ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.5.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 5/2021-280
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) A. S. , narozená XY, b) J. S. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s. , se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 269/2017, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, se zrušuje v části výroku III, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, tak, že se žaloba zamítá co do požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 144 400 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích IV a V, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 6 070 Kč s příslušenstvím a 250 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 86 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost z cestovní smlouvy uzavřené s žalobci, nezajistila-li bezpečnou dopravu při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005 a podle §852i a §852j zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak odpovídá za škodu, která vznikla na zdraví žalobkyně a) při havárii autobusu. Žalobkyně a) v důsledku úrazu pozbyla soběstačnosti a vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje její manžel - žalobce b). Kromě náhrady nákladů na léky a potřebné pomůcky, jež za posuzované období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 činily 6 070 Kč, svědčí žalobcům nárok na náhradu nákladů na péči za totožné období, kterou žalobkyni a) celodenně a ve všech oblastech života (pomoc při oblékání, přesuny na lůžko a invalidní vozík, osobní hygiena, zajišťování jídla, péče o domácnost) poskytuje její manžel. Požadavek na úhradu částky odpovídající 1 860 Kč denně za 15,5 hodin denní péče se soudu nejevil přiměřeným, neboť měl za to, že žalobce b) i vzhledem ke svému věku nebyl schopen pracovat 15,5 hodin denně. Žalobu tak shledal důvodnou pouze co do částky 250 000 Kč z 342 240 Kč, a to s přihlédnutím k cenovým nabídkám dalších podobných služeb. Při určení výše náhrady započetl příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč, který žalobkyně pobírala.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, částečně zastavil řízení o odvolání, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 6 070 Kč s příslušenstvím vůči oběma žalobcům a v části výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni a) 105 600 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 144 400 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b), změnil výrok o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil oprávněnost nároku žalobkyně a) na náhradu nákladů na péči, revidoval však závěr o oprávněnosti nároku ve vztahu k žalobci b), u něhož nedovodil aktivní legitimaci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1250/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 610/18, a současně jeho závěry ohledně výše náhrady za osobní péči poskytovanou zcela nesoběstačné žalobkyni jejím manželem, žalobcem b), v průběhu celého dne a noci v rozsahu zjevně překračujícím míru běžné lidské a rodinné solidarity. Výši náhrady stanovil úvahou podle §136 o. s. ř., přičemž vyšel z toho, že péči o žalobkyni a) by mohly zajistit dvě pečovatelky, každá s pracovní dobou osmi hodin denně. Minimální mzda stanovená nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, přitom činila v daném období 11 000 Kč, v případě dvou pečovatelek tedy lze uvažovat o částce 22 000 Kč. Po odečtení žalobkyní pobíraného příspěvku na péči ve výši 4 400 Kč soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) má právo na náhradu nákladů na péči v částce 17 600 Kč měsíčně, tedy celkem přiznal 105 600 Kč (6 x 11 000 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku III, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba vůči žalobkyni a) ohledně částky 144 400 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovodila z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v minulosti byla dovolacím soudem řešena (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1592/2017) a má být řešena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť při volné úvaze podle §136 o. s. ř. ohledně výše nákladů na péči nelze vycházet z minimální mzdy, ale z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách (dále též jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vynesený v obdobné věci týchž účastníků, podle nějž není možné určení nároku pouze na základě minimální mzdy jako pomocného vodítka, ale je třeba vyjít rovněž z limitu cen profesionálních pečovatelských služeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který je stěžejním referenčním bodem pro úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Navrhla dovolacímu soudu, aby dovoláním napadený rozsudek ve výroku III v rozsahu, v jakém byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že v něm nebyl dostatečně specifikován důvod dovolání a odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, není přiléhavý, neboť z něj vyplývá pouze požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nikoli závěry dovozované žalobkyní a). Při výpočtu výše nákladů na péči o nesoběstačnou osobu by měly soudy vyjít z ceny pečovatelských služeb poskytovaných kvalifikovanými osobami v místě bydliště žalobkyně a), které jsou nižší, než kolik žalobkyně a) v řízení uplatňuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je současně ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, přípustné pro řešení otázky přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), jiné mají kompenzovat nepříznivé dopady do majetkového stavu poškozených (náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada za ztrátu na důchodu). K právu osoby poškozené na zdraví pak náleží i náhrada nákladů léčení (pokud není kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, která přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, navazuje na prokazatelné vynaložení nákladů (tj. zajištění péče), tedy přiznání náhrady implicitně předpokládá, že volba způsobu zajištění péče již byla učiněna, péče byla poskytnuta a v návaznosti na to pak vynaloženy tomu odpovídající prostředky (k tomu viz judikatura řešící možné eventuality způsobu uplatnění práva na skutečně vynaložené náklady na péči, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, uveřejněný pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sbírky, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015, či ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, č. 27/2018 Sbírky). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, uzavírá, že vyjma náhrady za ztrátu na výdělku nelze přiznat nároky plynoucí ze škody na zdraví formou do budoucna stanoveného opakujícího se plnění – renty (v témže nálezu se Ústavní soud přiklání též k závěru, že existenci nákladů spojených s péčí o poškozeného je třeba přiměřeným způsobem prokázat, což je z povahy věci možné až po jejich vynaložení). Kompenzace nákladů tak navazuje na zvolenou formu zajištění péče (tomu úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci odpovídají) a je vyčíslitelná zpravidla exaktní metodou zjištění rozsahu vykonané péče a na ni vynaložených nákladů.
Poněkud odlišná je situace v případě péče poskytované blízkou osobou, kde se kromě jednoznačně medicínských a podobných úkonů (podávání léků, polohování, cévkování, apod.) provádí i péče o domácnost; jde-li o domácnost společnou s osobou, která péči vykonává, náleží náhrada za tyto úkony jen v rozsahu, v němž přesahují míru obvyklé rodinné spolupráce, neboť úklid, praní, vaření, nakupování, péče o vybavení domácnosti, apod. se nejspíše týkají všech členů domácnosti a nejsou jen ve prospěch samotného poškozeného. Zde už ovšem nelze najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu uvedeného ustanovení musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006). V rozsudku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sbírky, se pak Nejvyšší soud zabýval podložeností a adekvátností úvahy soudu potud, zda přisouzená částka náhrady nákladů na péči není nepřiměřeně vysoká. Poukázal zde na orientační vodítka, na nichž lze příslušnou úvahu založit, mezi něž zahrnul i ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., s nímž však nelze cenu nákladů na osobní péči bez dalšího ztotožnit, a to již s ohledem na možné z téhož titulu poškozeným pobírané sociální dávky či na nezbytnost hradit daňové odvody a dávky na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů. Relevanci přiznal též kritériu minimální mzdy ve smyslu příslušného nařízení vlády vztaženému k časovému úseku, po který by bylo třeba zaměstnat pečující osoby, tedy kritériu, které měl za stěžejní pro své posouzení též odvolací soud v projednávané věci.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1592/2017, ve věci stejných účastníků týkající se téhož nároku za jiné období (květen 2005 až květen 2009), se závazným právním názorem, že je třeba vyjít z limitu stanoveného pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který s přihlédnutím k potřebnému časovému rozsahu je stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Tato teze byla v uvedené věci potvrzena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020, navazujícím na nález Ústavního soudu, a rovněž ve věci stejných účastníků a totožného nároku za jiné období v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 289/2020.
Má-li tedy být volná úvaha soudu formována v návaznosti na částku, kterou by poškozený případně platil profesionálnímu poskytovateli dané služby v souladu s úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., je pak v zájmu náležité objektivizace v obecné rovině třeba přihlédnout ke způsobu, jakým tato vyhláška reguluje poskytování péče a ocenění poskytovaných služeb, i jejímu provázání se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, neboť pouze takto je možné se přiblížit k obnosu, který by reálně mohl odpovídat adekvátní úplatě pečovatelské služby, a poskytnout tak volné úvaze soudu náležitou oporu. Zákon č. 108/2006 Sb. přitom předpokládá, že poskytování sociálních služeb, včetně služby osobní asistence, jíž měl odvolací soud za obsahově odpovídající rozsahu a typu úkonů, které je třeba zajistit v rámci péči o žalobkyni a), se poskytuje na základě smlouvy (viz §91 zákona č. 108/2006 Sb.), v níž je upravena i výše úhrady za sociální služby a způsob jejího vyúčtování. Podle §75 téhož zákona platí, že fyzické osoby v nepříznivé sociální situaci hradí úhrady za služby osobní asistence v rozsahu stanoveném smlouvou a že maximální výši úhrady stanoví prováděcí předpis. Tím je právě vyhláška č. 505/2006 Sb., která ve vztahu k osobní asistenci v §5 odst. 1 vymezuje, v jakém rozsahu úkonů se daná sociální služba poskytuje, v §5 odst. 2 pak stanoví, že maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí s účinností od 1. 1. 2014 částku 130 Kč za hodinu podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů, a pokud úkony netrvají celou hodinu, výše úhrady se poměrně krátí. Vyhláška v souladu se zákonem, který provádí, zjevně směřuje pouze ke stanovení určitého rámce pro výši úhrad s tím, že rozhodná je povaha a rozsah poskytovaných dílčích služeb i jejich časová náročnost (jak je zřejmé i z důrazu na skutečně spotřebovaný čas k zajištění služby pro stanovení odměny). To zohledňuje okolnost, že potřeby osob vyžadujících pečovatelské služby se mohou výrazně lišit, a ve vztahu ke každému jednotlivci by se proto měla výše úhrad odvíjet od jeho konkrétních potřeb a tomu odpovídajících poskytovaných služeb. Zatímco někomu totiž může postačovat poskytování osobní asistence při pomoci s úklidem a údržbou domácnosti a zajištění nákupů a pochůzek, tedy služeb ve smyslu §5 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 505/2006 Sb., jiný bude potřebovat i pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu ve smyslu §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 505/2006 Sb., což se následně projeví ve výši částky hrazené pečovatelské službě. Takové zjištění (včetně časové náročnosti úkonů zdůrazněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13) by se pak rovněž mělo odrazit i ve stanovení výše náhrady za péči poskytovanou rodinným příslušníkem. Úvaha soudu ve smyslu §136 o. s. ř. o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by tedy měla být podložena zjištěním ohledně úkonů ve smyslu výčtu obsaženého ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba, pokud by jejím prostřednictvím byly zajišťovány tytéž úkony jako prostřednictvím rodinného příslušníka. Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládatelného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu §75 zákona č. 108/2006 Sb. pro určité období a na ni navazujícího vyúčtování. Jedním z příhodných vodítek přitom mohou být i ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává mimoto prostor k zohlednění případných dalších specifik poskytování péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přisouzenou sumu neadekvátní (jako například mimořádné fyzické nasazení pečující osoby apod.).
Založil-li tedy v projednávané věci odvolací soud svou úvahu ve smyslu §136 o. s. ř. na stěžejním kritériu výše minimální mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a při zvažování, zda přiznaná náhrada není nepřiměřeně nízká, nezohlednil cenový limit pro profesionální péči, pak jeho závěr o výši náhrady nákladů na péči jako správný neobstojí. Vzhledem k vázanosti právním názorem Ústavního soudu má být východiskem k úvaze o adekvátní náhradě nákladů na péči náhrada stanovená vyhláškou č. 505/2006 Sb. na 130 Kč za jednu hodinu péče podle rozsahu vykonávaných úkonů obsluhy, to vše s respektováním procesního pravidla vázanosti soudu žalobou a výší uplatněného nároku.
Protože dovolání žalobkyně a) bylo podáno důvodně, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu