ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1984.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1984/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Hoffmann a Žižák spol. s r.o. , se sídlem v Brandýse nad Labem, Zápy 255, IČO 62957813, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované Galica company s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, IČO 07322445, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o zaplacení částky 116.009 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 22 C 81/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 28 Co 19/2021-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 58/32.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, č. j. 22 C 81/2020-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.277,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 30. 3. 2019 do zaplacení včetně nákladů spojených s uplatněním této pohledávky ve výši 1.452 Kč a částku 84.120 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 13. 4. 2019 do zaplacení včetně nákladů spojených s uplatněním této pohledávky ve výši 1.452 Kč (výrok I.), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 6.611,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 30. 3. 2019 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 28 Co 19/2021-133, změnil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 25.277,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 30. 3. 2019 do zaplacení včetně nákladů spojených s uplatněním této pohledávky ve výši 1.452 Kč a částky 84.120 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 13. 4. 2019 do zaplacení včetně nákladů spojených s uplatněním této pohledávky ve výši 1.452 Kč zamítá (výrok I.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně hodnocení uzavřených smluv o opravě motorových vozidel mezi objednatelem společností TopDesign Stavby, s.r.o. a žalobkyní jako zhotovitelem jako platných smluv o dílo ve smyslu §2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a s aplikací §2321 o. z. na smlouvu o nájmu dopravních prostředků, kterou uzavřely žalovaná v postavení pronajímatele a společnost TopDesign Stavby, s.r.o. v postavení nájemce. K odlišnému právnímu závěru však dospěl ve věci výkladu povinností žalované z nájemní smlouvy ve vztahu k povinnosti platit cenu sjednanou ve smlouvách o opravě uzavřených mezi žalobkyní a nájemcem. Ve smyslu §555 a násl. o. z. uzavřel, že uvedená nájemní smlouva zavazuje účastníky tohoto právního jednání pouze mezi nimi samými, že žalovaná a společnost TopDesign Stavby, s.r.o. sjednaly v této smlouvě povinnost žalované hradit náklady na udržování předmětu nájmu v provozuschopném stavu, které vynaloží nájemce vůči autorizovanému servisu za provedení takovéto opravy, nebyly však sjednány přímé platby zhotoviteli za provedení prací na údržbu k uvedenému účelu ani zmocnění nájemce, jeho společníků, statutárních zástupců nebo zaměstnanců, aby žalovanou přímo zavazovali k jakémukoliv plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ust. §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a za neřešenou považovala otázku platnosti uzavřených smluv o opravě a případného vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované jako vlastníka motorových vozidel a otázku povinnosti pronajímatele hradit náklady spojené s udržováním pronajatých vozidel ve stavu způsobilém k jejich řádnému užívání.
Dovolací soud nejprve předesílá, že ustálená soudní praxe dovodila, že smlouva o opravě a úpravě věci je zvláštním druhem smlouvy o dílo. Smlouvu o dílo, jejímž předmětem je oprava nebo úprava věci, popřípadě jinou smlouvu, s jejímž provedením (uskutečněním) je spjato předání (odevzdání) věci druhému účastníku, může platně uzavřít (jako objednatel opravy nebo úpravy věci anebo jiné činnosti) i ten, kdo není vlastníkem věci (srov. např. Zhodnocení rozhodování soudů ve sporech ze zhotovení věci na zakázku a z opravy nebo úpravy věci provedené bývalým občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, které bylo uveřejněno pod č. 12/1989 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Došlo-li k uzavření platné smlouvy o dílo, je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla. Z titulu smlouvy o dílo zhotovitel tedy má (může mít) pohledávku spočívající v ceně díla jen vůči objednateli; to platí i tehdy, není-li objednatel vlastníkem věci, které se dílo týká. Vlastník věci v takovém případě nemá vůči zhotoviteli žádné závazky; nemůže je mít ani z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, neboť zhotovitel plnil na základě smlouvy (platné smlouvy) a nikoliv bez právního důvodu či z neplatného právního úkonu, s nimiž je (srov. §2991 odst. 2 o. z.) případně spojen vznik závazku z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1288/2005, neboť i v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je s ohledem na podobnost obou úprav použitelná ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 509/2019).
Pro úplnost lze dodat, že domnívá-li se žalobkyně, že smlouvy o opravě měly být posouzeny jako neplatné a v návaznosti na to měl být její nárok ve vztahu k žalované posouzen jako bezdůvodné obohacení, přehlíží, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby, a že věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě došlo k uzavření platné smlouvy o dílo, kdy je povinnost zaplatit cenu díla na straně objednatele dle §2586 odst. 1 o. z. Z titulu smlouvy o dílo může mít dovolatelka, jakožto zhotovitelka díla, tj. opravy, pohledávku spočívající v zaplacení ceny díla tedy jen vůči objednateli, a to i přesto, že objednatel nebyl a není vlastníkem věci. Vlastník věci v takovém případě nemá vůči dovolatelce žádné závazky a nemůže je mít ani z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, neboť k plnění došlo na základě platné smlouvy.
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyložil odvolací soud i úpravu práv a povinností smluvních stran ve smlouvě o nájmu dopravního prostředku, neboť vycházel z výkladových pravidel stanovených v §555 o. z., které formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 , uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud neshledává v posuzované věci za nepřiměřenou jeho úvahu, že obsahem projevu vůle vyjádřeným v čl. V odst. 9 a 12 nájemní smlouvy byla povinnost žalované hradit náklady na udržování předmětu nájmu v provozuschopném stavu, které vynaloží nájemce vůči autorizovanému servisu za provedení takové opravy.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody (konkrétně vady řízení) dovolatelka též uplatnila výtkou o překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Protože závěry odvolacího soud odpovídají ustálené judikatuře dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu