ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2050.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2050/2020-702
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Semická 3292/6, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o zaplacení 53.169 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 293/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020, č. j. 54 Co 401/2019-661, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 54 Co 401/2019-661, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 18. 9. 2019, č. j. 34 C 293/2016-619, ve výrocích I. a II., kterými uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 53.169 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení státu ve výši 1.660 Kč, ve výroku III. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ho změnil tak, že výše náhrady činí 144.142, 80 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem [že vyúčtování záloh na plnění spojená s užíváním bytu (služby) za rok 2010 a 2011 bylo provedeno řádně, mělo požadované náležitosti a nedoplatek žalovaného z tohoto vyúčtování se stal splatným] zejména prostřednictvím skutkových námitek. Uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Nesouhlasí rovněž s hodnocením provedeného dokazování (především znaleckého posudku), přitom samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud tedy věcnou správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). V souladu s touto ustálenou soudní praxí odvolací soud hodnotil, zda závěry posudků jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudků nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů, vypořádal se i s rozdílnými závěry posudků a námitkami žalovaného. Přesvědčivě (a v souladu s §132 o. s. ř.) odůvodnil, proč vycházel ze znaleckého posudku znalce Langa, a jeho zjištění odpovídají obsahu spisu.
Námitkou, že odvolací soud nevyslechl oba znalce (nepostupoval v souladu s ustanovením §127 a §127a o. s. ř.), vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou a uplatnil tak rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.).
Případný není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněný pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by byla nejprve uzavřena dohoda, jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek, předvídaná tímto ustanovením. Rozhodnutí tedy řešilo otázku, kdy a za jakých podmínek se lze odchýlit od klíče stanovení výše příspěvků na správu domu jednotlivým vlastníkům; otázkou placení a rozúčtování nákladů služeb podle §9a odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (§11 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.) se vůbec nezabývalo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1503/2017 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu se ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 526/19)]. Je nutné rozlišovat, zda usnesením vlastníků jednotek bylo rozhodnuto o rozúčtování nákladů na služby ve smyslu §9a odst. 2, či nákladů ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Odvolací soud správně uzavřel, že v projednávané věci k odchýlení od pravidla stanoveného v ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. nedošlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu