ECLI:CZ:US:2015:2.US.3033.14.1
sp. zn. II. ÚS 3033/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brna, adresa Dominikánské nám. 196/1, 602 00 Brno, zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem, se sídlem Pekařská 398/4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 267/2013-90, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2013, č. j. 38 C 279/2005-70, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Ivana Strejčka, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Jarmilou Zichovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2013, č. j. 38 C 279/2005-70, byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku řízení) částku ve výši 18.813 Kč s úrokem z prodlení v tomto výroku přesně specifikovaným; co do částky 9.407 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání pozemků (veřejná zeleň) žalovaným bez právního důvodu. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Odo 1253/2005, sp. zn. 32 Odo 872/2003, sp. zn. 28 Cdo 561/2012) dospěl k závěru, že na straně žalovaného rovněž vzniká bezdůvodné obohacení, když vlastník pozemku (vedlejší účastník řízení), který je součástí veřejného prostranství, nemá povinnost strpět jeho bezplatné užívání [§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích")]. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z regulované ceny stanovené výměrem Ministerstva financí pro oblast Brno, která byla určena ve výši 20 Kč/1 m2 ročně. Námitku promlčení vznesenou žalovaným považoval soud prvního stupně za oprávněnou pouze částečně, a to za období od 31. srpna 2002 do 29. srpna 2003.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 267/2013-90, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I.; změnil jej pouze ohledně výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci. K otázce, zda se obec bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka pozemku, který má charakter veřejného prostranství, doplnil, že uvedenou problematikou se zabýval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud a z jejich závěrů vyplývá, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení obce plněním bez právního důvodu [ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (mimo výše citovanou judikaturu poukázal dále např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 731/10, či usnesení ze dne 14. září 2004 sp. zn. III. ÚS 338/04). Pasivní legitimace obce ve sporu vyplývá z toho, že veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, obec je oprávněna vybírat místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství a prostřednictvím územního plánování může též ovlivnit, zda konkrétní pozemek bude zákonné znaky veřejného prostranství naplňovat i nadále.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že otázka, na níž spočívala napadená rozhodnutí (zda užívání pozemku, který má charakter veřejného prostranství, ve vlastnictví třetí osoby, má za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce), není judikatorně uspokojivě vyřešena, resp. že judikatura se v poslední době vyvíjí směrem zcela opačným. V prvé řadě poukazuje na to, že jakýkoliv případný nárok na peněžitou náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku v důsledku toho, že tento pozemek tvoří veřejné prostranství a slouží obecnému užívání, nelze kvalifikovat jako soukromoprávní nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Pakliže má pozemek charakter veřejného prostranství, slouží obecnému užívání a nikoliv užívání obecnímu (k problematice pozemků tvořících veřejné prostranství se vyjadřuje zejm. nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Stěžovatel si je vědom, že v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se objevují názory, že vlastníkovi pozemku tvořícího veřejné prostranství náleží náhrada za omezení jeho vlastnického práva (viz např. nález ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 nebo nález ze dne 27. září 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11), avšak z uvedených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že k zaplacení této náhrady by měly být povinny právě obce jako základní územní samosprávné jednotky. Např. z nálezu sp. zn. I. ÚS 1607/11 se podává, že náhrada má být poskytnuta subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází (tj. společností, přičemž to může být prostřednictvím státu či obce). Stěžovatel však zejména poukazuje na nález ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, jehož závěry se sice primárně týkají pozemků, které byly vydány v rámci restitucí, nicméně podle názoru stěžovatele lze tyto závěry vztáhnout i na pozemky, které jejich vlastníci nabyli na základě jiných titulů. Z uvedeného nálezu zdůrazňuje pasáže, podle nichž nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném průběžném řešení existujícího právního stavu (takovým řešením může být například zřízení věcného břemene ve prospěch užívání nemovitosti třetími osobami za úplatu). Jestliže se obec s vlastníkem pozemku o řešení tohoto právního stavu jakkoliv dohodne, nelze takové dohodě (kterou je třeba posuzovat materiálně podle jejího obsahu) a plnění na jejím základě realizovanému upřít právní relevanci. Právní tituly bezdůvodného obohacení však konstantně vycházejí ze zákonné úpravy: jsou jimi majetkový prospěch povinného získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, plněním za jiného či majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Žádný z těchto právních titulů však v situaci, v níž je restituční vlastník navzdory vydání pozemku zbaven možnosti realizace některého z vlastnických oprávnění, nevzniká. Postrádá logiku, aby měl samosprávný subjekt platit individuálnímu vlastníkovi za užívání nemovitosti, kterou jako veřejný statek užívá blíže neurčený počet osob; právní vztah mezi obcí a vlastníkem nemovitosti má za okolností obdobných nyní projednávané věci přinejmenším převažující povahu veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní. Obec je navíc v této věci subjektem, jemuž dosud svědčila nejen správní a užívací, ale i restituční oprávnění podle zákona č. 172/1991 Sb. Uplatňují-li restituenti přesto za tohoto stavu nárok ze zmíněného titulu, lze jejich postup vnímat jako snahu řešit vzniklou "patovou" situaci, nikoli však jako postup, který by měl oporu v právu. Z citovaného nálezu dále doplňuje, že "[T]ento stav je totiž možné vnímat jako faktické vyvlastnění ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 31. 10. 1995 ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku, stížnost č. 14556/89). Vzniká tu stav obdobný citovanému případu, při němž vlastník ztratí jakoukoli možnost s věcí nakládat a neúspěšně se pokouší o nápravu, jakkoli zůstává z hlediska právního vlastníkem. Je tu současně třeba dodat, že omezení vlastnictví bez finanční náhrady ve prospěch vlastníka, jež tu vzniká, se dostává do kontradikce s čl. 3 odst. 3 Listiny a poněvadž tu není dán vlastníkův souhlas, může být posuzováno obdobně jako vyvlastnění, za něž náleží náhrada (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 315, 317, body 51, 57)."
5. Stěžovatel dovozuje, že závěry vyjádřené v citovaném nálezu lze bez dalšího vztáhnout i na daný případ, přestože žalobce pozemky nezískal v restituci, nýbrž darem od své manželky, jíž ovšem byly v restituci vydány. Vyslovuje přesvědčení, že věc byla obecnými soudy posouzena v rozporu s právními závěry vyplývajícími z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02, sp. zn. Pl. ÚS 8/08 a sp. zn. I ÚS 581/14. Stěžovatel následně shrnuje závěry vyplývající z citované judikatury:
* obecné užívání pozemku jako veřejného prostranství má veřejnoprávní povahu a je v souladu s právním řádem;
* pokud je omezeno vlastnické právo v zájmu veřejném, je spravedlivé, aby omezení vlastnického práva bylo vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno [tj. společností (prostřednictvím státu)];
* nelze dovodit, že osobě, jíž správa veřejného statku (prostranství) svědčí, vzniká rovněž povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení;
* není logické, aby samosprávný subjekt (obec) platil vlastníkovi za užívání věci, kterou jako veřejný statek užívá blíže neurčený počet osob; právní vztah mezi obcí a vlastníkem nemovitostí má převažující veřejnoprávní povahu, nikoliv soukromoprávní.
6. Stěžovatel závěrem poukazuje na skutečnost, že posouzení uvedené otázky má pro něj zcela zásadní význam, neboť v současné době čelí množství žalobních návrhů, kterými se individuální vlastníci pozemků domáhají plateb z titulu bezdůvodného obohacení v řádu miliónů korun.
III.
7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od Městského soudu v Brně příslušný spis.
8. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Městský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření rovněž odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku, v němž se v souladu s tehdy platnou judikaturou k dané problematice jasně vyslovil.
10. Vedlejší účastník řízení pokládá za zásadní otázku určení, který subjekt je příslušný k poskytnutí náhrady za omezení vlastnictví. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že s ohledem na dostupnou judikaturu (zmiňuje např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 731/10, či nálezy sp. zn. I. ÚS 1607/11 či sp. zn. III. ÚS 3735/11) musí být omezení vlastnického práva jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Pokud by se vzaly v potaz závěry plynoucí z nálezu citovaného stěžovatelem (sp. zn. I. ÚS 581/14), jednalo by se o narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, který by ve svém důsledku znamenal porušení práva na spravedlivý proces.
IV.
11. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy)a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn (podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
12. Při posuzování věci nelze v prvé řadě pominout, že v projednávané věci bylo nepřípustné dovolání ze zákona, z důvodu bagatelní částky [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum v dovolacím řízení, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
13. V dané věci nejde ani tak o otázku, zda žalobci (vedlejšímu účastníkovi řízení) náleží či nenáleží náhrada za užívání pozemku, který má charakter veřejného prostranství; ostatně otázku náhrady stěžovatel ani nerozporuje a závěr, že vlastníkovi pozemku za omezení vlastnického práva náhrada náleží, je vyřešen zcela jednoznačně, ať již v podobě úpravy v čl. 11 odst. 4 Listiny, nebo i judikatorně, a to jak na úrovni obecných soudů, tak na úrovni Ústavního soudu [srov. např. v napadených rozhodnutích citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, sp. zn. 32 Odo 872/2003 nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203) nebo nález ze dne 27. září 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 (N 163/66 SbNU 425)]. V této souvislosti je třeba připomenout zejména nález sp. zn. III. ÚS 3735/11, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. §1 písm. c) a §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos". Shodně se Ústavní soud vyslovil i ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2127/12. Z pohledu ústavněprávního lze k výše uvedenému toliko dodat, že podle čl. 11 odst. 4 Listiny platí: "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, tak jako tomu bylo ve stávající věci, má jednotlivec základní právo na náhradu. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny je, aby omezení vlastnického práva jednotlivce, které je v zájmu veřejném, v zájmu společnosti, je rozumné a spravedlivé, bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (skrze stát, obec). Nelze spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen jednotlivec, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí obecných soudů dostála, což je pro ústavně právní posouzení projednávané věci klíčové.
14. Daleko více však jde stěžovateli o posouzení otázky, zda subjektem, který je povinen náhradu poskytovat, má být obec nebo nějaký jiný subjekt (např. stát). V této souvislosti je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, které bylo učiněno předmětem ústavně právního přezkumu, přičemž ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí a jemu předcházejícím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. III. ÚS 338/04. V tomto usnesení Ústavní soud mj. konstatoval: "Prohlásil-li stěžovatel předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky stěžovatel, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé Statutárního města České Budějovice užívali ke své každodenní rekreaci bez toho, že by stěžovatel měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, a stěžovatel náhradu za užívání neplatil, učinily obecné soudy správný závěr o tom, že na straně stěžovatele dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu. Obecné soudy správně dovodily, že nárok Ing. arch. Hroudové na zaplacení náhrady za omezení užívání jejích pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák., vzniklý začleněním předmětných pozemků tvořících součást parku Stromovka mezi veřejná prostranství určená ke každodenní rekreaci občanů města, je nárokem občanskoprávním, a námitka stěžovatele, že nároky Ing. Hroudové je třeba posuzovat pouze dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je nedůvodná, neboť účelem zák. č. 114/1992 Sb., ze kterého vyplývají s ohledem na ochranu přírody a krajiny pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité povinnosti, je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních. Skutečnost, že pozemky ve vlastnictví Ing. arch. Hroudové jsou zároveň významným krajinným prvkem, jehož režim je řešen v zákoně č. 114/1992 Sb., nemá, jak správně uvedl odvolací soud, na vznik bezdůvodného obohacení stěžovatele vliv, neboť podstatné je, že pozemky jsou veřejným prostranstvím a jako takové jsou stěžovatelem užívány bez toho, že by nějaký občanskoprávní titul stěžovatele k užívání pozemků opravňoval. Z hlediska občanskoprávního se tudíž na straně stěžovatele jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák."
15. Pokud stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 (dosud nepublikováno), který v rámci svého obiter dicta vyslovil názor, že by subjektem povinným k náhradě neměly být obce, a z něhož stěžovatel dovozuje odklon od dosavadní judikatury, je třeba si uvědomit jednak specifika dané věci [jednalo se o restituci, přičemž primárním předmětem ústavněprávního přezkumu nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva užíváním pozemku jako veřejného prostranství, nýbrž otázka aplikace a interpretace §11 odst. 1 písm. c) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - byl zde řešen střet mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem] a jednak právě tu skutečnost, že uvedený názor byl vysloven toliko v rámci obiter dicta pro futuro v obecné rovině, což za judikaturní posun či změnu považovat nelze. Nosné důvody citovaného rozhodnutí tedy na stěžovatelem nastolené otázce nespočívaly, což nevyvolává potřebu postupu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), formou sjednocujícího stanoviska. Navíc, jak již bylo řečeno výše, existuje několikaletá konstantní judikatura Ústavního soudu i obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem, která celou problematiku stabilně nahlíží tím úhlem pohledu, jak byl vyjádřen v napadených rozhodnutích.
16. Třebaže lze připustit, že veřejná prostranství nevyužívají pouze občané obce, nýbrž i ostatní obyvatelé kraje či celého státu, nebo dokonce i cizí státní příslušníci, je přesto zřejmé, že hlavním adresátem výhody vyplývající z užívání pozemku je obec prostřednictvím svých obyvatelů, přičemž stěžejní pro stanovení subjektu, jenž se obohacuje užíváním pozemku jako veřejného prostranství, je určení toho územního samosprávného celku, jehož občanům bezprostředně jsou právě takto saturovány jejich potřeby. Je to také primárně obec, která stanovuje způsob a míru užívání pozemku a má i možnost např. pomocí územního plánu či místních poplatků užívání pozemku sloužícího jako veřejné prostranství regulovat.
17. Závěrem a toliko pro doplnění Ústavní soud uvádí, že i na Slovensku, kde byla v rámci obecného soudnictví řešena obdobná problematika, dospěl slovenský Nejvyšší soud k obdobnému závěru (srov. rozsudek ze dne 31. ledna 2011 sp. zn. 4 Cdo 52/2009). Z nosných důvodů citovaného rozsudku se podává, že pokud není v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno všeobecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího byť jen zčásti pozemky patřící třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Ačkoliv totiž existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, na základě kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občanskoprávních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§2 odst. 2 obč. zák.).
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu