ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1836.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1836/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. Š. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému: hlavní město Praha , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 149.750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 74/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. 25 Co 244/2016-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 8.954 Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2015, č. j. 31 C 74/2015-43, ve výrocích II. a III., jimiž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 149.750 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a bylo mu uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 37.995 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl taktéž o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 17.908 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241 odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel předestřel primárně otázku, zda vlastníkovi stavby zřízené na cizím pozemku vznikne na úkor vlastníka zastavěného pozemku bezdůvodné obohacení i v případě, že vlastnické právo k takovému pozemku získal způsobem „obdobným nabytí podle restitučních předpisů“. Měl přitom za to, že by tato otázka měla být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Dovolával se v tomto směru zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. II ÚS 581/14, a dále též nálezu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a usnesení ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15.
Dále dovolatel, pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně, vymezil otázku, zda je k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků zastavěných stavbami vlastněnými od pozemkového vlastníka odlišnou osobou pasivně věcně legitimován žalovaný, coby vlastník staveb zřízených na cizích pozemcích, nebo příslušná městská část, jež tyto stavby spravuje. Měl přitom za to, odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, ze dne 8. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009, či ze dne 11. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se dle mínění dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil též při posouzení otázky, zda výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků, jejichž pronájem je regulován cenovými předpisy, lze se zřetelem k obvyklému nájemnému v daném místě a čase určit nižší částkou než tou, která odpovídá maximální výši regulovaného nájemného stanovené cenovým výměrem.
Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, dále též jen „obč. zák.“, resp. §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014, dále též jen „o. z.“ (žalobkyní požadované bezdůvodné obohacení vzniklé v době od 1. února 2013 do 31. prosince 2013 se řídí ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 a uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. ledna 2014 do 28. února 2015 se řídí ustanoveními občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014; viz §3028 odst. 1, 3 o. z.), je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, dostupný na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Citovaná judikatura je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 (srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, vydané mezi týmiž účastníky řízení a vztahující se zčásti rovněž k období, na něž je třeba aplikovat novou právní úpravu).
Na uvedených závěrech přitom ničeho nemění ani dovolatelem zdůrazněný způsob nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobkyní. Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 (dostupný veřejnosti na nalus.usoud.cz ), jeví se jeho námitky ve vztahu k posuzované věci naprosto nepřípadnými, a to již s ohledem na skutečnost, že žalobkyně pozemky nabyla nikoliv v rámci řízení dle restitučních předpisů, ale jako dědictví. Citovaný nález se nadto zabývá primárně překážkami pro vydávání pozemků v restituci podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), tedy otázkami věcně nesouvisejícími s posuzovaným případem, a toliko v části odůvodnění označené jako obiter dictum se vyjadřuje k otázce bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků, aniž by šlo o vyjádření nosných důvodů, o něž se opírá výrok tohoto nálezu (ke shora nastíněným závěrům dospěl ostatně i sám Ústavní soud, a to například v usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15 ). Z výše uvedeného důvodu nelze tedy v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, považovat závěry citovaného nálezu, jichž se dovolatel dovolává, za závazné pro rozhodovací praxi obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 55 a násl.). Shodně ostatně Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, či ve shora citovaném usnesení ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, nadto ve vztahu k týmž stranám řízení.
Citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 581/14, tak nebyla revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. kasační nález ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se Ústavní soud znovu postavil na stanovisko, že za bezesmluvní užívání pozemků přísluší vlastníku náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). I Ústavní soud pak opakovně uzavřel, že zmiňovanou pasáží odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (body 40 a 41) – tj. pouhým obiter dictem – nemohla být překonána ani dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu (citovaná shora) a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu (k tomu přiměřeně srovnej např. nález ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či usnesení ze dne 3. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 2314/15, ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 3919/14, ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, ze dne 3 listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14, ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15, ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, či ze dne 8. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).
Odkazy dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (v němž Ústavní soud znovu připomněl závěry z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ) či na již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1208/15, lze ostatně považovat za zcela nepřípadné. Prvé zmíněné rozhodnutí se věcně týká otázek s nyní souzeným případem nesouvisejících (vydání zastavěného pozemku dle restitučních předpisů). V druhém se pak jednalo o otázku pasivní legitimace ve sporu o bezdůvodné obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství.
Odvolací soud tudíž otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zřízené na cizím pozemku v posuzovaném případě vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, přičemž není žádného důvodu, aby dovolací soud uvedenou otázku oproti své dosavadní praxi řešil jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, vydaný právě ve sporu žalobkyně s městskou částí Praha 13), že „v situaci, kdy hlavní město Praha vlastní stavby, které byly svěřeny do správy městské části, a osoba, vlastnící pozemky, na nichž se uvedené stavby nacházejí, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha, tedy obec, nikoliv městská část“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, a ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo jeho usnesení ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). Z hlediska bezdůvodného obohacení je totiž rozhodné to, kdo je vlastníkem staveb umístěných na pozemcích žalobkyně, a nikoliv to, kdo tyto stavby spravuje. Skutečnost, že budovy byly svěřeny do správy městské části, nemůže ve sporu přenést na městskou část pasivní věcnou legitimaci za situace, kdy je tato legitimace založena na vlastnictví budov (nemovitostí obecně).
Argumentuje-li pak dovolatel rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, opomíjí nejen skutečnost, že toto rozhodnutí otázku věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené ani neřeší (zabývá se otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí, resp. užívání cizího pozemku coby staveniště), ale rovněž skutečnost, že pasáž, na niž odkazuje, se pouze v obecné rovině zabývá způsobem určení výše bezdůvodného obohacení (konkrétně je-li v tomto směru relevantním jakýkoliv prospěch, jehož mohl vlastník pronajmutím věci dosáhnout, či toliko ten prospěch, o nějž se na úkor vlastníka jiný subjekt užíváním jeho věci obohatil). Citované závěry ustálené judikatury nejsou v rozporu ani s dalšími dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 11. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a rozsudkem ze dne 8. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2393/2009), jež se otázkou věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené rovněž nezabývají. Konečně, dovolatelem označené rozhodnutí Ústavního soudu – usnesení ze dne 30. července 2011, sp. zn. I. ÚS 2496/11, není rozhodnutím meritorním a odlišné právní posouzení věci pro případ majetkové správy budov Ústavní soud pouze hypoteticky připouští.
Odvolací soud se tudíž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit, neodchýlil ani svým závěrem, že pasivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemků, na nichž jsou zřízené stavby, je jejich žalovaný vlastník.
Odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu konečně neodchýlil ani při určování výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení (§458 odst. 1 obč. zák., §2999 odst. 1 o. z.), když, nacházeje oporu ve vypracovaném znaleckém posudku, vycházel z toho, že se tato výše poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase (jinými slovy rozsah bezdůvodného obohacení, jehož se obohacenému na úkor ochuzeného užíváním jeho pozemků bez právního důvodu dostalo, odpovídá částce, již by za obvyklého běhu okolností musel vynaložit na zajištění práva srovnatelné nemovitosti užívat), přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, nebo ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, nebo jeho usnesení ze dne 3. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014). Uvedené judikaturní závěry přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. a ustanovení §2999 odst. 1 o. z. obstojí i v režimu občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom na dovolatelem předkládané otázce, zda výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků, jejichž pronájem je regulován cenovými předpisy, lze se zřetelem k obvyklému nájemnému v daném místě a čase určit nižší částkou než tou, která odpovídá maximální výši regulovaného nájemného stanovené cenovým výměrem, zjevně ani nezávisí, neboť dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně (opírajících se o znalecký posudek, jímž bylo provedeno dokazování), jež v dané fázi řízení nebyly dovolatelem ani relevantním způsobem zpochybňovány (např. prostřednictvím jím označených důkazů, sloužících k prokázání odlišné výše hladiny obvyklého nájemného), obvyklá hladina nájemného za pozemky v daném místě a čase maximální výši regulovaného nájemného stanovenou výměrem Ministerstva financí ČR č. 01/2012 (srov. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) převyšovala. V posuzovaném případě tudíž nebylo důvodu poměřovat výši bezdůvodného obohacení jinou, než maximální částkou vyplývající z cenové regulace.
Vytýká-li konečně dovolatel pochybení při hodnocení důkazu provedeného v řízení znaleckým posudkem Ing. Jindřicha Kratěny a z něj vyplývajících skutkových zjištění odvolacího soudu (stran určení hladiny obvyklého nájemného v daném místě a čase), na nichž jsou založeny jeho právní závěry, neuplatňuje tím žel ani jediný zákonný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost podaného dovolání; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015, rozsudek téhož soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2011, pod číslem 176, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1. Dovolatel ostatně v průběhu řízení před soudy nižších stupňů formální bezvadnost znaleckého posudku Ing. Jindřicha Kratěny ani správnost jeho závěrů jakkoliv nerozporoval a své námitky stran jeho zpracování uvedl toliko v dovolání. Za takové situace, když navíc ani v řízení před soudy nižších stupňů nebyl dán důvod k pochybnostem o správnosti vypracovaného znaleckého posudku (předloženého žalobkyní k prokázání jí tvrzených skutečností), který splňuje náležitosti kladené na tento typ důkazního prostředku (127a o. s. ř.; §13 odst. 2 – 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících) a obsahuje přezkoumatelnou odbornou úvahu znalce stran obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase (respektující i skutečnost, že inkriminované pozemky nejsou běžně obchodovatelné – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015), dovolacímu soudu zcela zjevně nepřísluší, aby hodnotící závěry soudů nižších stupňů stran využitelnosti znaleckého posudku z hlediska zjišťování pro rozhodnutí věci rozhodných skutkových okolností jakkoliv podroboval dovolacímu přezkumu.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Žalobkyni, která v dovolacím řízení podala obsáhlé vyjádření, přiznal Nejvyšší soud vůči žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 7.100 Kč (§7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.554 Kč, tedy celkem 8.954 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu