ECLI:CZ:US:2015:3.US.1208.15.1
sp. zn. III. ÚS 1208/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Tesařové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013 č. j. 64 Co 129/2013-115 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015 č. j. 28 Cdo 4175/2013-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, porušen měl být také čl. 1, 90 a 96 Ústavy České republiky, čl. 14 Úmluvy, čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 119 EC 136/2011-86, ve spojení s usnesením ze dne 2. 1. 2013 č. j.
119 EC 136/2011-91, bylo uloženo žalovanému hlavnímu městu Praha zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 293 363,30 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 65 344 Kč, dále pak bylo žalovanému uloženo uhradit státu náklady řízení ve výši 7 264 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 7 264 Kč. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za omezení svého vlastnického práva tím, že její ideální část pozemku je užívána pro potřeby všech jako veřejné prostranství - veřejná zeleň v obytné zástavbě. Tu obhospodařuje městská část Praha 11, jež tak plní ze zákona svou veřejnou funkci související s uspokojováním potřeb občanů, a proto subjektem pasivně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení není žalovaný, ale tato městská část.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že není podle ustanovení §237 občanského soudního řádu přípustné, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V jeho odůvodnění dovolací soud připomněl specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, resp. svůj rozsudek ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, podle něhož péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je plnění veřejné funkce městské části, přičemž stěžejní pro stanovení subjektu, jenž se obohacuje užíváním pozemku jako veřejného prostranství, je určení toho územně samosprávného celku, jehož občanům bezprostředně jsou takto saturovány jejich potřeby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětný pozemek je užíván žalovaným za účelem realizace stavby "Rekonstrukce Centrálního parku v k. ú. Chodov" na Praze 11, přičemž menšinové spoluvlastnice pozemku mají ohledně něho s žalovaným uzavřenu nájemní smlouvu. Protože s ní jako většinovou vlastnicí žalovaný odmítl nájemní smlouvu uzavřít, podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Při určení pasivní věcné legitimace vycházela z toho, že menšinové spoluvlastnice původně uzavřely nájemní smlouvu s městskou částí Praha 11, ovšem jejím Dodatkem č. 2, uzavřeným dne 29. 3. 2007, a Delimitačním protokolem č. 7/2006 ze dne 7. 9. 2006 došlo (v souvislosti se stavbou č. 8262 JMI - ukončení Centrálního parku) k převzetí veškerých práv a povinností žalovaným, včetně jeho vstupu do nájemních smluv na straně nájemce.
6. Podle stěžovatelky odvolací a dovolací soud nepřípustně nadřadily vlastnosti a určení pozemku (tedy že se jedná o veřejnou zeleň), resp. právní názor Nejvyššího soudu porušil její vlastnické právo, neboť to je omezeno tím, že skutečný nájemce, i když užívá celý pozemek, hradí nájemné jen menšinovým spoluvlastnicím, čímž se na její úkor (jako většinové vlastnice) obohacuje. Současně stěžovatelka odmítla argumentaci Nejvyššího soudu specifickým uspořádáním hlavního města Prahy s tím, že toto město je veřejnoprávní korporací ve smyslu §18 odst. 2 písm. c) "starého" občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení §1 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze, v právních vztazích vystupuje svým jménem a nese za to odpovědnost. Má tudíž všechny atributy právnické osoby jako jednotky územní samosprávy. Z tohoto důvodu nemůže ve sporech týkajících se užívání veřejné zeleně přenášet odpovědnost na jednotlivé městské části, navíc takovýto způsob dělení a vymezení není přisuzován jiným statutárním městům; např. v rozhodnutí ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 561/2012 a ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 shledal Nejvyšší soud pasivní věcnou legitimaci na straně statutárního města Brna, která určením daného prostoru za veřejné prostranství zajišťuje funkční infrastrukturu obce, jež tak není odkázána jen na pozemky v jejím vlastnictví. Takový rozdílný přístup je podle stěžovatelky nepřípustný.
7. Stěžovatelka dále uvedla, že Nejvyšší soud odmítl její poukaz na nájemní smlouvu či prohlášení žalovaného, že přebírá veškerá práva a závazky vyplývající z uzavřených nájemních smluv, s odůvodněním, že převzetí závazků žalovaným se týká pouze nájemních smluv, a nikoliv veškerých právních vztahů vzniklých v souvislosti s užíváním pozemku (a tedy ani závazků vzniklých na základě bezdůvodného obohacení). Takový výklad by byl dle stěžovatelky sice možný v případě bezdůvodného obohacení za období před převzetím závazků a vstupu žalovaného do nájemního vztahu, předmětem žaloby bylo ale období následující. Bylo opomenuto, že ona jako spoluvlastnice žádala de facto po nájemci - žalovaném, aby kontinuálně neporušoval její vlastnické právo tím, že nájemce užívá celý pozemek, aniž by měl smluvně zajištěno jeho užívání s většinovým vlastníkem. Porušení vlastnického práva stěžovatelka pak shledala v tom, že na rozdíl od ostatních spoluvlastníků jí byl obsah a výkon základního oprávnění vlastníka v podobě ius disponendi nezdůvodnitelně zpochybněn a odepřen. Dále uvedla, že je nucena - na rozdíl od menšinových spoluvlastníků - podrobit se podstatným omezením svého vlastnického práva, přičemž soud žalovanému přiznal zvýhodnění v podobě nezbytné úhrady jen části nájmu a ona jako většinová spoluvlastnice byla odkázána na potenciálního "poskytovatele či zabezpečovatele" veřejného prostranství, tj. městskou část, která sama Centrální park v k. ú. Chodov považuje za park s celoměstským významem, kde se konají aktivity výrazně přesahující hranice městské části, a pozemek není ani předmětem údržby ze strany městské části.
8. K tomu stěžovatelka dodala, že si je vědoma roztříštěnosti nazírání na problematiku užívání veřejného prostranství a případného domáhání se náhrady za takové užívání, a to i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), nicméně napadená rozhodnutí se týkají pozemku, který není typickým příkladem veřejného prostranství, neboť slouží k budování stavby Centrálního parku, žalovaný má uzavřenu nájemní smlouvu s menšinovými spoluvlastnicemi, kterým také hradí nájem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla odvolacímu a dovolacímu soudu, že nesprávně posoudily otázku pasivní věcné legitimace žalovaného. Její argumentace je však dílem rozporná, neboť na jedné straně namítla, že pasivně legitimovaným subjektem obecně musí být hlavní město Praha (sub 6), na straně druhé obecně sice připustila, že by takovým subjektem mohla být i městská část Praha 11, vyloučila však tuto možnost s ohledem na konkrétní okolnosti případu (sub 7), majíc za to, že nazírání na danou problematiku je "roztříštěné" (sub 8).
12. Předně je třeba uvést, že otázka pasivní věcné legitimace hlavního města Prahy či její městské části byla v souvislosti s veřejným užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby opakovaně řešena obecnými soudy i Ústavním soudem. Pro případ, že šlo o pozemek veřejného prostranství, resp. veřejné zeleně, možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 (na který bylo poukázáno i v napadeném usnesení dovolacího soudu), kde uvedený soud pasivní věcnou legitimaci přiznal městské části. V kontrapozici s ním nutno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011 (vycházející z ustálené judikatury představované rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, usneseními ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1537/2009 a ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2542/2009), jakož i navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4359/12, kde byla předmětná otázka řešena v souvislosti s užíváním pozemku zastavěného pozemní komunikací (resp. pozemku silniční vegetace, přestavující příslušenství této komunikace) s tím výsledkem, že pasivně legitimovaným subjektem je hlavní město Praha, nikoliv jednotlivé městské části, a to z toho důvodu, že je vlastníkem této komunikace podle §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 268/14). Možno zmínit i usnesení ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11, v němž Ústavní soud odmítl, že by se měl uplatnit posledně uvedený názor i na případy, kdy je pozemek ve vlastnictví jiné osoby zastavěn budovou ve vlastnictví hlavního města Prahy s tím, že představitelná je povinnost městské části vydat bezdůvodné obohacení, neboť ta spravuje vymezený majetek hlavního města Prahy (§19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.), nakládá s ním, přičemž vykonává práva a povinnosti vlastníka (§34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a §17 Statutu hlavního města Prahy) a z budov mívá i přímé užitky.
13. Zmínila-li se stěžovatelka o "roztříštěnosti" judikatury, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, co tím měla na mysli - z výše uvedeného pouze plyne, že při posuzování otázky, zda je pasivně legitimováno hlavní město Praha či jeho městská část, je nutno vycházet z toho, jaké je určení příslušného pozemku, resp. k jakému účelu je využíván. V souzené věci předmětný pozemek, jenž stěžovatelka spoluvlastní, byl - coby součást (budovaného) Centrálního parku - užíván jako veřejné prostranství, což bylo i podle existující judikatury rozhodným kritériem pro určení pasivní legitimace v úvahu připadajících subjektů. Stěžovatelkou zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 581/14 sice může naznačovat změnu v náhledu Ústavního soudu na problematiku náhrady za veřejné užívání pozemků třetích osob pro futuro v obecné rovině, nicméně příslušný právní názor byl vysloven pouze ve formě obiter dictum, což za judikaturní posun či změnu považovat nelze.
14. Stěžovatelka v dovolacím řízení argumentovala mimořádnými okolnostmi, které spočívaly v tom, že s ohledem na zmíněný Delimitační protokol a dodatek k nájemní smlouvě, původně uzavřené menšinovými vlastnicemi s městskou částí Praha 11, se stal jejich smluvní stranou žalovaný. Nejvyšší soud však toto hledisko za rozhodné nepovažoval, přičemž zdůvodnil, proč stěžovatelce nepřisvědčil. Stěžovatelka tuto svou argumentaci v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje, přičemž (tak) po Ústavním soudu požaduje, aby její případ posoudil z věcného hlediska jinak než odvolací a dovolací soud. To mu však podle konstantní judikatury (jako nikoliv "superrevizní" instancí v systému obecné justice) nepřísluší.
15. Dlužno dodat, že Ústavní soud rozumí stěžovatelčině argumentaci, je-li tedy míněna v tom smyslu, že zde existuje určitý rozpor v tom, kdo vlastně předmětný pozemek užívá (a je tudíž povinen vydat bezdůvodné obohacení) - zda je to hlavní město Praha na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovými vlastnicemi nebo naopak městská část, když takto jsou zajišťovány potřeby (primárně) "jejích" občanů, nadto se za určitých okolností může jevit takovéto striktní rozlišování mezi žalovaným a jeho městskými částmi jako projev právního formalizmu. V souzené věci však stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy právně zastoupená, měla dostatečné "vodítko" stran toho, jak postupovat (konkrétně vůči jakému subjektu je třeba žalobu podat), a to v podobě již existující soudní judikatury. Pokud byla (naopak) přesvědčena o tom, že je třeba při řešení otázky pasivní věcné legitimace akcentovat hledisko jiné, z opatrnosti mohla podat žalobu rovněž proti městské části Praha 11.
16. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu