ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.506.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 506/2021-855
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: V. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1, proti žalované: TV Nova s. r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, IČO 45800456, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 171/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, č. j. 22 Co 143/2020-808, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 28 C 171/2017-645, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000 Kč s příslušenstvím, co do nároku na dalších 11.000.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O skutkovém stavu nebylo ve věci sporu. Žalovaná v období od 25. 8. 2014 do ledna 2016 zveřejnila desítky reportáží o průběhu trestního stíhání žalobkyně, v nichž žalobkyni označovala jako „XY“ či „XY“. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobkyně používáním těchto pojmů či popisujících ji jako zdravotní sestru, která vraždila či zabíjela. Dále částečně připustil, že by trestní řízení vedené proti žalobkyni mělo neblahé následky, i kdyby o něm nebylo referováno v médiích s celostátní působností, a že se nejednalo o jednoznačně bulvární informace. Žalovaná však porušila presumpci neviny, a proto žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 1.000.000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu. Zároveň obvodní soud odmítl obranu žalované, že označení „XY“ je hodnotovým soudem, neboť je to nepravdivý výrok, který nepředkládá žádné hodnocení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 22 Co 143/2020-808, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I), v části zamítavého výroku jej změnil jen tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni dalších 200.000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud připomenul obdobné řízení mezi žalobkyní a vydavatelstvím CNC a. s., ve kterém byly použity mediální analýzy obstarané žalobkyní, které podrobně dokumentují, v jakém rozsahu a intenzitě informovala jednotlivá média o trestní věci žalobkyně. Z těchto analýz odvolací soud uzavřel, že ze strany CNC i žalované došlo k řadě excesů, a ve výsledku se oba subjekty velmi významně podílely na excesivním zpravodajství o žalobkyni včetně používání nepřípustné zkratky „XY“. Odvolací soud dále zdůraznil, že ani titulkem nelze porušovat princip presumpce neviny a nejedná se o přípustnou mediální zkratku, ačkoli lze poté z článku samotného zjistit, že je teprve vedeno trestní řízení a nedošlo k pravomocnému uznání viny. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že zpravodajství žalované o trestní věci žalobkyně bylo excesivní, protože dlouhodobě a opakovaně porušovalo presumpci neviny žalobkyně. Proto je žalovaná povinna odčinit nemajetkovou újmu žalobkyni způsobenou poskytnutím peněžitého zadostiučinění. Odvolací soud provedl důkazy ke sledovanosti vysílání žalované v letech 2014 a 2015 a ke čtenosti a návštěvnosti internetového zpravodajství žalované. Připomenul, že informování prostřednictvím televizního vysílání má větší účinek, než prostřednictvím tisku. Uzavřel, že žalobkyni nezpůsobila újmu pouze žalovaná, za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, který rovněž žalobkyni odškodnil, a je třeba zohlednit rovněž peněžní zadostiučinění, jež obdržela od státu a dalších médií. Žalovaná má dominantní podíl na televizním vysílání, i její internetové stránky mají vysokou sledovanost. Odvolací soud u ní neshledal skutečnou sebereflexi, ale připomenul snahu se smírně dohodnout, poskytnout zadostiučinění a odstranění nevhodných internetových příspěvků. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že je na místě zvýšit peněžní zadostiučinění o dalších 200.000 Kč na celkovou částku 1.200.000 Kč, neboť proti společnosti CNC bylo pravomocně přiznáno peněžité zadostiučinění ve výši 900.000 Kč. Žalovaná však zasáhla větší počet diváků, televizní vysílání má vyšší dopad na veřejné mínění a seriózněji podané informace působí pravdivěji a uvěřitelněji. Celkové odškodnění, jež se může žalobkyni dostat od všech mediálních subjektů, může dosáhnout několika milionů Kč, což odvolací soud považuje za přiměřené. Současně odvolací soud odmítl koncept tzv. punitive damages z anglo-amerického prostředí, neboť tento druh trestu nemá v kontinentálním právním řádu oporu a takto přísné tresty jsou vyhrazeny veřejnému právu.
Proti výrokům II a III tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dále specifikovaných otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jež nebyly v daných souvislostech dosud dovolacím soudem řešeny, a současně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dovolatelka v obsáhlém dovolání nejprve předestřela závěry odvolacího soudu, s nimiž souhlasí, o neoprávněném zásahu žalované do jejích osobnostních práv a nerespektování presumpce neviny. Dále však nesouhlasila s posouzením kritérií rozhodných pro určení výše peněžitého zadostiučinění, které považuje za zjevně nepřiměřené závažnosti a intenzitě zásahu. Konkrétně dovolatelka nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, jenž okolnost, že žalovaná nebyla jediná, kdo porušoval presumpci neviny a nevhodně informoval o trestním stíhání, vyhodnotil v její prospěch a fakticky tak snížil přiznané zadostiučinění. Dále dovolatelka zpochybnila i úvahy odvolacího soudu ohledně míry zavinění státu a celkové jednotné újmy, na níž se podílela i ostatní média, neboť má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu tato kritéria nebyla posuzována a odvolací soud se měl zabývat pouze posouzením újmy, jíž způsobila žalovaná. Uvedené námitky dovolatelka opakuje v dovolání v různých obměnách několikrát. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je potřeba vyjít z principu objektivní újmy, jíž žalovaná způsobila dovolatelce a jednotlivými kritérii jsou rozsah jednání, expresivita, závažnost, obsah a intenzita tohoto jednání a dále postavení žalované na trhu, čtenost či sledovanost a míra zásahu. Dovolatelka má za to, že jestliže zasáhlo více médií mimořádně do jejího soukromí, odůvodňuje to mimořádně vysoké zadostiučinění od každého z médií. Dále dovolatelka namítla nezohlednění kritérií, jež činí její újmu závažnější, připomněla jiné mediální případy, v nichž bylo přiznáno vyšší zadostiučinění, a nedostatečné zohlednění majetkových poměrů žalované. Navrhuje proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit požadované zadostiučinění ve výši 12.000.000 Kč s příslušenstvím, případně zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, požadavek dovolatelky na odškodnění je nepřiměřený a neodpovídající judikatuře dovolacího soudu, naopak podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přezkum výše přiznaného zadostiučinění nezakládá přípustnost dovolání, proto by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
K přiměřenosti peněžité náhrady, kterou dovolatelka považuje za nepřiměřeně nízkou, nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
K otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění existuje četná judikatura dovolacího soudu. Podrobně se k zohlednění jednotlivých kritérií pro mimořádné odškodnění zásahu do osobnostních práv vyjádřil Nevyšší soud nedávno v rozsudku ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, ve věci, jíž rovněž dovolatelka v dovolání zmiňuje. V uvedeném rozsudku byly mj. podrobně rozebrány také otázky dovolatelkou předestřené jako dosud neřešené, a to otázka více subjektů povinných poskytnout peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, otázka přiměřenosti výše zadostiučinění a otázka akceptovatelnosti sankční funkce peněžních náhrad za nemajetkové újmy ve smyslu trestajícím.
Dovolací soud odkázal na závěry dovozené judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy i ve vztahu k jiným než tzv. mediálním kauzám, že peněžité zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka rozhodnutí“, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Dále však zdůraznil, že v soukromoprávních vztazích je primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“. Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou odkazuje). Na místě je spíše vyvážený přístup soudu, pečlivě hodnotící okolnosti každého případu, v němž dochází ke střetu práva na ochranu soukromí se svobodou projevu a právem na informace (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Důležitější než odstrašující výše náhrady v jednotlivém případě je posilování obecného vědomí, že určité jednání je protiprávní a že pokud se proti němu poškozený bude bránit, dostane se mu ochrany.
Dovolací soud v citovaném rozsudku rovněž zdůraznil, že při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení, nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky rozhodnutí). K dalším typům újem, s jejichž odškodněním je vhodné případy nemajetkových újem srovnávat, patří újmy sekundárních obětí způsobené usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osob blízkých, a to proto, že i v těchto případech jde (stejně jako mnohdy v případě zásahů ze strany médií) o zásahy do soukromí a rodinného života. Případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě nepravdivých nebo indiskrétních článků v bulvárním tisku, jež svým dosahem (s ohledem na počet prodaných výtisků, internetové zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou důstojnost, čest či soukromí a rodinný život poškozených, je ovšem velmi obtížné porovnávat s případy úmrtí blízké osoby. Ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce v mediálních věcech srovnatelné (či dokonce vyšší) úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Stejně tak nelze akceptovat, aby náhrady za zásah do soukromí ze strany informačních médií byly výrazně vyšší, než náhrady za závažné poškození zdraví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, uveřejněné pod č. 39/2018 Sbírky rozhodnutí, část trestní), za újmu způsobenou trestnými činy proti lidské důstojnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněný pod č. 14/2014 Sbírky rozhodnutí, část trestní), za nezákonné trestní odsouzení či za výkon vazby v trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsouzením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod č. 52/2012 Sbírky rozhodnutí).
Dovolací soud dovodil, že hledisko srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy a jejich zasazení do hierarchie chráněných osobnostních práv je třeba považovat za rozhodující při určení výše peněžité náhrady i v dané věci. Všechna ostatní hlediska jsou pouze doplňková a mohou ovlivnit výši přiznané náhrady již jen v řádu jednotek, maximálně desítek procent, aniž by ovšem bylo nutné vliv jednotlivých hledisek na výši náhrady v soudním rozhodnutí přesně číselně kvantifikovat. Z uvedeného vyplývá hlavní důvod, proč náhrada nemůže dosahovat osmimístných částek, jak požaduje dovolatelka.
Ve vztahu k více původcům zásahu pak dovolací soud v citovaném rozsudku uvedl, že odvolací soud správně zohlednil, že žalobcům vzniklou újmu z důvodu souběžných zásahů odčiňují i další osoby, a že pokud se souběžně na zásazích do soukromí žalobců obdobnou formou a s využitím obdobných informací podílelo více subjektů, kteří tuto újmu odčiňují, je to důvod ke snížení peněžité náhrady, jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem náhrad od všech odpovědných subjektů, neboť by tak dosahovala extrémních, společensky neakceptovatelných částek přesahujících naplnění výše uvedené kompenzačně-satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy. Za logickou, přesvědčivou a souladnou s citovanými judikatorními závěry lze považovat úvahu odvolacího soudu, že na vzniku újmy způsobené žalobkyni se každý ze zpravodajských subjektů podílel určitou měrou, kterou je třeba zohlednit při stanovení výše peněžitého zadostiučinění.
Základní úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou založeny na zjištěném skutkovém stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacího soudu. Proto je bezpředmětná polemika dovolatelky se skutkovými závěry týkajícími se toho, zda žalovaná nabídla žalobkyni odškodnění opravdově či jen „naoko“ a zda jí něco bránilo v jeho alespoň částečném vyplacení. Odvolací soud přihlédl k okolnostem konkrétního případu a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dovolací soud pokládá v této souvislosti za podstatné, že přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech, včetně náhrad za usmrcení osoby blízké, jež dle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sbírky rozhodnutí) činí u nejbližších osob (manžel dítě, rodič) v základní, dále modifikovatelné výši dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (což představuje např. pro rok 2013 částku 502.560 Kč). Při stanovení výše náhrady odvolací soud správně přihlížel též k tomu, jaké částky jsou přiznávány poškozeným v obdobných sporech o náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv ze strany informačních médií. Dovolací soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodnutími dovolacího soudu vydanými až po jeho vyhlášení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, jakož i výše citovaný rozsudek ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud pochybil, když zohlednil také odškodění, jež bylo dovolatelce přiznáno proti jinému subjektu, tak přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud posoudil tuto otázku v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž kritéria, jež dovolatelka předestřela ve svém dovolání, odvolací soud zohlednil. Zabýval se sledovaností a čteností reportáží žalované na jejích komunikačních kanálech, mírou dopadu na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností.
Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši 1.200.000 Kč není zjevně nepřiměřeně nízké, dovolání do zamítavého výroku tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na jednoznačnou dikci citovaného ustanovení, které s účinností od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, je dovolání žalované, které směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, objektivně nepřípustné.
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu