ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2057.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2057/2021-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce K. H. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Borisem Jančákem, advokátem se sídlem v Kolíně, Mostní 77, proti žalovanému D. M. , naposledy bytem XY, toho času neznámého pobytu, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 124/34, o úhradu nájemného, náhrady za užívání bytu a úhradu služeb spojených s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 120/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 26 Co 177/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 26 Co 177/2020-154, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 985/2017, či z 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 2664/2018 /ústavní stížnosti podané proti posledně citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze 14. srpna 2017, sp. zn. IV. ÚS 2219/17, a z 19. března 2019, sp. zn. I. ÚS 460/19/). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (jak to lze, s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o. s. ř./, dovozovat i v projednávané věci), je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich. Jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř považuje dovolatel právě ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, či z 1. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020). Přitom z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2623/2015 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15/).
Z obsahu dovolání se sice podává dovolatelův nesouhlas jednak se závěrem, že požadovaný nárok na úhradu nákladů za služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu není dosud splatný (jelikož žalovanému nepředložil řádná vyúčtování), a dále také se závěrem, že vyúčtování služeb je povinen žalovanému zaslat i tehdy, neplatí-li dlouhodobě zálohy a užívá-li současně byt bez právního důvodu. Ohledně přípustnosti dovolání však pouze obecně uvedl, že v souzené věci „jde o vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení je dovolacím soudem tato rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak“. Není tedy zřejmé, ke které z nastolených otázek se to které vymezení přípustnosti vztahuje, či zda jej jako celek připíná pouze k jedné z nich. Nadto nelze přehlédnout, že pro účely přezkumu druhé ze zmíněných otázek nabídl jiný skutkový stav, než jak byl odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěn. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Navíc má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak dovolatel předně avizoval – na řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání zřejmá konkrétní otázka hmotného práva a rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/), z níž by bylo možno identifikovat rozporná řešení takové konkrétní právní otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 13. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 3120/2019). Tento případ přípustnosti dovolání pak míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“); nejde tedy o odchýlení od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v dovoláním napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval dovolatel. Dovolatelova žádost, aby byla „dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak“ , pak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 27. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 2312/13, a z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13/). V tomto případě jde totiž o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – patrně domníval dovolatel), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích).
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatel objektivně ani vyhovět nemohl, neboť namítl-li v dovolání především nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (jak ostatně bylo naznačeno již výše) a současně také (byť nejasně) vady řízení, neuplatnil v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání směřuje „proti výrokům I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 12. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu