ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.957.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 957/2020-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově , IČO 00408344, Markétská 28/1, 169 00 Praha 6, zastoupený JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 28/1, 169 00 Praha 6, proti žalovanému: D. N. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, 400 01 Ústí nad Labem, o zaplacení částky 146 607 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 33/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 11 Co 68/2019-253, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 Co 68/2019-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady škody, jež mu měla vzniknout tím, že mu ušel příjem z nájmu zemědělských pozemků, které neoprávněně užíval žalovaný.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 12 C 33/2014-224, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 146 607 Kč s příslušenstvím z částky 73 303 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vydal ve věci platební rozkaz dne 16. 6. 2015, pod č. j. 12 C 33/2014-100, k němuž připojil výzvu podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Platební rozkaz byl žalovanému doručen do vlastních rukou 22. 7. 2015, žalovaný proti němu podal odpor, který byl doručen soudu dne 30. 7. 2015, vyjádření k žalobě bylo soudu doručeno dne 29. 9. 2015. Usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 12 C 33/2014-137, které nabylo právní moci 25. 11. 2015, Okresní soud v Litoměřicích neprominul žalovanému zmeškání lhůty. Přestože se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud rozsudek pro uznání nevydal, neboť dovodil, že pro jeho vydání nebyly splněny zákonné předpoklady, když žalovanému byla doručena pouze žaloba (bez jejího doplnění), kterou soud považoval za neprojednatelnou proto, že v ní nebylo přesnými daty vymezeno období, za něž požaduje ušlý zisk (to bylo vymezeno právě v doplnění žaloby). Dovodil, že z tohoto důvodu nemohla nastat fikce uznání bez ohledu na to, že žaloba již v té době (po doplnění, jež předcházelo vydání platebního rozkazu) projednatelná byla. Soud rovněž považoval nárok žalobce za rozporný s právními normami (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97), neboť žalobce nemůže požadovat jak nájemné po J. K. (nájemci s nímž měl žalobce uzavřenu smlouvu i na období, kdy pozemky užíval žalovaný), tak bezdůvodné obohacení po žalovaném za užívání stejných pozemků. Navíc žalovaný ve včasně podaném odporu proti platebnímu rozkazu zřetelně projevil svůj nesouhlas se žalobou i svůj zájem účastnit se projednání věci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 11 Co 68/2019-253, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 Co 68/2019-258, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vydal rozsudek pro uznání, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 146 607 Kč s příslušenstvím z částky 73 303 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Uzavřel, že žaloba neměla takové vady, které by bránily vydání rozsudku pro uznání. Žalobce sice přesnými daty nevymezil dobu, za kterou požaduje ušlý zisk, avšak uvedl časové období dvou let, ve vztahu k němuž tvrdil, že v té době mohl získat nájemné na základě nájemní smlouvy uzavřené s J. K.. V žalobě tak žalobce uvedl rozhodující skutečnosti, kterými vymezil předmět řízení po skutkové stránce, doplnění bylo pouze upřesněním projednatelné žaloby. Právní důvod žalobcem požadovaného plnění vyplýval z vylíčených skutkových okolností. Nebylo povinností žalobce uvádět právní kvalifikaci požadovaného plnění, navíc i kdyby tak učinil, nebyla by pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle hmotného práva náleží soudu. Vydaný platební rozkaz byl žalovanému spolu s žalobou a výzvou podle §114b o. s. ř. řádně doručen. Žalovaný proti němu sice podal včasný odpor, ale vyjádření k žalobě podal až po lhůtě stanovené tzv. kvalifikovanou výzvou, přičemž zmeškání lhůty mu nebylo prominuto (viz usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 11. 2015, č. j. 12 C 33/2014-137).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, a ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje ve zhodnocení podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Namítá, že žaloba byla zjevně bezdůvodná, požadované plnění neodpovídá skutkovým tvrzením a žalobní požadavek je v rozporu s právními předpisy, neboť vede k bezdůvodnému obohacení žalobce. Vadu žaloby spatřuje dovolatel nejen v nedostatečném vymezení časového období, za které žalobce požaduje nahradit nájemné, ale i v tom, že v žalobě chybí nárok. Dovolatel z právního hlediska rozebírá žalobní žádání a dospívá k závěru, že podle hmotného práva nárok nebyl dán, neboť dovolatel není pasivně legitimován. Žaloba tak je zjevně bezdůvodná, ohledně ní by tak nemohl být schválen smír, a i proto nemohla nastat fikce uznání nároku. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v chybném hodnocení důvodů pro vydání rozsudku pro uznání, zejména projednatelnosti žaloby. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze vydat usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř., a tedy ani rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015, případně ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 504/2016). O takový případ se ale v projednávané věci nejedná. Z obsahu žaloby je jasně seznatelné tvrzení žalobce, že žalovaný užíval jeho zemědělské pozemky, aniž k tomu měl právní důvod, a tím mu způsobil újmu spočívající v ušlém zisku z nájemného, kterého mohl dosáhnout na základě nájemní smlouvy uzavřené s konkrétním nájemcem (J. K.). Výše požadovaného plnění je v žalobě jasně uvedena nejen celkovou částkou (146 607 Kč), ale i způsobem jejího stanovení. Žaloba totiž obsahuje tvrzení, že vztah s původním nájemcem (otcem žalovaného) měl skončit ke dni 30. 9. 2012, žalobu podává v září 2014 a požaduje nahradit škodu za dva roky. Jestliže požaduje ekvivalent nájmu za 2 roky, z obsahu žaloby jasně vyplývá, že jej požaduje za období od 1. 10. 2012 do 30. 9. 2014 (v tomto smyslu žalobce žalobu také na výzvu soudu doplnil). Neopodstatněná je tak námitka dovolatele, že žaloba byla vadná, neúplná nebo neurčitá. Odvolací soud správně uzavřel, že obsahuje všechny náležitosti předepsané zákonem (§42 odst. 4 a §79 odst. 1 a 2 o. s. ř.), včetně vylíčení rozhodujících skutečností, neboť je z ní zřejmé, v čem spočívá podstata uplatněného nároku.
Jestliže žalobce požaduje finanční plnění s tvrzením, že nemohl získat příjem z nájmu od potencionálního nájemce K., neboť žalovaný předmět nájmu (zemědělské pozemky žalobce) užíval, aniž na to měl právo, nenasvědčují tyto skutkové okolnosti, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ani o zjevný nepoměr mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem. Dovolatel se mýlí, pokud označuje nárok uplatněný žalobou za rozporný s kogentními normami. V dovolání ani neuvádí, o jaké kogentní normy by mělo jít. Námitka odklonu od dovolatelem odkazovaných rozhodnutí je tak nedůvodná. Současně byla splněna podmínka pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř., neboť povaha věci i tvrzené okolnosti případu (zejména okolnosti ukončení nájmu s předchozím nájemcem) svědčí o tom, že se nejedná o věc natolik jednoduchou, aby bez písemného vyjádření žalovaného mohlo být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být o sporu rozhodnuto. I z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010).
Bezpochyby se jedná o věc, jejíž povaha umožňuje uzavření soudního smíru (§99 odst. 1 o. s. ř.). Nedostatky podmínek řízení, pro které by řízení muselo být zastaveno, nebyly shledány (ani tvrzeny), a i z tohoto hlediska je závěr odvolacího soudu o vydání rozsudku pro uznání v souladu s judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006, ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, či ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Jestliže byly v daném případě splněny všechny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, je dán důvod pro vydání rozsudku pro uznání. Platí totiž, jak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8.3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaném pod č. 21/2006 Sbírky, že s marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, spojuje §114b odst. 5 o. s. ř. fikci uznání nároku, na jejímž základě soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky (jestliže opravdu nastala) nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. Naopak je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry a rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání.
Lze uzavřít, že vydal-li na základě výše popsaných skutečností odvolací soud rozsudek pro uznání, řídil se při právním posouzení věci ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu