ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.657.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 657/2021-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobce: Ch. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Michalem Ptáčkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1845/26, Brno, proti žalované: Fakultní nemocnice Brno , IČO: 65269705, se sídlem Jihlavská 340/20, Brno, zastoupená JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Špitálka 434/23, Brno, o náhradu újmy na zdraví , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 263/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 44 Co 15/2020-405 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 14 C 263/2016-293, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci omluvu ve znění podle žaloby a zaplacení částky 500.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce spatřoval v postupech žalované při jeho hospitalizaci ve dnech 15. 2. až 19. 2. 2010 a 18. 9. až 20. 9. 2010 a následné zdravotní péči zásah do práva na zdraví i do práva na ochranu osobnosti. Konkrétně mělo jít o nucení k vyšetření gastrofibroskopie, snížení dávkování léku Letrox na štítnou žlázu během jeho hospitalizace, předepsání léků Agen a Clopidogrel, na které měl žalobce alergii, a odepření řádné léčby v několika případech vyšetření, při kterých nebyl hospitalizován. Městský soud na základě dokazování uzavřel, že doporučení gastrofibroskopie bylo žalovanou správně a důvodně indikováno, samotné vyšetření však žalovaná neprovedla, není tedy pasivně legitimována v případě tvrzené škody na zdraví, a doporučení vyšetření nebylo zásahem do osobnostních práv žalobce, neboť bylo pouze na něm, zda vyšetření podstoupí a tento postup byl shledán znalcem lege artis. Ke snížení dávky léku Letrox uzavřel městský soud, že jej žalovaná předepsala asi na 7 dní, takové dočasné snížení medikace by se neprojevilo nepříznivě, další medikaci již žalovaná nepředepisovala, a pokračoval-li žalobce v užívání sníženého množství léku, není za to žalovaná odpovědná, neboť jej předepisoval praktický lékař po konzultaci s žalobcem. Navíc žalobcem tvrzené příznaky nejsou spojeny s tvrzenou dekompenzací hormonů štítné žlázy. Ani v předepsání léku Agen a Clopidogrel nebylo shledáno protiprávní jednání, tento postup byl také lege artis a žalobci v jeho důsledku nemohla být způsobena jakákoli újma na zdraví. Oba léky žalobce užíval již léta před hospitalizací u žalované. Konečně ani v případě nepřijetí žalobce k hospitalizaci v žalobou uvedených dnech nedošlo k protiprávnímu jednání, neboť dle znaleckého posudku nebyl dle provedených vyšetření na místě důvod indikovat další vyšetření či přistoupit k hospitalizaci. Závěrem uvedl městský soud, že žalovaná vždy poskytla žalobci řádnou péči a nedopustila se protiprávního jednání, na jehož základě by vznikla žalobci újma na zdraví či jeho osobnostních právech.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 44 Co 15/2020-405, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným městským soudem i s právními závěry z něj učiněnými. Rovněž shledal nedostatek pasivní legitimace žalované k tvrzené újmě na zdraví a odškodnění bolesti způsobené absolvováním gastrofibroskopie, kterou žalobce podstoupil u jiného poskytovatele zdravotních služeb. Ani naléhání lékaře na pacienta, aby se podrobil vyšetření, které lékař považuje za potřebné, nelze označit za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, která v daném případě ani nemohla být narušena za situace, když žalobce vyšetření odmítl, a tedy nemělo smysl mu poskytovat informace o průběhu vyšetření. Zcela se odvolací soud ztotožnil se závěry městského soudu ohledně změny medikace v průběhu hospitalizace u žalované, neboť nebylo prokázáno, že by ke změně přistoupila žalovaná a že by to vedlo k následkům, které žalobce uváděl. Odvolací soud připomenul, že již v žalobcem předložených soupisech léčiv z předcházejících hospitalizací je uveden lék Letrox v dávkování 50 mg denně, tvrzení žalobce, že jej užíval v množství 125 mg, je proto nevěrohodné, navíc žalobci nic nebránilo, aby upozornil svou praktickou lékařku a požádal o předepsání léku ve vyšším dávkování. K tvrzeným obtížím způsobeným alergií na některá léčiva uvedl odvolací soud, že žalovaná žádný nový lék žalobci nepodala ani nepředepsala, jednalo se vždy o léčiva, jež žalobce užíval již dlouho před jeho hospitalizací, a alergickou reakci nikdy předtím žalobce nehlásil; žalovaná tudíž nemůže nést odpovědnost ani podle §421a obč. zák. Ani v odmítnutí hospitalizace žalobce po provedených ambulantních vyšetřeních neshledal odvolací soud na základě znaleckého posudku protiprávní jednání žalované, neboť dle znalce nebyl pro hospitalizaci důvod.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva ohledně úplnosti a jasnosti znaleckého posudku a otázky hmotného práva odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze věci, jíž bylo použito při plnění závazku podle §421a obč. zák. Dovolatel zrekapituloval svá žalobní tvrzení, obsah jednotlivých rozhodnutí a poté obsáhle zpochybnil znalecký posudek a skutkové závěry z něj učiněné. Podle dovolatele je znalecký posudek nejasný, neúplný a nepřezkoumatelný. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze věci podle §421a obč. zák. jde o objektivní odpovědnost, u níž není potřeba protiprávní jednání. Právní posouzení odvolacího soudu, který nepovažoval schopnost způsobit alergii za vlastnost léku nýbrž reakci organismu, tedy neobstojí, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je tato odpovědnost dána i v případě vhodného užití léku, jenž vyvolá vedlejší účinky včetně alergické reakce. Z uvedených důvodů navrhl dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 se právo na náhradu škody vzniklé tvrzeným porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Ustanovení §421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (zde poskytuje zdravotnické služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou užitého přístroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že okolnosti, které škodu způsobily, měly svůj původ právě v konkrétní užité věci či přístroji. Tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou-li kumulativně splněny všechny zákonné podmínky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005).
Jestliže odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalovaná neodpovídá žalobci za škodu na zdraví ani podle §421a obč. zák. na skutkovém zjištění, že žalovaná žalobci žádné nové léky způsobilé vyvolat alergickou reakci nepodala ani nepředepsala, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Námitka dovolatele zpochybňující nejasnost, neúplnost či nepřezkoumatelnost znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2013) založit nemůže. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků, jejich kvalitě či odbornosti znalce nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4486/2017, nebo ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3296/2020).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V důsledku nesprávné medikace léků, na které byla u dovolatele prokázána alergie, dovolatel tvrdil zdravotní obtíže (nechutenství, úbytek váhy, otoky obličeje, očí, jazyka a rtů, obtížné dýchání a polykání, záněty úst, dásní, patra, pupínky, bolestivé vředy na rtech a další bolestivé stavy), za což dovolatel požadoval částku 24.000 Kč za vytrpěnou bolest a 24.000 Kč za ztížení společenského uplatnění. Celkem tedy odškodění nepříznivých zdravotních stavů představuje částku 48.000 Kč a dovolání do tohoto výroku není přípustné, neboť se jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu