ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1333.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1333/2021-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. P. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalované Z. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o vystěhování z bytu a spoluvlastnických prostor včetně sklepa, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 108/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 18 Co 16/2020-423, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. června 2019, č. j. 17 C 108/2016-346, ve spojení s usnesením ze dne 11. září 2019, č. j. 17 C 108/2016-354, výrokem I. zamítl žalobu o vyklizení tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“), výrokem II. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované předat žalobci užívací práva spojená s užíváním ideálního spoluvlastnického podílu patřícího k předmětnému bytu ve výši 642/34038 na společných částech tam specifikovaného domu (dále jen „dům“), výrokem III. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované předat žalobci užívací práva spojená s užíváním ideálního spoluvlastnického podílu patřícího k předmětnému bytu ve výši 642/34038 na tam specifikovaném pozemku (dále jen „pozemek“) a výrokem IV. zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn užívat předmětný byt a má užívací práva spojená s užíváním ideálního spoluvlastnického podílu patřícího k předmětnému bytu ve výši 642/34038 na společných částech domu a pozemku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. a VI.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2020, č. j. 18 Co 16/2020-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobce (dovolatele), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti výroku I. citovaného rozhodnutí, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I. – IV., a k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
V dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že v nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Po účastníku, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, totiž nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost musí současně představovat "důležitý důvod"; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) – za důležitou. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, uveřejněné pod č. 21/2009 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 8. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/2008/, či z 13. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2597/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. května 2020, sp. zn. I. ÚS 145/20/). Nadto ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci z důležitého důvodu ), neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. I tato úvaha odvolacího soudu je tak zpochybnitelná jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005).
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. června 2019, č. j. 17 C 108/2016-346, a usnesení téhož soudu ze dne 11. září 2019, č. j. 17 C 108/2016-354, byly doručeny žalobci k rukám jeho tehdejšího zástupce – advokáta Mgr. Jiřího Kučery – dne 16. září 2019. Proti citovanému rozsudku (ve spojení s usnesením) podal žalobce nejprve sám a poté prostřednictvím advokáta Mgr. Kučery včasné odvolání. Dopisem ze dne 12. prosince 2019 odvolacímu soudu sdělil, že v odvolacím řízení nebude zastoupen advokátem Mgr. Kučerou, bude v něm jednat sám a své odvolání ještě v lednu 2020 písemně doplní, což také učinil podáním doručeným soudu prvního stupně dne 18. prosince 2019. První odvolací jednání nařízené na 5. února 2020 bylo odročeno na 18. března 2020 a i toto odvolací jednání bylo odročeno na 6. května 2020, a to z důvodu opatření o činnosti odvolacího soudu v nouzovém stavu, vyhlášeném vládou České republiky dne 12. března 2020 pod č. 69/2020 Sb. Žalobce však současně doručil 16. března 2020 odvolacímu soudu žádost o odročení odvolacího jednání nařízeného na 18. března 2020, a to na květen 2020; žádost odůvodnil tam specifikovaným onemocněním. Dne 28. dubna 2020 pak požádal i o odročení odvolacího jednání nařízeného na 6. května 2020 s odůvodněním, že z důvodu vyhlášeného nouzového stavu neměl dostatek času zajistit si nového zástupce. Odvolacího jednání dne 6. května 2020 se však zúčastnil. Za této situace se dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že nebyl dán důležitý důvod pro odročení odvolacího jednání nařízeného na 6. května 2020. Nemožnost zajistit si zástupce k odvolacímu jednání by jej sice obecně zakládat mohla, avšak zde nelze přehlédnout níže naznačené časové souvislosti, při jejichž hodnocení je zapotřebí zohlednit i to, že nařízené soudní (natož odvolací) jednání nelze pokládat za triviální záležitost a z tohoto hlediska je k tomu třeba rovněž přistupovat s naprostou vážností a náležitou zodpovědností. V době od oznámení o ukončení zastupování ze dne 12. prosince 2019 minimálně do omezení činnosti odvolacího soudu v důsledku vyhlášení nouzového stavu (do 16. března 2020), ne-li až do odvolacího jednání nařízeného na 6. května 2020, měl totiž dovolatel dostatek času opatřit si nového zástupce pro účely odvolacího řízení. Z tohoto pohledu lze pokládat za bezdůvodnou také jeho žádost o odročení odvolacího jednání ze dne 28. dubna 2020. Nadto jeho tvrzení, že odvolací soud projednal věc v jeho nepřítomnosti, neodpovídá skutečnosti, byl-li u odvolacího jednání nesporně přítomen. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se při posuzování takto nastolené otázky neodchýlil od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Neopodstatněná je proto dovolatelova argumentace, že tímto postupem zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolatelova výhrada, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, ačkoliv byly podle jeho názoru pro rozhodnutí významné. Předně je zapotřebí zdůraznit, že v tomto ohledu by šlo ve skutečnosti o vadu řízení; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Přesto dovolací soud výjimečně dodává následující. Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či jeho usnesení z 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 19. září 2018, sp. zn. 29 NSČR 174/2016). Odvolací soud přitom i těmto požadavkům dostál, neboť jeho rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné, což platí tím spíše, že dovolatelem tvrzené nedostatky nebyly – s přihlédnutím k obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv. Nadto odvolací soud svůj právní názor uceleně, logicky a přesvědčivě odůvodnil; nebyl tudíž ani povinen vypořádat se s každou dovolatelovou námitkou samostatně.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu