ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.988.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 988/2020-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: M. S. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: W. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený opatrovnicí Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem Karla Hynka Máchy 758/8, 500 02 Hradec Králové, o ochranu osobnosti – zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 31/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. 1 Co 24/2017-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala relutární náhrady nemajetkové újmy spočívající ve zmaření klidného života, osobní svobody a lidské důstojnosti, kterou jí měl žalovaný způsobit neuhrazením dluhů (ke dni podání žaloby činila dlužná částka 167 298 DM), v důsledku čehož žalobkyně nebyla schopna splácet své závazky, byla v rámci exekučních řízení vedených proti ní perzekvována věřiteli a dlouhodobá stresující situace vyústila v těžké onkologické onemocnění. Následkem zadluženosti a exekucí nemohla podnikat ani si zajistit stálé zaměstnání. Její potíže byly zvýrazněny zveřejněním celé situace v deníku Blesk, který ocitoval informace z policejního zdroje.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 1. 2017, č. j. 16 C 31/20115-187, zamítl žalobu na zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím (vyloučenou k samostatnému projednání z řízení sp. zn. 34 Cm 68/2007, v němž se žalobkyně domáhala celkové částky 5 303 005 Kč, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2004, č. j. 34 Cm 68/2007-478) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. V řízení vedeném proti žalovanému neznámého pobytu, soud poté, co věc podřadil pod čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, vyšel ze zjištění, že žalobkyně (pod označením „C. a. N.“) a žalovaný („K. R.“) spolupracovali jako podnikatelé při podnikatelské činnosti na základě smlouvy ze dne 10. 1. 1995, kterou upravili vzájemná práva a povinnosti při spolupráci v oblasti cestovního ruchu. Žalovaný povinnosti ze smlouvy neplnil a tím se žalobkyně dostala do druhotné platební neschopnosti. Na její majetek byly vedeny exekuce, byl prohlášen konkurz a prováděna dražba její nemovitosti. V té době se u žalobkyně projevilo závažné onkologické onemocnění. O její situaci informoval tisk v článcích „XY“ a „XY“, kde je popsáno jednání žalovaného a finanční následky, kterým žalobkyně musela čelit. Po právní stránce soud věc posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a dovodil, že nezaplacením dluhů z podnikatelské činnosti nezpůsobil žalovaný újmu na osobnostních právech žalobkyně, ale na jejím majetku. Žalobkyně vystupovala vůči žalovanému jako podnikatelka nesoucí obvyklé podnikatelské riziko a bylo na ní, aby s odbornou péčí toto riziko zajistila a učinila opatření minimalizující nepříznivé následky problémů v podnikání. Žalobkyně však i po prvních varovných znacích, kdy žalovaný přestal hradit sjednané částky, pro něj zajišťovala další služby, čímž dluh narůstal. Soud uzavřel, že jednání podnikatele, který nezaplatí jinému podnikateli sjednané platby a s tím spojené nepohodlí spojené se žádostmi věřitelů o zaplacení jejich pohledávek pro druhotnou platební neschopnost, nemůže být považováno za zásah do osobnostních práv poškozeného podnikatele. Věřitelé mají právo domáhat se svých pohledávek, a proto vedení exekučních řízení proti žalobkyni nelze považovat za nedovolené jednání. Žalobu neshledal důvodnou ani v části medializace případu žalobkyně v tisku, když oba články vyznívají v její prospěch, je zde popsána jako oběť podvodného jednání a nešlo o nijak dehonestující vylíčení, které by nějakým způsobem zasáhlo do její cti a lidské důstojnosti. Nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by se žalovaný na těchto článcích nějak podílel, proto i v případě jejich závadnosti by nebyl ve věci pasivně legitimován.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 1 Co 24/2017-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Dovodil, že i mezi podnikateli může dojít ke vzniku nemajetkové újmy, ale v projednávané věci vznikla žalobkyni jednáním žalovaného majetková újma, kterou vymáhá v původním řízení (sp. zn. 34 Cm 68/2007). Nezaplacení dluhů z podnikání nemůže být bez dalšího považováno za zásah do osobnostních práv poškozeného podnikatele. Navíc i v případě zásahu do osobnostních práv (v projednávané věci neprokázaného), nenáleží fyzické osobě automaticky náhrada nemajetkové újmy v penězích. Za zásah do osobnostních práv nelze považovat ani diskomfort spojený s postupem věřitelů vůči žalobkyni, neboť zde absentuje prvek nedovolenosti, i se závěrem soudu prvního stupně ohledně medializace případu žalobkyně v tisku, kde byla vylíčena jako oběť podvodného jednání a ne tak, že by ona sama byla podvodnicí a osobou nespolehlivou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena, a to zda k zásahu do osobnostních práv může u poškozeného dojít v důsledku zásahu škůdce do majetkové sféry poškozeného, pokud na tento zásah škůdce navazuje jednání dalších osob, které jednají v souladu s právem. Namítá, že z §11 a 13 obč. zák. neplyne, jakým způsobem může vzniknout nemajetková újma. Rozhodné je, že došlo k zásahu do jejích osobnostních práv, a to dobré pověsti a zdraví. K tomuto zásahu nedošlo pouhým neuhrazením dlužných faktur, ale porušením uzavřených smluv, tedy protiprávním jednáním. Soud se nevypořádal s její námitkou, že se žalovaný vůči ní dopustil podvodného jednání, když ji uváděl v omyl ohledně další spolupráce a úhrady závazků, neboť pokud by se jednalo o pouhý nezdařený podnikatelský záměr, k zásahu do osobnostních práv žalobkyně by nedošlo. Správný dle dovolatelky není ani závěr, že vlastní majetkový zásah vůči ní mají na svědomí exekutoři a insolvenční řízení, neboť k poškození její pověsti došlo kvůli tomu, že si o ní věřitelé mysleli, že je podvodnice a nespolehlivá osoba, z čehož pro ni plynuly i nepříznivé zdravotní důsledky. Žalovaný svým jednáním tento stav zapříčinil, proto mu musí být přičítán k tíži. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Opatrovnice žalovaného ve vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně považuje za nedůvodné a nepřípustné, s rozhodnutím odvolacího soudu se ztotožňuje. Soudy obou stupňů postupovaly zcela správně, když za klíčový považovaly obchodněprávní vztah mezi účastníky řízení, kdy žalobkyně nesla podnikatelské riziko spočívající v možnosti, že žalovaný nebude své dluhy řádně a včas hradit. Zákon žalobkyni k ochraně jejích práv poskytuje jiné nástroje, než ochranu osobnostních práv. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, nebo rozsudek ze dne 27. 9. 2017. sp. zn. 30 Cdo 41/2017). Nenaplněním jakékoliv z těchto podmínek se vylučuje možnost vzniku odpovědnosti podle §13 obč. zák.
Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou založil své rozhodnutí na závěru, že jednáním žalovaného nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, neboť jednání podnikatele, který jinému podnikateli nezaplatí sjednané platby, nemůže být bez dalšího považováno za takovýto zásah. I v případě, že žalovaný porušil své závazky ze smluv (což bylo předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 34 Cm 68/2007), není následný diskomfort žalobkyně spojený s její druhotnou platební neschopností zásahem do jejích osobnostních práv, a to i proto, že jednání věřitelů, kteří své nároky vymáhají exekuční cestou, postrádá předpoklad protiprávnosti.
Otázka, již žalobkyně klade, směřuje k posouzení příčinné souvislosti. Obecně platí, že zjišťuje-li se v řízení, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá újma na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu (újmu) je dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události. Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil, jestliže dovodil, že protiprávní jednání žalovaného (neplacení dluhů) nezpůsobilo újmu na osobnostních právech žalobkyně, ale na jejích právech majetkových, a že příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a případnou újmou žalobkyně způsobenou exekucemi proti ní vedenými není dána z důvodu jejího přerušení. Lze rovněž připomenout, že vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ať na straně žalující či žalované, považovat za neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstituujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2021, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2223/2020).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska dovolatelkou vznesených právních námitek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o otázku dosud neřešenou.
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu