ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2300.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2300/2021-583
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně TAPAS BOREK, s.r.o. , se sídlem v Borku č. p. 74, IČO: 49549049, zastoupené JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému městu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav , se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 1/6, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o určení existence právního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 10 C 23/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 19 Co 222/2018-519, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 19 Co 222/2018-519, se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. května 2018, č. j. 10 C 23/2018-101, se mění tak, že se určuje , že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi žalobkyní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem dne 24. března 2011.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 29.104,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42.656,- Kč k rukám JUDr. et Mgr. Tomáše Sequense, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.388,- Kč k rukám JUDr. et Mgr. Tomášem Sequense, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem dne 24. března 2011 (dále jen „Smlouva“). Tvrdila, že žalovaný od Smlouvy nejprve odstoupil, poté ji vypověděl, přičemž oba tyto úkony jsou neplatné. Vzhledem k tomu, že jako žadatelka o povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska na těchto pozemcích dokládá Smlouvou obvodnímu báňskému úřadu vyřešení střetu zájmů ve smyslu §33 horního zákona (zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství /horní zákon/, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „horní zákon“), má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května 2018, č. j. 10 C 23/2018-101, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací – poté, co jeho měnící rozsudky ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 19 Co 222/2018-176, a ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 222/2018-432, byly vždy k dovolání žalovaného zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ze dne 17. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298, a ze dne 13. října 2020, č. j. 26 Cdo 2316/2020-487, a věc mu vždy byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 11. února 2021, č. j. 19 Co 222/2018-519, citovaný (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po částečném zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobkyně je podnikatelka, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné hornická činnost a činnost prováděná hornickým způsobem, a účastnice správního řízení o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Borek nad Labem zahrnujícím rovněž pozemky parc. č. 1931/25 a 1931/27 v obci Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, k. ú. Stará Boleslav, které jsou ve vlastnictví žalovaného. Dne 24. března 2011 účastníci uzavřeli smlouvu o pronájmu pozemků (dále opět jen „Smlouva“), jíž žalovaný jako pronajímatel přenechal žalobkyni jako nájemkyni do nájmu pozemky parc. č. 1931/25, 1931/27, 2655/1 a 2724/3 v obci Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, k. ú. Stará Boleslav (dále též jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“). Účelem nájmu bylo vydobytí výhradního ložiska štěrkopísků ve stanoveném dobývacím prostoru Borek nad Labem, včetně provedení sanace a rekultivace těchto pozemků podle schváleného plánu rekultivace na lesní plochy. Podle čl. III. Smlouvy byl nájemní vztah sjednán „na dobu určitou, tj. po dobu potřebnou k zajištění účelu nájmu“ (bod 1.), s tím, že „nájem začíná dnem nabytí právní moci rozhodnutí o povolení plánu otvírky, přípravy a dobývání a plánu likvidace pro prostor zahrnující také pozemky (dále jen „Rozhodnutí o povolení otvírky“) a končí dnem předání pozemků pronajímateli po provedené rekultivaci“ ; v návaznosti na to bylo ve Smlouvě dále uvedeno, že smluvní strany předpokládají celkovou dobu činnosti nájemce v lokalitě patnáct let (bod 2.). O „ceně“ nájemného a jeho splatnosti pojednával čl. IV. Smlouvy, v němž bylo mimo jiné ujednáno, že nájemné činí 75,- Kč/m 2 „za celou dobu nájmu, tj. za dobu 15ti let“ (bod 1.), že „v roce ukončení rekultivace bude v případě kratší skutečné doby nájmu než 15 let doplaceno nájemné za období sjednané doby nájmu touto smlouvou, tj. do 15ti let“ , a že „v případě, že skutečná doba nájmu přesáhne 15 let, bude v letech nad tuto dobu placeno nájemné ve výši dvou násobku daně z nemovitostí“ (bod 4.). Smlouva obsahovala rovněž ujednání, že je platná podpisy obou stran a účinná dnem nabytí právní moci Rozhodnutí o povolení otvírky (čl. VII. bod 2. Smlouvy). Dopisem z 16. listopadu 2016 žalovaný z tam uvedených důvodů od Smlouvy odstoupil (dále jen „Odstoupení“). Dopisem z 26. dubna 2017 ji pak navíc ještě vypověděl (dále jen „Výpověď“), a to s konstatováním, že teoreticky mohla být (i navzdory tomu, že se v ní uvádí opak) uzavřena na dobu neurčitou, přičemž v takovém případě je možné ji vypovědět přímo ze zákona, konkrétně pak na základě ustanovení §582 odst. 1 ve spojení s §677 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně v reakci na doručení Odstoupení a později i Výpovědi oznámila žalovanému (dopisem z 24. listopadu 2016 a emailem z 5. května 2017), že nebyly naplněny důvody pro odstoupení od Smlouvy a že za neopodstatněnou považuje také „konstrukci“, podle níž danou smlouvu vypověděl. Příslušným správním orgánem doposud nebylo vydáno Rozhodnutí o povolení otvírky, které by nabylo právní moci.
Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“); je totiž povinna doložit obvodnímu báňskému úřadu vyřešení střetu zájmů ve smyslu §33 odst. 1 horního zákona a vzhledem k tomu, že ze Smlouvy odvozuje své právo pozemky užívat a žalovaný namítá, že od smlouvy odstoupil a že ji vypověděl, má určení existence právního poměru povahu předběžné otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout. Následně, avšak již odlišně od soudu prvního stupně, dovodil (s odkazy zejména na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná v předešlých fázích řízení), že pokud by Smlouva byla uzavřena po 1. lednu 2014, z hlediska jejího obsahu by šlo nepochybně o pacht; právní vztah jí založený se proto řídí dosavadní právní úpravou (§3074 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). V poměrech souzené věci byl přitom nájemní poměr sjednán jako podmíněný, přičemž odkládací podmínka ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák., na níž byl vázán jeho vznik (nabytí právní moci Rozhodnutí o povolení otvírky), nebyla dosud naplněna. Podle něj však přetrvávající podmíněnost hlavního závazku nemění nic na tom, že závaznost smlouvy nastává již okamžikem jejího vzniku jakožto dvoustranného právního úkonu za podmínky současné platnosti smlouvy (tato podmínka byla v daném případě splněna); jistý typ závazku (právního vztahu) tedy existuje mezi účastníky již nyní, přičemž tento závazek lze jednostranně ukončit jen za podmínek sjednaných ve Smlouvě, příp. za podmínek, které předvídá zákon. V návaznosti na to zejména uzavřel, že – z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – nezanikl závazek účastníků Odstoupením žalovaného od Smlouvy. Dále také zdůraznil, že vzhledem k tomu, že účastníci si ve Smlouvě neujednali možnost jejího ukončení výpovědí, je třeba se zabývat otázkou, zda tuto možnost připouští zákon a eventuálně zda byly naplněny podmínky, které pro ni stanoví. V této souvislosti především konstatoval, že i přes to, že smluvní strany v čl. III. bodu 1. Smlouvy uvedly, že nájemní vztah uzavírají na dobu určitou, jejich vůle ve skutečnosti směřovala ke sjednání nájmu na dobu neurčitou; jeho zánik byl totiž vázán na okolnost (naplnění účelu nájmu), ohledně níž není jisté, zda vůbec nastane či nutně v budoucnu nastat musí (k tomu současně poukázal na výsledky provedeného dokazování a podotkl, že oporu pro jiný závěr neposkytují ani báňské právní předpisy). Pokračoval, že nájemní poměr na dobu neurčitou, jehož předmětem jsou (jako v dané věci) pozemky patřící do zemědělského půdního fondu, lze pak vypovědět – podle §677 obč. zák. – bez dalších podmínek v jednoroční výpovědní době, a to k 1. říjnu běžného roku, a dodal, že uvedená výpovědní doba počala v posuzované věci běžet (na základě Výpovědi) dne 1. října 2017. Uzavřel, že závazkový vztah založený Smlouvou tedy v současnosti již netrvá (jelikož zanikl Výpovědí žalovaného, resp. uplynutím zákonné výpovědní doby, která počala běžet v důsledku doručení Výpovědi žalobkyni), a proto nelze vyhovět žalobě na určení jeho existence. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasila s názorem (a navazujícími úvahami odvolacího soudu), že ve Smlouvě byl ujednán nájemní poměr na dobu neurčitou. Předně zdůraznila, že v otázce, zda v tomto případě šlo o nájem na dobu určitou nebo neurčitou, nebyl odvolací soud vázán právními názory dovolacího soudu, vyjádřenými ve zrušujícím rozsudku ze dne 13. října 2020, sp. zn. 26 Cdo 2316/2020, jak se snad mylně domníval; řešení této otázky nebylo totiž důvodem pro vydání dotčeného kasačního rozhodnutí (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009). Poté vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud se při posouzení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zde poukázala zejména na rozsudek z 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018, vydaný ve skutkově obdobné věci, z něhož podle jejího mínění vyplývá, že nájemní poměr, jenž má dobu svého trvání ohraničenu naplněním sjednaného účelu, má povahu nájmu na dobu určitou. Vedle toho se však dovolávala též závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. ledna 2021, sp. zn. 24 Cdo 2779/2020, které podle ní odvolací soud v napadeném rozsudku taktéž nerespektoval. Při výkladu Smlouvy totiž některé (v dovolání blíže specifikované) zjištěné okolnosti nesprávně vyhodnotil (zejména popřel výslovně projevenou vůli stran Smlouvy sjednat nájemní poměr na dobu určitou) a zároveň nevzal dostatečně na zřetel soudní praxí akcentovaný předpoklad, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, tedy v tomto případě mimo jiné i v souladu s požadavky příslušných ustanovení horního zákona (zde s požadavkem existence jednoznačného projevu vůle vlastníka pozemku, že báňská organizace může příslušný pozemek užívat pro těžební účely po celou dobu těžby) a s požadavky vyplývajícími z veřejného zájmu (zde zájmu na provedení sanace a rekultivace pozemků po ukončení hornické činnosti), jimž lze dostát právě jen uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou; naproti tomu nájmem na dobu neurčitou dodržení těchto požadavků efektivně zajistit nelze, neboť při této variantě nájmu nelze nikdy vyloučit možnost jeho předčasného ukončení výpovědí, a to ať už ze strany pronajímatele nebo ze strany nájemce. Z vyložených důvodů měla tudíž za to, že nájemní poměr založený Smlouvou byl sjednán na dobu určitou, z čehož návazně dovozovala, že nesjednaly-li si smluvní strany možnost jej předčasně ukončit výpovědí, je Výpověď žalovaného neplatná a právní vztah, jehož existence má být určena v dané věci, nadále trvá. Proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určovací žalobě vyhoví.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (svou povahou předběžné otázky, zda Smlouvou byl sjednán nájem na dobu určitou či neurčitou), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že v předchozích dovolacích řízeních se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda účastníci ve Smlouvě sjednali nájemní poměr na dobu určitou či neurčitou. V řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 19 Co 222/2018-176, v konečném důsledku posuzoval pouze (vedlejší) závazek obsažený v článku V. bodu 4. Smlouvy, přičemž právě jen ve vztahu k tomuto závazku (nikoli tedy ve vztahu k hlavnímu závazku ze Smlouvy, tj. k tam ujednanému nájemnímu poměru) uvedl, že jej nelze považovat za závazek sjednaný na dobu určitou. V řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. února 2020, č. j. 19 Co 222/2018-432, pak dovolací soud uvedenou otázku ani posuzovat nemohl, neboť tehdy nebyla předložena k dovolacímu přezkumu; proto mu nezbylo, než v tomto směru vycházet z právních názorů, které zaujal odvolací soud. S přihlédnutím k uvedenému zde tedy nejde o otázku, která již byla v daném sporu (závazně) vyřešena, a nic proto nebrání tomu, aby mohla být podrobena dovolacímu přezkumu v současné fázi řízení.
Při řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu pak dovolací soud vycházel, a to i s přihlédnutím k závěrům, které ohledně charakteru právního vztahu založeného Smlouvou zaujal již ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 782/2019, z dosavadních právních předpisů, tj. zejména ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 věta druhá o. z.).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V poměrech souzené věci je k citované judikatuře zapotřebí dále dodat, že jednotlivá ujednání obsažená ve Smlouvě je nutno posuzovat v jejich vzájemné souvislosti. Při úvaze, zda účastníci sjednali nájemní poměr na dobu určitou či neurčitou, proto nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze obsah čl. III. Smlouvy a ve skutečnosti opomenout další smluvní ujednání, jak to učinil odvolací soud (viz výklad níže). Nelze též měnit význam čl. III. bodu 1. Smlouvy, jestliže z jeho jazykového vyjádření zcela jasně vyplývá, že účastníci sledovali sjednat nájemní poměr na dobu určitou (a nikoli na dobu neurčitou). Toto jazykové vyjádření je naopak třeba považovat za východisko pro další interpretaci Smlouvy v tom smyslu, že v pochybnostech je třeba dát přednost výkladu, který jej potvrzuje, před opačným výkladem, jsou-li možné oba tyto výklady. Při interpretaci Smlouvy je současně nutné se vyhnout výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické (nerozumné) důsledky, k nimž vede. Odtud se pak mimo jiné podává, že při výkladu dotčeného projevu vůle se v pochybnostech uplatní také předpoklad, že účastníci jednali spíše v souladu s právní úpravou, která dopadá na jejich případ (snažili se vyhovět jejím požadavkům), nežli naopak. Z této perspektivy je pak řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu následující.
Jakkoli lze připustit, že určení doby trvání nájmu může být stanoveno i patřičným (o skončení nájmu pochybnosti nevzbuzujícím) vymezením účelu užívání pronajaté věci (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011), v poměrech souzené věci především nelze přehlédnout, že ve Smlouvě účastníci opakovaně uvedli, že „doba nájmu“, resp. „sjednaná doba nájmu“ činí patnáct let (viz čl. IV. body 1. a 4. Smlouvy). S tím koresponduje i prohlášení stran obsažené v čl. III. bodu 2. Smlouvy, že předpokládají celkovou dobu činnosti dovolatelky (nájemkyně) na pozemcích (potřebnou k zajištění účelu nájmu) právě patnáct let. Uvedené prohlášení je přitom významné s ohledem na právní úpravu obsaženou v horním zákoně, v jejíž působnosti se smluvní strany pohybovaly při uzavření Smlouvy. Účel nájemního poměru k předmětným pozemkům (vydobytí výhradního ložiska štěrkopísku ve stanoveném dobývacím prostoru) totiž evidentně nemohl být naplněn bez toho, aby vyhověly požadavkům stanoveným v citovaném zákoně. V této souvislosti pak nelze ztratit ze zřetele, že v režimu horního zákona se pozemky, na nichž se nachází dobývací prostor, přenechávají do nájmu subjektům, jimž byl dobývací prostor stanoven, zásadně „na dobu předpokládaného dobývání ložiska“ (srov. §20 odst. 1 horního zákona; byť se citované ustanovení vztahuje jen na pozemky ve vlastnictví státu, není pochyb o tom, že k vyřešení střetu zájmů ve smyslu §33 horního zákona bude organizace žádající o povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska povinna doložit příslušnému báňskému úřadu takto koncipovanou nájemní smlouvu i v případě, že jejím předmětem budou pozemky ve vlastnictví jiných subjektů než státu). Také z tohoto hlediska lze tudíž presumovat, že i v dané věci byl nájemní poměr sjednán na dobu předpokládaného dobývání ložiska (tj. činnosti dovolatelky) v dobývacím prostoru na pozemcích, která byla ve Smlouvě vymezena právě jako doba patnácti let. Jak bylo již naznačeno v předchozím odstavci, úsudek, že v tomto případě byl nájemní poměr sjednán právě na uvedenou dobu, současně podporuje i výslovné prohlášení účastníků v čl. III. bodu 1. Smlouvy, dle něhož uzavírají nájemní vztah na dobu určitou, což doba vymezená údajem „patnáct let“ nepochybně je. S předestřenou úvahou přitom nejsou v rozporu ani ostatní ujednání obsažená ve Smlouvě, jak by se snad mohlo zdát. V tomto směru především není založen rozpor s ujednáním obsaženým v první větě čl. III. bodu 2. Smlouvy, jelikož toto ujednání je třeba pojímat nikoli jako ujednání o době nájmu, nýbrž jako ujednání o odkládací podmínce ( „nájem začíná dnem nabytí právní moci rozhodnutí o povolení plánu otvírky…“ ) a současně i rozvazovací podmínce ( „a končí dnem předání pozemků pronajímateli po provedené rekultivaci“ ). Předání pozemků pronajímateli po provedené rekultivaci, na něž byl vázán zánik nájmu, je totiž v dané věci vskutku okolností nejistou, a to přinejmenším v tom smyslu, že nelze spolehlivě stanovit, zda tato okolnost nastane v době trvání nájmu (tj. do patnácti let od účinnosti Smlouvy). To však samo o sobě neodůvodňuje závěr, že Smlouvou byl sjednán nájem na dobu neurčitou, jak se zřejmě (mylně) domníval odvolací soud; uvedená okolnost odůvodňuje právě jen úsudek, že zmíněné ujednání (resp. příslušnou jeho část) je třeba kvalifikovat jako ujednání o rozvazovací podmínce (§36 odst. 2 obč. zák.), a nikoli jako dohodu o době trvání nájmu (§663 obč. zák.). Na závěru, že účastníci si ujednali nájem pozemků na dobu určitou v trvání patnácti let (běžící od splnění odkládací podmínky), konečně nic nemění ani čl. IV. bod 4. Smlouvy, v němž je uvažována i delší doba existence nájemního poměru než patnáct let; doba trvání nájmu totiž může být prodloužena i dodatečně, např. dohodou o změně závazku (§516 obč. zák.) či přímo ze zákona (§676 odst. 2 obč. zák.). Zbývá dodat, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ve Smlouvě byl sjednán nájem na dobu neurčitou, zejména s poukazem na to, k čemu – podle jeho mínění – směřovala („skutečná“) vůle účastníků, nelze jeho úvahy v tomto směru akceptovat už proto, že jsou v rozporu s jazykovým projevem účastníků učiněným v písemné formě – především s jejich výslovným prohlášením, obsaženým v čl. III. bodu 1. Smlouvy, že uzavírají nájemní vztah na dobu určitou (§35 odst. 2 obč. zák.); současně jde o úvahy, které z výsledků provedeného dokazování, na nichž jsou vystavěny, ani spolehlivě (bez dalšího) nevyplývají. Navíc uvedený závěr je v poměrech souzené věci problematický také proto, že nájem na dobu neurčitou by zde nebyl způsobilý – pro svou „nestabilitu“ (takový nájem lze zpravidla snadno vypovědět) – zajistit naplnění účelu, k němuž byl sjednán (vydobytí výhradního ložiska štěrkopísku ve stanoveném dobývacím prostoru), a potažmo ani vyhovět požadavkům horního zákona (z důvodů, na něž poukázal již dovolatel v dovolání). I vzhledem k tomu je tudíž třeba dát v tomto případě přednost výkladu, podle něhož si účastníci ve Smlouvě ujednali nájem na dobu určitou, který je zde (z důvodů předestřených shora) bezesporu možný.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v posuzované věci si účastníci ve Smlouvě ujednali nájem na dobu určitou v trvání patnácti let (počínající běžet od splnění odkládací podmínky – zde od nabytí právní moci Rozhodnutí o povolení otvírky), jenž může předčasně skončit splněním dohodnuté rozvazovací podmínky (tj. „dnem předání pozemků pronajímateli po provedené rekultivaci“ ). Za této situace mohl nájemní poměr založený (platně uzavřenou) Smlouvou, sjednaný jako nájem na dobu určitou, skončit výpovědí pouze tehdy, byla-li tato možnost účastníky dohodnuta podle §676 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod č. 26/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); okolnost, že dosud nebyla splněna odkládací podmínka, je v tomto směru nerozhodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. října 2020, sp. zn. 26 Cdo 2316/2020, vydaný v předchozí fázi daného řízení). V posuzovaném případě si však účastníci ve Smlouvě a ani dodatečně možnost jednostranné výpovědi nájemního poměru nesjednali; proto Výpověď žalovaného, směřující k předčasnému ukončení závazku ze Smlouvy (podmíněného nájmu), nebyla způsobilá vyvolat zamýšlené právní účinky (přivodit zánik tohoto závazku). Z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž lze jako na správné a přesvědčivé pro stručnost odkázat, přitom závazkový vztah účastníků nezanikl ani (předchozím) Odstoupením žalovaného od Smlouvy; nebyl totiž naplněn uplatněný zákonný důvod pro odstoupení pronajímatele od nájemní smlouvy zakotvený v §666 odst. 2 obč. zák. Z uvedeného pak současně vyplývá, že sporný právní vztah účastníků založený Smlouvou nadále trvá (existuje). Dovolatelka se tudíž domáhala opodstatněně požadovaného určení, na němž má podle nezpochybněného právního názoru naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (podle §243d písm. b/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.) změnil tak, že určovací žalobě vyhověl. Současně rozhodl (nově) i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nakonec výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení přihlédl k tomu, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Náleží jí tedy náhrada nákladů řízení v plné výši (§142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 3 o. s. ř. a §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně se skládá z odměny za zastupování advokátem (§137 odst. 2 o. s. ř.) sestávající z celkem osmi úkonů právní služby vypočtené s přihlédnutím k době jejich započetí podle ustanovení §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby (tj. ve znění od 1. ledna 2014). První a druhý úkon právní služby představují převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby dne 30. ledna 2018 (č. l. 1 až 13 spisu; §11 odst. 1 písm. a/ a d/ advokátního tarifu), třetí písemné podání ve věci z 19. dubna 2018 (č. l. 60 a 61 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), čtvrtý a pátý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 25. dubna 2018, které trvalo déle než dvě hodiny a méně než čtyři hodiny – účast na něm se proto považuje za dva úkony právní služby (č. l. 65 až 68 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestý a sedmý písemná podání ve věci z 26. dubna 2018 a z 3. května 2018 (č. l. 72 a 77 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a osmý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 11. května 2018, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 93 až 96 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z uvedených úkonů, tvoří částka 50.000,- Kč (§9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2014), čemuž podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů.
S přihlédnutím k uvedenému by tak žalobkyni příslušela odměna za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně ve výši 24.800,- Kč (8 x 3.100,- Kč). Protože však požadovala na mimosmluvní odměně pouze 2.500,- Kč za jeden úkon právní služby (viz dovolání na č. l. 557 až 565 spisu), přiznal jí dovolací soud na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně toliko částku 20.000,- Kč (8 x 2.500,- Kč). K této částce je pak zapotřebí připočíst zaplacený soudní poplatek z žaloby ve výši 2.000,- Kč (č. l. 21 spisu), paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši osmkrát 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrad, tj. částku 4.704,- Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Celkem tedy žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částka 29.104,- Kč.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalobkyně sestává z odměny advokáta za dvanáct úkonů právní služby vypočtené s přihlédnutím k době jejich započetí rovněž podle ustanovení §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby. První úkon právní služby zde představuje podání odvolání ve věci samé dne 26. června 2018, včetně jeho doplňku (č. l. 125 až 132 a 147 až 150 spisu, §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), druhý účast na jednání před odvolacím soudem 1. listopadu 2018, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 160 až 163 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), třetí vyjádření k dovolání ze 14. února 2019 (č. l. 221 až 223 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), čtvrtý a pátý účast na jednání před odvolacím soudem dne 17. října 2019, které trvalo déle než dvě hodiny a méně než čtyři hodiny – účast na něm se proto považuje za dva úkony právní služby (č. l. 322 až 328, §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestý písemné podání ve věci z 28. listopadu 2019 (č. l. 348 až 349 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), sedmý účast na jednání před odvolacím soudem dne 9. ledna 2020, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 399 až 403 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), osmý písemné podání ve věci z 12. února 2020 (č. l. 416 až 418 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), devátý účast na jednání před odvolacím soudem dne 13. února 2020, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 424 až 426 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), desátý vyjádření k dovolání z 2. října 2020 (č. l. 481 až 483 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), jedenáctý písemné podání ve věci z 10. února 2021 (č. l. 499 a 500 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a dvanáctý účast na jednání před odvolacím soudem dne 11. února 2021, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 504 a 505 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Na vysvětlenou se patří uvést, že prostředky vynaložené žalobkyní na třetí a desátý úkon právní služby se přičítají k nákladům řízení před odvolacím soudem proto, že zruší-li dovolací soud napadené rozhodnutí a vrátí-li věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu, rozhoduje o náhradě (dosavadních) nákladů řízení odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 o. s. ř.). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z uvedených úkonů, tvoří opět částka 50.000,- Kč (§9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2014), čemuž podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna rovněž ve výši 3.100,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. K řečenému lze jen dodat, že uplatňovala-li žalobkyně jako samostatný úkon právní služby též doplněk ke svému odvolání (č. l. 147 až 150 spisu), pak dovolací soud neopomenul, že tam uvedené námitky mohla uvést již v samotném odvolání; o podání vynucené procesní aktivitou protistrany či soudu zde – s přihlédnutím k jeho obsahu – nešlo. V tomto případě proto nelze přiznat za uvedený doplněk náhradu nákladů řízení ve smyslu §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu jako za samostatný (další) úkon právní služby.
S přihlédnutím k uvedenému by tak žalobkyni příslušela odměna za zastupování advokátem v odvolacím řízení ve výši 37.200,- Kč (12 x 3.100,- Kč). Protože však požadovala na mimosmluvní odměně pouze 2.500,- Kč za jeden úkon právní služby (viz opět dovolání na č. l. 557 až 565 spisu), přiznal jí dovolací soud na odměně za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem toliko částku 30.000,- Kč (12 x 2.500,- Kč). K této částce je pak zapotřebí připočíst zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,- Kč (č. l. 125 spisu), paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvanáctkrát 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrad, tj. částku 7.056,- Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Celkem tedy žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částka 42.656,- Kč.
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalovaného, který nebyl v daném sporu úspěšný, aby žalobkyni zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 29.104,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42.656,- Kč (§224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a opět zavázal žalovaného, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé (č. l. 557 až 565 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, činí také částka 50.000,- Kč (§9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu), čemuž by podle §7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídala mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč; i ve vztahu k podanému dovolání však žalobkyně požadovala na odměně za zastupování advokátem pouze částku 2.500,- Kč. K této částce je pak zapotřebí připočíst zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 14.000,- Kč (č. l. 565 spisu), paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrady, tj. částku 588,- Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.388,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu