ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1330.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1330/2021-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovaným 1) P. Š. R. , narozené XY, bytem XY, 2) P. Š. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 170/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020, č. j. 54 Co 221/2020-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.267 Kč k rukám JUDr. Mgr. Slavomíra Hrinka, advokáta se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 15 C 170/2019-45, uložil žalovaným do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí vyklidit a odevzdat žalobci byt č. 49 o čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, nacházející se v 2. podlaží domu č. p. XY na ulici XY v XY, k. ú. XY (dále též jen „Byt“); současně jim uložil zaplatit žalobci náklady řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 54 Co 221/2020-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
Otázku, zda byl pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodný skutkový stav věci v době vyhlášení jeho rozsudku, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod - přes námitky dovolatele - se odchýlit ani v této věci. Dovolateli lze sice přisvědčit, že ve věci vyklizení bytu (§1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“) nejde ani o vznik, změnu, či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci stavu, kdy je byt užíván bez právního důvodu; rozsudek vydaný v takovéto věci nemá tedy povahu konstitutivní, nýbrž jde o rozhodnutí deklaratorní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5107/2007, ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016). Tato skutečnost však nic nemění na tom, že při rozhodování o vyklizení musí soudy vyjít ze skutečností, které zde jsou v době vyhlášení jejich rozhodnutí; podle §154 odst. 1 o. s. ř je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Zásada uvedená v §154 odst. 1 o. s. ř. znamená, že soud při rozhodování věci je povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení (a k právním předpisům platným v té době), ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (a k právním předpisům platným v době vyhlášení rozhodnutí), a že nesmí vzít v úvahu to, co má nastat až po vyhlášení rozhodnutí. Z hlediska zjišťování skutkového stavu věci soud vychází z ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva pro rozhodnutí významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3567/2007, uveřejněné pod číslem 97/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016 - a v něm citovanou judikaturu).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že vůbec nereflektoval změnu platné právní úpravy a neaplikoval §736 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dále též jen „z. o. k.“, a judikaturu k tomuto ustanovení, přehlíží, že citované ustanovení na projednávanou věc nedopadá, výklad tohoto ustanovení tak není pro právní posouzení věci významný a pro řešení této otázky proto nemůže být dovolání přípustné. Žalobce totiž nezískal členství v bytovém družstvu (s nímž je spojeno právo nájmu Bytu) převodem (resp. přechodem) družstevního podílu, nýbrž jej nabyl přijetím za člena, tudíž originárně (členská práva a povinnosti mu vznikla zcela nově).
V souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k žalobě o vyklizení Bytu. K podání žaloby na vyklizení nemovitosti je aktivně věcně legitimován především vlastník věci (§1040 odst. 1 o. z.); stejný nárok může uplatnit i kvalifikovaný držitel (§1043 o. z.), detentor (§1044 o. z.), případně nájemce (§2211 o. z.) - stejně jako tomu bylo i za účinnosti předešlé právní úpravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020).
Odvolací soud uzavřel (a jeho závěr odpovídá obsahu spisu), že ke dni vyhlášení jeho rozsudku žalobce nebyl vlastníkem Bytu, ani jeho držitelem, detentorem nebo nájemcem. Byl pouze členem bytového družstva a zřejmě mu svědčilo právo na uzavření smlouvy o nájmu Bytu (tato otázka byla mezi účastníky sporná a odvolací soud se jejím řešením s ohledem na své právní posouzení věci blíže nezabýval).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu