úsudku, že se žalobkyni nedostalo řádného poučení před lékařským zákrokem, byť žalovaná předložila veškeré dostupné důkazy svědčící o opaku. Doposud přitom nebyla Nejvyšším soudem řešena otázka, do jaké míry musí být splněna poučovací povinnost zdravotnického zařízení i ve vztahu k metodám, které v době provádění zákroku ještě nejsou obecně akceptované odbornou veřejností a jsou předmětem odborného výzkumu. Z výpovědi znalce přitom vyplynulo, že v době provedení zákroku ještě nebylo bezpečně prověřeno, zda modelace prsou tukovou tkání je vhodná i pro zákrok po nádorovém onemocnění, žalobkyně nadto patrně sama vyhledávala na internetu možnosti operace a následně oslovila žalovanou. Vytknul-li dále odvolací soud žalované použití zbytečně velkých a riziko zvyšujících implantátů, opominul, že byly (i podle znalce správně) použity k dosažení maximální možné symetrie podle výsledků měření pomocí sizeru. Dovolatelka má dále za chybné, že odvolací soud sám odborně posoudil postup žalované v pooperační péči po reoperaci dne 18. 12. 2011 a sám, navzdory odlišnému vyjádření znalce, dovodil, že měla být podána antibiotika, a rovněž tak pominul, že znalec nehodnotil jako postup non lege artis, nebyly-li provedeny bakteriální stěry na pravém prsu žalobkyně. Závěr, že léčebný zákrok byl z medicínského hlediska objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, je podle dovolatelky mylný a zakládá se na úvaze soudu bez relevantních důkazů, což dovolatelka dokládá shrnutím relevantních zjištění učiněných v průběhu řízení a zdůrazněním skutečnosti, že okolnost, že by jiný lékař postupoval rozdílně, samo o sobě neznačí, že se jedná o postup non lege artis. Úspěšná léčba si přitom žádá i vůli pacientky dodržovat doporučený léčebný režim, přičemž není v možnostech žalované zjistit, zda žalobkyně takto postupovala až do svého uzdravení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně i žalovaná se vzájemně vyjádřily ke svým dovoláním a zpochybnily přiléhavost argumentů uplatněných protistranou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Námitky obsažené v dovolání žalobkyně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť vytýká-li se rozsudku odvolacího soudu překvapivost a nepředvídatelnost, nepokládá dovolatelka dovolacímu soudu právní otázku ve smyslu 237 o. s. ř., jejímž prostřednictvím by bylo možné dovodit přípustnost dovolání, ale spíše poukazuje na vadu řízení, k níž však podle §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud může přihlédnout toliko u přípustného dovolání. V daném případě přitom závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti není ani tak výsledkem pro účastníky originálního a neočekávaného (tj. rozdílného od do té doby nastoleného) posouzení, jak o tom hovoří dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2441/2017, 28 Cdo 999/2004 a 22 Cdo 194/2003), neboť daný nárok byl od počátku řízení posuzován jako nárok na náhradu škody, jehož úspěšné uplatnění si žádá mimo jiné i tvrzení a prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou. Tomu odpovídala i povinnost tvrzení a povinnost důkazní ze strany účastníků řízení. Okolnost, že soud prvního stupně vyloučil důvodnost nároku pro absenci protiprávního jednání, nemění nic na tom, že žalobkyni muselo být od počátku zřejmé, že vylíčení a doložení příčinné souvislosti je implicitním předpokladem jejího úspěchu ve věci. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, publikované pod č. 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3784/2018).
Ani prostřednictvím argumentace vztahující se k příčinné souvislosti dovolatelka nenastiňuje otázku výkladu hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Existence vztahu příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 133/2010). Přípustnost dovolání by pak v souladu s §237 o. s. ř. mohla být dovozena jen tehdy, pokud by dovolatelka vznesla otázku právě ve vztahu k právní rovině posouzení příčinné souvislosti. Žalobkyně však cituje judikaturu Nejvyššího soudu vyjadřující se k základnímu pojetí příčinné souvislosti (k nedostatečnosti vymezení právní otázky pouhým odkazem na rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1625/2018), aniž by však vymezila, v čem konkrétně se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Odvolací soud vycházel z toho, že zákroky na klinice Esthé měly povahu následně zvolené alternativy k neúspěšnému zákroku u žalované (jíž by žalobkyně při řádném poučení upřednostnila), nešlo však již - na rozdíl od nákladů na zákroky a vynětí implantátů provedených v důsledku infekce po operačním zákroku - o náklady na nápravu újmy na zdraví. Opačné tvrzení, že nešlo o náklady na vylepšení estetického vzhledu prsou žalobkyně, ale o reparaci újmy způsobené žalovanou, pak nemá povahu právní otázky, jejímž prostřednictvím by bylo možné dovodit přípustnost dovolání.
Má-li žalobkyně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3758/2011 za naplněný dovolací důvod spočívající ve vadném skutkovém zjištění, pak opět nejen že neformuluje otázku ve smyslu §237 o. s. ř., ale především přehlíží, že od 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neumožňuje zákon, aby se dovolací soud zabýval správností skutkových zjištění ani tehdy, shledá-li dovolání přípustným. Brojí-li žalobkyně též proti právním závěrům odvolacího soudu, jež se odrazily v jiných výrocích než v dovoláním napadeném výroku I rozsudku, lze připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle §236 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání žalované proti zrušovacímu výroku III rozsudku odvolacího soudu je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutím, jimiž odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátí věc k dalšímu řízení. K tomu je třeba doplnit, že odvolací soud nepřistoupil k vydání mezitímního rozsudku ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř., jímž by pravomocně rozhodl o základu nároku (čímž by byly definitivně vypořádány veškeré relevantní skutečnosti mající vliv na jeho existenci, včetně spoluzavinění, promlčení apod. - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010), přičemž ani okolnost, že v závěru odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil úsudek vyznívající obdobně jako předpoklad vydání mezitímního rozsudku, tj. že nároky jsou co do základu dány, nelze stavět na roveň zákonným účinkům vydání mezitímního rozsudku ve smyslu §152 o. s. ř. ve spojení s §159a o. s. ř. Soud prvního stupně je za těchto okolností vázán jen právním názorem odvolacího soudu ve smyslu §226 odst. 1 o. s. ř., aniž by tato vázanost byla absolutní, neboť se neuplatní při případné změně skutkového stavu věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, či usnesení Ústavního soudu 31. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 348/05). Kromě toho odvolací soud se na jiných místech odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyslovil takto jednoznačně, kupříkladu hovoří-li mimo jiné o zjištěném pochybení žalované jako o jedné z příčin zhoršení zdravotního stavu žalobkyně. Explicitní vyloučení přípustnosti dovolání v tomto rozsahu úpravou v §238 písm. k) o. s. ř. přitom neupírá žalované právo na dovolání proti rozhodnutí, jímž by bylo definitivně (pravomocně) rozhodnuto o uplatněném nároku.
Ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí, jímž bylo žalobkyni přiznáno právo na vrácení ceny zákroku u žalované, pokládá dovolatelka Nejvyššímu soudu otázku, do jaké míry musí být splněna poučovací povinnost poskytovatele zdravotních služeb i ohledně metod, které nejsou v době provádění výkonu doposud obecně akceptované jako bezpečné odbornou veřejností. Na této otázce ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Poučovací povinností se odvolací soud zabýval v souvislosti s požadavkem na náhradu škody na zdraví, nikoli však v souvislosti s nárokem na vrácení odměny, jenž shledal oprávněným z důvodu zjištěného pochybení žalované při pooperační péči. Nezávisí-li na této otázce rozhodnutí v napadeném rozsahu, nelze jejím prostřednictvím ani dovodit přípustnost dovolání proti předmětnému výroku rozsudku odvolacího soudu, a není tak na místě, aby se k ní Nejvyšší soud za daného stavu řízení blíže vyslovoval. Dovolatelka dále podrobuje kritice závěr, že pochybila při pooperační péči po reoperaci dne 19. 12. 2011, a upozorňuje na jeho nepodloženost a rozpornost se skutkovými zjištěními, aniž by však v tomto směru formulovala právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitostí. Jak opakovaně připomněl Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1427/2018) dovolatel je povinen v dovolání vymezit, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. má za naplněný, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, v čem a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky), případně musí dovolatel uvést, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Výhrady dovolatelky ohledně správnosti skutkových zjištění a kritika „neúměrné důvěry odvolacího soudu v tvrzení žalující strany“ a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pak rovněž nemají povahu právních otázek, jež by v souladu s §237 o. s. ř. byly způsobilé založit přípustnost dovolání. K výtce stran překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí lze odkázat na teze výše uvedené k obdobné výtce žalobkyně.
Nepoložila-li tedy dovolatelka Nejvyššímu soudu otázku ve smyslu §237 o. s. ř. ani ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí, není její dovolání přípustné ani v tomto rozsahu a Nejvyšší soud je v celém rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení pokračuje před soudem prvního stupně, takže o všech nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu