ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.412.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 412/2021-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce: R. N. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Alenou Blanickou, advokátkou se sídlem Vinohradská 1381/77, 120 00 Praha 2, proti žalované: TV Nova s.r.o. , IČO 45800456, se sídlem Kříženeckého 1078/5, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 332/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 58 Co 211/2017-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 28 C 332/2015-188, uložil žalované povinnost zaslat žalobci dopis s omluvou formulovanou ve výrokové části téhož rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaslat žalobci omluvu za zveřejnění reportáže ze dne 7. 12. 2015 (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč (výrok III), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetového portálu TN.CZ reportáž identifikovanou ve výrokové části rozhodnutí (výrok IV), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zdržet se označení žalobce jako vraha nebo jako podezřelého z vraždy obětí nalezených v záhornické stodole (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j.58 Co 211/2017-232, rozhodl tak, že odvolací řízení v rozsahu odvolání proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 000 000 Kč zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost omluvit se za reportáž uveřejněnou dne 7. 12. 2015, a to omluvou formulovanou ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu (výrok II), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně co do částky 330 000 Kč potvrdil (výrok III) a v rozsahu částky 170 000 Kč a ve výroku VI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, v jeho výroku III, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že dovolání je přípustné pro nesprávné právní posouzení, zejména podmínek pro přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, tedy obecně vymezil dovolací důvod, aniž by však jakkoliv konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 3023/2014).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to především ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 87, ročník 2017, str. 905) v němž uvedl, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou […] v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“
V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy);
uplatní-li dovolatel více námitek, resp. dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“ (shodně též výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V právě citovaném nálezu Ústavní soud ovšem také upozornil, že „klade-li se důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky, ač s ohledem na celkový obsah dovolání lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou (tzv. přepjatý formalizmus), je ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Obsah dovolání proto musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.“
V daném případě se však ani z celého obsahu dovolání nepodává, ohledně kterých konkrétních procesních či hmotněprávních otázek, na nichž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je posouzení provedené odvolacím soudem v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která taková otázka procesního nebo hmotného práva nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena či je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem posouzena jinak než doposud.
Dovolatel jen obecně zpochybňuje závěry odvolacího soudu, z nichž některé jsou skutkového charakteru (např. že se dovolatel zdržuje v cizině, zda a kdy byl v minulosti trestně stíhán), a na některých z nich není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (např. že nebylo prokázáno zpřetrhání kontaktů se synem žalobce). Z obsahu dovolání se podává, že žalobce nesouhlasí s posouzením závažnosti jemu vzniklé nemajetkové újmy a s přiznanou formou zadostiučinění (kterou považuje za neadekvátní), avšak co do možného vymezení přípustnosti dovolání se v něm toliko odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, 30 Cdo 3005/2003, 30 Cdo 83/2011, 30 Cdo 1413/2012) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 577/13 a I. ÚS 2844/14), aniž by však bylo konkretizováno, od kterých z tam uvedených právních závěrů se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil, případně od kterého zde uvedeného názoru by se měl odchýlit sám dovolací soud (rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 3005/2003 navíc neexistuje).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Jan Kolba
pověřený člen senátu