ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.687.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 687/2019-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobkyně: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: T. D. , narozen XY, trvale bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Steidlem, advokátem se sídlem Hlavní třída 965/2, Šumperk, o 694 825 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 128/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2018, č. j. 69 Co 604/2017-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 794 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 17 C 128/2015-141, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 17 C 128/2015-145, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni (ve výroku I rozsudkem pro uznání) 153 708 Kč s příslušenstvím, dále 541 117 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV). Rozhodl tak o regresním nároku žalobkyně vůči žalovanému na náhradu pojistného plnění z pojistné smlouvy č. 3208259840 o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla XY, v důsledku dopravní nehody dne 16. 8. 2012, při které se zranili dva spolujezdci D. B. a J. D., přičemž vozidlo řídil žalovaný, a to pod vlivem návykové látky. Za své jednání byl uznán vinným v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 132/2013. Náhrada, které se žalobkyně domáhala, sestávala z 153 708 Kč, vyplacených na základě výše zmíněné pojistné smlouvy ve prospěch D. B., a 541 117 Kč, vyplacených na základě téže smlouvy J. D.. Jelikož žalovaný uznal ve vztahu k D. B. žalobní nárok na náhradu vyplaceného pojistného plnění, rozhodl okresní soud v této části žaloby rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k poškozenému J. D. pak posuzoval míru jeho spoluzavinění na vzniku škody na zdraví ve smyslu §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), přičemž uzavřel, že dopravní nehodu a následky s tím spojené způsobil v prvé řadě žalovaný tím, že pod vlivem návykové látky řídil vozidlo se dvěma spolujezdci. Poškozený však porušením svých povinností přepravované osoby být za jízdy připoután bezpečnostním pásem a povinnosti předcházet škodám (věděl, že žalovaný řídí vozidlo pod vlivem návykové látky) přispěl tímto svým protiprávním jednáním ke vzniku škody v rozsahu 40 %, což odpovídá částce 541 117 Kč a jeho odpovědnost je dána podle §10 odst. 1 písm. i) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 69 Co 604/2017-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění zmíněného doplňujícího usnesení, ve výrocích I a III v části stanovené lhůty k plnění a ve výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud nejprve vyloučil, že řízení je zatíženo zmatečnostní vadou, že nesprávným postupem soudu byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem, neboť žalovaný byl k jednáním před soudem prvního stupně řádně předvolán a z ničeho nevyplývalo, že by trval na osobní účasti u těchto jednání (musela by být zajištěna eskorta, neboť byl ve výkonu trestu). Dále vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho závěr ohledně 40% míry spoluzavinění J. D. na vzniku škody na jeho zdraví. V neposlední řadě se odvolací soud zabýval soudem prvního stupně stanovenou šestiměsíční lhůtou k plnění, kterou posoudil jako přiměřenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce dovolacím soudem dosud neřešené, zda v předvolání účastníka řízení ve výkonu trestu k jednání je povinností soudu vyrozumět jej o tom, že k zajištění jeho účasti je nezbytné účastníkovo sdělení, že se hodlá jednání účastnit, případně zda je soud povinen zajistit jeho účast, pokud účastník výslovně neuvede, že se řízení účastnit nehodlá. Dále pak v otázce stanovení míry spoluzavinění poškozeného na způsobené škodě, při které se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že ohledně míry spoluzavinění poškozeného J. D. na vzniku jeho újmy na zdraví soudy nedostatečně zohlednily v řízení provedený znalecký posudek. Dle jeho závěrů, pokud by byl J. D. v době nehody připoután bezpečnostním pásem, nedošlo by vůbec ke zranění jeho dolní končetiny a rozsah zraňujících sil, tedy i zranění, by dosáhl hodnoty 20 % ze 100 %. Dovolatel namítá, že odvolací soud nijak neodůvodnil, proč míra spoluúčasti poškozeného nebyla stanovena až 50 %, jak připouští judikatura dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí vykazuje prvky libovůle. Dále má za to, že mu byla odňata možnost jednat před soudem a tím porušeno jeho právo dané čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť účast dovolatele při jednání soudu vyžadovala příkaz k eskortě a soud měl na základě podání dovolatele, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, vyrozumět, že stojí o účast na tomto jednání (případně se jej dotázat) a tuto účast mu zajistit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že závěr soudů o míře spoluúčasti poškozeného J. D. na vzniku jeho újmy na zdraví je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K závěrům znaleckého posudku o zraňujících silách vůči zmíněnému poškozenému bylo dle ní soudy přihlédnuto a žalovanému nebyla odňata možnost jednat před soudem, jelikož jde o právo, nikoliv povinnost účastníka dostavit se na jednání soudu a toto právo mu bylo zachováno. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, případně odmítnuto a jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu o přiměřenosti míry spoluzpůsobení si újmy poškozeným v rozsahu 40 % přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud se při stanovení míry spoluzpůsobení si újmy poškozeným J. D. (tzv. spoluzavinění) v rozsahu 40 % nedopustil zjevné nepřiměřenosti, a jeho rozhodnutí tudíž nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení, když okolnostmi na straně poškozeného, kterou na základě zjištěného skutkového stavu mohl vzít v potaz, bylo nepřipoutání bezpečnostním pásem a jeho vědomí o požití návykové látky řidičem. Rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se podíl poškozeného na vzniklé škodě může blížit limitně až jedné polovině, jestliže např. vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že jeho řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu. Rozhodující příčinou vzniku škody však stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008). Hranici 50% spoluúčasti poškozeného nelze překročit ani v případě, že si poškozený v důsledku nepřipoutání bezpečnostním pásem způsobil újmu v rozsahu značně přesahujícím polovinu utrpěné újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016). Odkazuje-li dovolatel na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, a ze dne 20. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, v obou rozhodnutích šlo o kumulaci porušení povinností na straně poškozeného, v prvém případě o vědomost poškozeného o podnapilosti řidiče a jízdu za nepříznivých povětrnostních podmínek (k tomu pravděpodobně i jeho vědomost o tom, že řidič není držitelem řidičského oprávnění), v druhém případě nepřipoutání se bezpečnostním pásem a současně vědomost o podnapilosti řidiče. V prvém případě byla stanovena spoluúčast poškozeného na vzniku újmy jako jednoznačně vyšší než jen 20 % s tím, že limitně se může blížit až jedné polovině, v druhém případě 35 %. Hranice 50 % je však stanovena jako horní, a nevylučuje tedy, aby v konkrétních případech i při kumulaci nepoužití bezpečnostních pásů např. s vědomostí o požití alkoholu řidičem byla míra spoluúčasti stanovena v nižším rozsahu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, na který dovolatel rovněž odkazuje, pak ke kumulaci porušení povinností na straně poškozeného přistoupilo i zjištění, že v případě jeho připoutání bezpečnostním pásem by nedošlo ke smrtelným následkům; je tudíž zřejmé, že intenzita následků jednání poškozeného je dalším hlediskem ovlivňujícím určení míry jeho spoluúčasti na vzniku škody. Nejvyšší soud pak za nepřiměřeně nízkou v tomto a obdobných případech označil míru spoluzavinění poškozeného v rozsahu 20 % až 30 %. V daném případě se tedy o odklon od ustálené rozhodovací praxe nejedná a dovolání žalovaného není z tohoto hlediska podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud posoudil otázku nezajištění jeho účasti k jednáním před soudem prvního stupně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (a jde dle něj o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), pak ve skutečnosti uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sen. zn. 29 NSCR 181/2018); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto není podle §237 o. s. ř. dovolání přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 84/2013, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSCR 112/2013). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Dovolání proti takovému výroku je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 11 100 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21% náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 13 794 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu