ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1551.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1551/2021-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) D. D., narozené XY, a b) T. D., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, proti žalovanému Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, o vyklizení a předání části jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 347/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020, č. j. 25 Co 111/2020-261, ve znění opravných usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 25 Co 111/2020-317, a ze dne 11. 5. 2021, č. j. 25 Co 111/2020-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 25 Co 111/2020-261, ve znění opravných usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 25 Co 111/2020-317, a ze dne 11. 5. 2021, č. j. 25 Co 111/2020-322, potvrdil rozsudek Obvodního soudu v Praze 6 (soud prvního stupně) ze dne 4. 11. 2019, č. j. 13 C 347/2016-208, spolu s doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 7. 2020, č. j. 13 C 347/2016-242, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na vyklizení a předání části bytové jednotky XY, zapsané na LV XY pro katastrální území XY, která se nachází v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, ulici XY, vše zapsáno na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, v prohlášení vlastníka budovy ze dne 29. 7. 2004 vymezené jako nebytový prostor č. 201, a to část nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy, vyznačené v grafické součásti tohoto výroku jako prostory 201/A, 201/B, 201/C, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů spoluvlastníky bytové jednotky XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti 5908/405092 na společných částech domu a pozemku parc. XY, vše zapsané na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu. Bytová jednotka se nachází v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY (v ulici XY), vše zapsáno na LV XY, pro katastrální území XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu. Bytovou jednotku nabyli kupní smlouvou ze dne 4. 4. 2012 poté, co rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, odbor výstavby, ze dne 3. 2. 2012, č. j. MCP6 007304/2012, byl udělen souhlas se změnou užívání stavby nebytového prostoru č. 863/201 v 1. nadzemním podlaží domu na bytovou jednotku 1 + 1 s příslušenstvím, kterou dle projektové dokumentace zpracované Ing. Janem Panochem tvoří pokoj, obytná kuchyň, předsíň, chodba, koupelna s WC, o celkové výměře 47,52 m2. V prohlášení vlastníka budovy ze dne 29. 7. 2004 je však původní nebytová jednotka č. 863/201 vymezena jako část nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy o výměře 59,08 m2, tedy včetně sporných prostor 201/A, 201/B, 201/C, v nichž se nachází čtyři sklepní kóje, přístupová chodba a úklidová komora. Podle prohlášení jsou pak společnými prostorami mimo jiné i místnosti se sklepními kójemi, přičemž sporné sklepní kóje jsou určeny k výhradnímu užívání vlastníků jednotek č. 863/10, 863/48, 863/27 a 863/15, což plyne i ze smluv o převodu vlastnictví, které byly s těmito vlastníky jednotek (jejich právními předchůdci) uzavřeny. I v původní projektové dokumentaci vypracované Projektovým ústavem výstavby hl. m. Prahy označené datací 1/78 jsou sporné prostory označeny jako sklepy, přičemž slyšení svědci potvrdili, že k tomuto účelu byly vždy i užívány.
Odvolací soud vyšel z toho, že sporné prostory, v nichž se nacházejí 4 sklepní kóje (201/A, B) a přístupová chodba s úklidovou komorou (201/C), jsou (a vždy byly) stavebně technicky oddělené od jednotky žalobců a byly zkolaudovány a užívány jako společné části a žalobci je do svého spoluvlastnictví nenabyli. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2120/2004, uzavřel, že při rozhodování o vyklizení místností (částí bytu) není soud vázán prohlášením vlastníka budovy o vymezení jednotek. Je-li prohlášení vadné, je to důvod pro postup podle §1168 zákona č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nikoli pro změnu vnitřních dispozic domu. Proto dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců. Dodal, že není dána ani pasivní věcná legitimace žalovaného, neboť sporné prostory užívají jednotliví vlastníci bytových jednotek jako příslušenství svých bytů, tedy neodvozují jejich užívání od souhlasu žalovaného.
Dovolání žalobců proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky (zda může rozhodnutí správního orgánu o kolaudaci /rekolaudaci/ ve stavebním řízení změnit bez dalšího specifikaci jednotky z prohlášení vlastníka a kdo je ve sporu o vyklizení sporných prostor věcně aktivně a pasivně legitimován) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od jejich řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [rozsudek ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2120/2004 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/05)], právnímu důvodu užívání místností nelze jednostranně nadřazovat účel a právní důsledky tzv. prohlášení vlastníka budovy, i když toto je ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), jako vymezení jednotek (bytů), předpokladem vzniku vlastnictví jednotek a podkladem pro eventualitu jejich převodu, tedy jinak řečeno prohlášení vlastníka není právním důvodem užívání jednotky a na jeho základě se nelze domáhat vyklizení jednotky či její části. Na uvedený rozsudek navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, a usnesením ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3248/2008, z nichž plyne, že platnost prohlášení vlastníka není podmíněna jeho souladem s kolaudačním rozhodnutím. V usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016, Nejvyšší soud dodal, že vlastník domu nemůže v prohlášení jako nebytové prostory určit společné části domu, jejichž příkladný výčet je uveden v §2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., takové prohlášení (jeho část) by bylo neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1788/2003).
Pro právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2021 Sb., občanský zákoník) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 ICdo 34/2015, dovodil, že po 1. 1. 2014 nelze prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné, jeho případné vady lze odstranit pouze postupem podle §1168 o. z.
V projednávané věci je prohlášení vlastníka ze dne 29. 7. 2004 v rozporu s §2 písm. g) zákona č. 72/ 1994 Sb., jestliže vymezilo původně nebytovou jednotku tak, že do ní začlenilo společné prostory (chodbu, úklidovou místnost, sklepní kóje). Tento rozpor mohl dříve případně způsobit částečnou neplatnost prohlášení (srov. již citované usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016). Podle současné právní úpravy se však této neplatnosti dovolat nelze a případné vady prohlášení je možné odstranit jen postupem podle §1168 o. z. Stále však platí, že prohlášení vlastníka (navíc vadné) nezakládá právní důvod a tudíž věcnou aktivní legitimaci k žalobě na vyklizení místností (jiných prostor) v domě, jak uzavřel v souladu se shora uvedenou judikaturou odvolací soud.
Vzhledem k nedostatku věcné aktivní legitimace žalobců je nadbytečné řešit otázku pasivní věcné legitimace žalovaného u žaloby na vyklizení společných částí domu, byť ji a priori vyloučit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3372/2007, uveřejněný ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2008, a contrario).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dodává, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody (konkrétně vady řízení) dovolatelé též uplatnili, a to především výtkou, že odvolací soud rozhodl na základě důkazů, které nebyly provedeny. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Nemůže obstát ani námitka dovolatelů, že došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví s odkazem na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv, jelikož dovolatelé v daném případě neměli k předmětným prostorům vlastnické právo.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu