ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.233.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 233/2021-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. P. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem Praha 2, Záhřebská 577/33, proti žalované obci Lichoceves , se sídlem Lichoceves 20, zastoupené JUDr. Janem Braborcem, advokátem se sídlem Kladno, Litevská 2571, o určení práva nájmu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 124/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 23 Co 32/2020-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Jana Braborce, advokáta se sídlem Kladno, Litevská 2571, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je nájemcem hrobového místa č. XY na veřejném pohřebišti v obci XY, část obce XY. Žalobu odůvodnil tvrzením, že na základě Smlouvy o nájmu hrobového místa uzavřené dne 21. dubna 2008 mezi ním jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelem (dále jen „nájemní smlouva“) má pronajato nejen hrobové místo č. XY (dvojhrob), nýbrž i hrobové místo č. XY (hrob), na němž však žalovaná povolila zřízení urnového místa rodině Ch.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2019, č. j. 13 C 124/2019-71, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2020, č. j. 23 Co 32/2020-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzující části výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o.s.ř. – dříve §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř. před novelou“ (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř. před novelou (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci žalovaná již dopisem ze dne 4. prosince 2017 žalobci sdělila, že je nájemcem toliko jednoho hrobového místa, tzv. dvojhrobu, vedeného v minulosti pod č. XY a XY a nyní pod č. XY, jehož výměra odpovídá výměře uvedené v nájemní smlouvě. Přitom z provedených důkazů vyšlo najevo, že na místě, o němž žalobce tvrdí, že si jej nájemní smlouvou rovněž pronajal (dále jen „sporné místo“), se na základě povolení žalované nacházelo už v době zahájení řízení urnové místo rodiny Ch. Z toho vyplývá, že bylo-li právní postavení dovolatele již porušeno (vybudováním urnového místa rodiny Ch. na sporném místě), nemůže určovací žaloba naplnit svou preventivní funkci a dovolatel měl spor řešit cestou žaloby na plnění. K jeho námitce, že zmíněná žaloba by nemohla do budoucna vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, dovolací soud shodně s odvolacím soudem zdůrazňuje, že k tomu by nesloužil ani případný určovací výrok. I kdyby totiž bylo vyhověno žalobě na určení, musel by se dovolatel v dalším řízení domáhat odstranění urnového místa rodiny Ch., neboť nelze bez dalšího předpokládat, že by tak učinili dobrovolně toliko na základě rozsudku, který není exekučně vymahatelný (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1273 – 1274 a dále také usnesení Nejvyššího soudu z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015), a pro ně ani závazný. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že dovolatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pro úplnost pak zbývá dodat, že uvedly-li oba soudy argumenty týkající se věcného posouzení, pak tak učinily toliko pro úplnost (navíc), tedy nad rámec důvodu vedoucího k zamítnutí žaloby, a spíše pro dokreslení či vysvětlení nepřehledné situace dovolateli.
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu