ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.4125.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4125/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: M. P., narozená XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, proti žalovanému: F. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, 602 00 Brno, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 223/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, č. j. 70 Co 43/2019-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 70 Co 43/2019-174, potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 31. 10. 2018, č. j. 112 C 223/2017-152, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 200 000 Kč a omluvit se jí dopisem zaslaným jí doporučeně na adresu bydliště ve znění: „XY a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jimž byl syn AAAAA (pseudonym) pravomocně v roce 2018 svěřen do střídavé péče. Avšak ještě předtím byla jejich komunikace ohledně péče o nezletilého i vztahy mezi nimi velmi problematické. Žalovaný byl zpočátku se synem na rodičovské dovolené, žalobkyně se věnovala své profesi právníka. Posléze žalobkyně bezdůvodně bránila či omezovala kontakt nezletilého s otcem. V té době žalovaný učinil žalobou vytýkaná podání, a to dne 10. 12. 2014 oznámil Krajské pobočce Úřadu práce v Brně, že žalobkyně je natolik pracovně zatížena a zavázána, že není schopna se o dítě plnohodnotně starat, tudíž o něj musí pečovat i jiná osoba než matka, s čímž žalovaný nesouhlasil. Dne 8. 1. 2015 podal u Okresního soudu Brno – venkov návrh ve věci péče o nezletilého syna, v němž uvedl, že žalobkyně dne 19. 11. 2014 svévolně a bezdůvodně odešla i se synem ze společné domácnosti. Dne 31. 3. 2015 pak žalovaný podal trestní oznámení ve věci podezření ze spáchání trestného činu s tím, že se stal obětí domácího násilí, spočívajícího v direktivním chování žalobkyně, které považoval za úkorné. Po právní stránce soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že posuzované výroky žalovaného byly učiněny v rámci podání adresovaných soudu či jiným orgánům veřejné moci a jde proto o specifický typ zásahů do práva na ochranu osobnosti (§81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „o. z.“), u nichž je jejich neoprávněnost bez přítomnosti excesu, k němuž ze strany žalovaného nedošlo ani jejich obsahem ani formou sdělení, zásadně vyloučena. Při posouzení, zda nejde o exces, zohlednil odvolací soud i to, že předmětné výroky byly žalovaným učiněny v souvislosti s atmosférou napjatých vztahů mezi účastníky, kdy i žalobkyně podávala obdobná podání, v nichž uváděla tvrzení o alkoholismu a duševní poruše žalovaného (což bylo vyvráceno znaleckým posudkem). Ve vztahu k trestnímu oznámení žalovaného se pak dle odvolacího soudu při posouzení, zda došlo k excesu, nelze omezit jen na výsledek šetření, ale je nutno přihlédnout i k dalším okolnostem, jimiž jsou odborné závěry znaleckého posudku. Jestliže z nich vyplývá, že žalobkyně jedná neempaticky, soutěživě, autoritářsky a direktivně, mohl žalovaný, který řeší emočně exponované situace defenzivními vzorci chování, vnímat její chování jako duševní násilí. Pouhá neadekvátnost hodnocení situace žalovaným v jeho trestním oznámení tak nemůže exces založit. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že předmětné výroky žalovaného jsou hodnotícími úsudky (nejde o nepravdivá skutková tvrzení), tedy kritikou žalobkyně, jež je podložena dostatečným skutkovým základem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3453/2011, 30 Cdo 1225/2013, Cpjn 13/2007 a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1225/7 s tím, že projednávaná věc se netýká výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních, tedy nejedná se o tzv. zákonnou licenci. Žalovaný je neučinil v rámci probíhajícího řízení u úřadu práce ani Policie ČR, neuvedl je slovy „myslím si“, „domnívám se“ apod., proto odvolací soud pochybil, argumentoval-li jejich nezpochybnitelným hodnotícím aspektem. Soudy se nezabývaly rozdílem mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícím soudem, ani nelogickými výroky žalovaného, na něž dovolatelka poukazovala. Vzhledem k tomu, že jde o spor v rodině, je třeba exces posuzovat z tohoto hlediska, přičemž rozhodnutí, na něž odvolací soud odkázal, exces ve vztahu k rodinným sporům neřeší. Soudy pak opomněly přihlédnout ke značnému množství podaných trestních oznámení a k více než 17 soudním či správním řízením, bez zdůvodnění neprovedly jí navržené důkazy. Zdůraznila, že bez vyhotovení např. psychiatrických posudků účastníků nelze vzít za prokázané, že dovolatelka je dominantní, takže submisivní manžel oprávněně vnímal její chování za psychické domácí násilí. Z těchto důvodů žádala, aby dovolací soud přezkoumal provedené důkazy včetně těch, jež byly provedeny v opatrovnickém řízení. Žalobkyně je přesvědčena, že příčinou jednání žalovaného je msta za to, že žalovaný již není žalobkyní nadstandardně živen. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnící řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), splňující podmínku ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Právě z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobkyně byly žalovaným učiněny v rámci podání soudu nebo jiným orgánům veřejné moci, tedy při výkonu subjektivního práva žalobce stanoveného zákonem. Na základě skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalovaný o žalobkyni nevyjadřoval bezúčelně a svévolně, ale na základě jejího předchozího jednání, případně na základě jejich předchozích vzájemných konfliktů. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o hodnotící soudy, jež měly dostatečný faktický podklad. Nutno podotknout, že na posouzení, zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud vyjadřující subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních kritérií, nemá vliv, označil-li je autor (zde žalovaný) slovy „myslím si“ nebo „domnívám se“. Ze strany žalovaného šlo o jeho tvrzení, o něž opíral oznámení a návrhy vůči státním orgánům, přičemž tato podání uplatnil přiměřeným způsobem (jejich forma i obsah byl srovnatelný s obdobnými podáními v rodinných věcech). Jeho výroky o žalobkyni nebyly zveřejněny, a nebylo ani tvrzeno, že by je žalovaný opakoval při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedl v širší známost. Závěru odvolacího soudu, že obsahem ani formou sdělení nedošlo ze strany žalovaného k excesu, tak nelze ničeho vytknout. Dovodil-li odvolací soud, že v projednávané věci jsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobkyně, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. 54/2010 Sbírky, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1050/2018) včetně všech rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, na něž dovolatelka odkazovala. Dovolací soud neshledává žádný důvod k odchýlení se od uvedené judikatury v případě řízení týkajících se rodinného práva (ostatně dovolatelka žádné důvody, pro které by v případě rodinných sporů měl být exces posouzen jinak, dovolacímu soudu nepředestřela).
Dovolatelka rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky).
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (neexistence neoprávněného zásahu do práva žalobkyně na ochranu osobnosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (ohledně závěru soudu o charakteru výroků žalovaného) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
Námitky neprovedení důkazů a nevypořádání se s navrženými důkazy představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Hana Tichá
předseda senátu