ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.463.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 463/2020-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: PLASTIKOV, s. r. o. , IČO 60711159, se sídlem Mlýnská 4905/72, 586 01 Jihlava, zastoupená Mgr. Hanou Marušovou, advokátkou se sídlem Majakovského 1517/10, 586 01 Jihlava, proti žalovanému: statutární město Jihlava , IČO 00286010, se sídlem Masarykovo nám. 97/1, 586 01 Jihlava, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem Majakovského 1517/10, 586 01 Jihlava, o 4 991 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 176/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 17 Co 75/2019-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 16 746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Hany Marušové.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 8 C 176/2017-162, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 302 403 Kč s příslušenstvím, zamítl ji co do částky 3 688 597 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 28. 6. 2013 dohodu o podmínkách vstupu na pozemky a o podmínkách stavby „Vodního díla a Opěrné zdi“ č. 1051/MO/13 (dále jen „Dohoda“), v níž žalobkyně souhlasila s umístěním staveb žalované (vodního díla a opěrné zdi) na svých pozemcích. Stavební práce měly probíhat od 2. 8. 2014 nejméně po dobu 10 pracovních dnů s podmínkou, že po tuto dobu musí být výrobní areál žalobkyně uzavřen. Žalovaná se zavázala do 30. 4. 2014 informovat žalobkyni, zda k realizaci díla skutečně dojde či nikoliv, a pro případ nesplnění této povinnosti byla ujednána smluvní pokuta 100 000 Kč. Za přerušení provozu se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit 1 720 000 Kč a náklady za zpracování auditu (článek IV bod 8 Dohody) a bylo rovněž dohodnuto, že při nezahájení realizace díla vzniká žalovanému povinnost nahradit žalobkyni škodu tím způsobenou (článek VII Dohody). Žalovaný svou informační povinnost do 30. 4. 2014 nesplnil (dohodnutou smluvní pokutu 100 000 Kč posléze zaplatil). Přesto žalobkyni svými vyjádřeními (přípisy z 27. 5. 2014 a z 9. 7. 2014, kterými reagoval na výslovné žádosti žalobkyně, jakož i v rámci schůzky dne 15. 7. 2014) utvrzoval v tom, že na jejích pozemcích bude dílo provádět. Aby žalobkyně dostála povinnosti zpřístupnit pozemky ve svém výrobním areálu, činila kroky směřující k omezení svého provozu (odmítala zakázky, neúčastnila se výběrových řízení a nařídila zaměstnancům dovolenou). Provoz žalobkyně měl být (a skutečně byl) přerušen v době od 2. 8. 2014 do 17. 8. 2014. Dne 30. 7. 2014 sdělil žalovaný, že dílo realizovat nebude. Tím Dohoda zanikla, a proto nebyla žalovaným plněna dohodnutá náhrada za přerušení činnosti (1 720 000 Kč). Žalovaný oznámil své rozhodnutí natolik pozdě, že nebylo v možnostech žalobkyně učinit opatření k odvrácení újmy. Na základě ústavního znaleckého posudku zpracovaného společností EQUITA Consulting s.r.o. soud uzavřel, že během přerušení provozu žalobkyně vynaložila náklady ve výši 645 677 Kč nekryté tržbami, které by za pravidelného běhu okolností získala (skutečná škoda), a současně jí ušel zisk ve výši 656 726 Kč. Po právní stránce posoudil věc podle §2900, §2910, §2951 a §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalovaný porušil zákonnou prevenční povinnost, jestliže žalobkyni ještě 15. 7. 2014 ujišťoval, že k realizaci Dohody dojde, a pouhé dva dny před dohodnutým termínem sdělil, že stavbu na jejích pozemcích realizovat nebude. Žalobkyně činila kroky k plánovanému přerušení provozu podniku, pozdním oznámením jí vznikla škoda v částce 1 302 403 Kč, které vzhledem k charakteru své podnikatelské činnosti nemohla zabránit nebo ji snížit, přičemž mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou újmou soud shledal příčinnou souvislost, neboť nebyl zjištěn jiný důvod pro přerušení provozu žalobkyně. Škodu nekryje v Dohodě sjednaná smluvní pokuta, která zajišťovala včasnou notifikační povinnost žalovaného. I když žalovaný v ujednané lhůtě žalobkyni výslovně neoznámil realizování díla, bylo prokázáno, že následnými vyjádřeními a svým jednáním dal bez jakýchkoliv pochybností najevo, že s realizací akce počítá, činí kroky k jejímu zahájení a vychází ze závazků obsažených v Dohodě.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 17 Co 75/2019-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s výjimkou odvoláním nenapadeného zamítavého výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním hodnocením, jež doplnil o závěr, že žalovaný porušil nejen obecnou prevenční povinnost, ale i smluvní povinnost podle článku VII Dohody, kde se zavázal, že v případě zániku Dohody proto, že dílo nebude žalovaným realizováno, zaplatí žalobkyni prokazatelně vynaložené náklady. Výše majetkové újmy žalobkyně odpovídá výši újmy vyčíslené v Dohodě (článek IV bod 8) a žalovaný tak již při uzavírání Dohody věděl o přibližné výši újmy, která žalobkyni v důsledku nuceného přerušení výroby vznikne. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že škodu vzniklou žalobci kryje sjednaná smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč, neboť sankcionovala žalovaného pouze za nesplnění notifikační povinnosti.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. To spočívá v závěru, že žalovaný odpovídá podle §2900 o. z., přestože aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu, jen neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. V daném případě byla dána smluvní povinnost žalovaného sdělit žalobci do 30. 4. 2014, zda bude dílo realizováno či nikoli, a proto nejsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci §2900 o. z., jež má k ostatním zákonným i smluvním povinnostem subsidiární charakter (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1427/2001 nebo sp. zn. 29 Cdo 1273/2009). Protože byla notifikační povinnost zajištěna smluvní pokutou, nemá žalovaná podle §545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, právo na náhradu škody. Případnou protiprávnost je nutno shledávat v pozdní notifikaci, nikoliv ve skutečnosti, zda dovolatel svým jednáním utvrzoval, či neutvrzoval žalobkyni, že dílo bude provedeno. Nesprávný právní závěr spatřuje dovolatel i ve stanovení výše škody. Nesouhlasí se zahrnutím mzdových nákladů, nákladů na sociální a zdravotní pojištění, ostatních sociálních nákladů a příjmů společníků do nahrazované škody. Osobní náklady spojené s čerpáním dovolené by žalobkyni vznikly bez ohledu na provádění či neprovádění díla. Určit zaměstnancům dovolenou a poskytnout jim za ni náhradu mzdy musí žalobkyně podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tak jako tak. Částku vynaloženou na náhradu mezd (včetně zákonných odvodů) za čerpání dovolené zaměstnanci žalobkyně nelze považovat za škodu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1807/2001). Případné čerpání dovolené zaměstnanci v nevhodné době navíc kryje náhrada ušlého zisku. Dovolatel namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro absenci zjištění a hodnocení, jaké konkrétní okolnosti případu nebo zvyklosti práva zapříčinily vznik jeho prevenční povinnosti podle §2900 o. z., soud se nevypořádal s jeho odkazy na komentářovou literaturu, čímž zatížil řízení vadou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2644/2018), jež spočívá i v neprovedení navržených důkazů. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud v napadené věci rozhodl správně, neodchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dovolání není důvodné. Soudy se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly konkrétními okolnostmi případu ospravedlňujícími vznik povinnosti dovolatele nahradit škodu. Smluvní pokuta se vztahovala na splnění notifikační povinnosti, nikoliv na plnění prevenční povinnosti obecně. Náklady na zaměstnance byly do skutečné škody zahrnuty správně, protože je musela žalobkyně vynaložit, ale nemohla si na ně vydělat. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že není přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o důvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, nebyl-li dovoláním dotčen. V takovém případě není zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr dovolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, pod č. 27/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor C 1025, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky).
9. Odvolací soud postavil svůj závěr o odpovědnosti žalovaného za majetkovou újmu žalobkyně, kromě porušení prevenční povinnosti, i na právním závěru, že dovolatel porušil smluvní povinnost zakotvenou v článku VII Dohody, v důsledku čehož vznikla žalobkyni újma. Tento právní závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním žalovaného dotčen, a proto se v poměrech dovolatele nemůže projevit případná nesprávnost právního posouzení otázky předložené k řešení dovolacímu soudu, zda byly splněny podmínky pro aplikaci §2900 o. z. Z těchto důvodů není dovolání žalovaného, pokud napadal závěr o odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu, podle §237 o. s. ř. přípustné.
10. Argumentace dovolatele odkazem na pravidlo, že v rozsahu smluvní pokuty nevzniká nárok na náhradu škody, není případná. Smluvní pokutou 100 000 Kč bylo sankcionováno pouze nesplnění povinnosti informovat žalobkyni do 30. 4. 2014 o tom, zda k realizaci díla dojde či nikoli. Porušení dohodnuté notifikační povinnosti není totožné s protiprávním jednáním žalovaného, od nějž žalobkyně odvíjí svůj nárok na náhradu škody, totiž s porušením smluvní povinnosti nahradit škodu v případě nerealizování stavby, případně i s porušením prevenční povinnosti spočívajícím v pozdním oznámení rozhodnutí dílo nerealizovat, přestože předtím o jeho uskutečnění žalobkyni ujišťoval. Jinak řečeno, smluvní pokutou 100 000 Kč bylo sankcionováno jiné jednání, než jaké bylo příčinou vzniku škody žalobkyni; té totiž škoda nevznikla v důsledku neoznámení do 30. 4. 2014, zda dílo bude či nebude realizováno, ale v důsledku rozhodnutí žalovaného dílo nerealizovat, které oznámil žalobkyni až po tomto datu, zato bezprostředně před dohodnutým přerušením výroby, ačkoli ještě krátce předtím ji ujišťoval o tom, že dílo prováděno bude.
11. Závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároků na náhradu škody je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016), podle níž nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, a existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
12. Z těchto judikatorních závěrů soudy nižších stupňů při stanovení výše škody vycházely. Na základě zjištěného skutkového stavu (který podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), konkrétně znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting s.r.o. správně uzavřely, že majetková újma je tvořena jednak skutečnou škodou ve výši 645 677 Kč, tedy částkou, kterou žalobkyně skutečně v rozhodném období vynaložila na spotřebu energií, služby, osobní náklady, daně a poplatky, odpisy a jiné provozní náklady, aniž byly kryty příjmy a jednak výší ušlého zisku za dané období (656 726 Kč). Přitom je nutno zdůraznit, že znalecký ústav při stanovení výše ušlého zisku vycházel z dosažitelné provozní ziskové marže (čisté ziskové marže) tak, že byl odvozen od výše ušlých tržeb v rozhodném období a od průměrné historické marže žalobce. Zjednodušeně řečeno, ušlý zisk byl stanoven procentem představujícím čistý zisk z tržeb, kterých by žalobkyně pravděpodobně dosáhla nebýt škodné události. Při tomto způsobu stanovení ušlého zisku v něm nejsou zahrnuty výdaje žalobkyně, které skutečně v rozhodném období vynaložila v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, a to zbytečně, neboť nezískala tržby (příjmy), kterých by za pravidelného běhu věcí žalobkyně dosáhla. Proto výše škody odvolacím soudem stanovená je správně tvořena součtem obou částek. Lze uzavřít, že odvolací soud při stanovení rozsahu škody postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Protože přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
15. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí proto, že se nezabýval odkazy na komentářovou literaturu a v ní obsaženými argumenty vznesenými dovolatelem a neprovedení navržených důkazů, jedná se o námitky vady řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud dostatečně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl ke svým právním závěrům.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 13 540 Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen „advokátní tarif“) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 16 746 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Hana Tichá
předseda senátu