ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2425.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2425/2021-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. K. , se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 197/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2021, č. j. 19 Co 169/2019-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Pavla Černohouse, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 19 Co 169/2019-172, potvrdil výrok I. rozsudku ze dne 7. března 2019, č. j. 40 C 197/2018-89, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 16. března 2018 z nájemní smlouvy č. 1/00/361/0148 ze dne 12. června 2000, včetně všech dodatků, týkající se „prostor sloužících k podnikání o celkové výměře 1012,5 m 2 , nacházejících se na pozemku parc. č. 3218/1 v katastrálním území Krč“ (dále jen „výpověď“, „nájemní smlouva“ a „pozemek“); současně citovaný rozsudek soudu prvního stupně dílem změnil a dílem potvrdil v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 22. září 2020, č. j. 26 Cdo 1784/2020-215, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 10. března 2021, č. j. 19 Co 169/2019-240, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a určil, že výpověď je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o. s. ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura).
V tomto konkrétním případě se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil, jestliže – vzhledem k výjimečným okolnostem případu – dovodil, že žalobce má ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy. V projednávané věci nebyla – podle stavu ke dni rozhodování odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) – relevantně zpochybněna platnost nájemní smlouvy ani vznik nájemního poměru k pozemku (k tomu srov. zejména vyjádření zástupkyně dovolatele při jednání před soudem prvního stupně dne 27. listopadu 2018 /viz protokol na č. l. 52 až 54 spisu/ a při odvolacím jednání dne 10. března 2021 /viz zvukový záznam na disku CD-ROM na č. l. 238 spisu/; viz též odst. 22 odůvodnění napadeného rozsudku); současně nebyl tvrzen (natož prokázán) jiný způsob zániku dotčeného nájemního vztahu než právě výpovědí, která je předmětem žádaného určení. S přihlédnutím k těmto skutečnostem zastává dovolací soud názor, že podaná určovací žaloba je způsobilá vyřešit celý obsah a dosah sporného nájemního vztahu (nájemního vztahu postiženého výpovědí) a naplnit tak svoji preventivní funkci; není-li totiž mezi účastníky sporu o tom, že nájem platně vznikl a nebyl-li tvrzen jiný způsob jeho zániku, pak se i (samotným) určením neplatnosti výpovědi může vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak případně dalším sporům o plnění (o tom svědčí rovněž závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 8. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1179/2007; v uvedené souvislosti viz dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, z 6. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, a z 9. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017, či nález Ústavního soudu z 11. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, uveřejněný pod č. 118/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Navíc v daném případě by ani neodpovídalo smyslu a účelu občanského soudního řízení (srov. §1 o. s. ř.), aby soud nyní vyslovil (formální) závěr o nedostatku žalobcova naléhavého právního zájmu (ve smyslu §80 o. s. ř.), jak v dovolání požaduje dovolatel, jestliže od zahájení řízení uběhla více než tři léta, během nichž již byla žaloba věcně (materiálně) posuzována celkem na třech stupních soudní soustavy, z toho na druhém stupni dokonce opakovaně (obdobně vyznívá též právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 19. července 2005, sp. zn. 28 Cdo 1137/2005). Lze proto pokládat za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu závěr, jejž učinil odvolací soud stran žalobcova naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.
Otázku (absolutní) neplatnosti výpovědi (podle §580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi), jíž nepředcházelo schválení v radě hlavního města Prahy, pak vyřešil odvolací soud v intencích právních názorů vyslovených ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu (tj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, č. j. 26 Cdo 1784/2020-215), jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Od takto nastavených právních názorů se dovolací soud neodklání – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v současné fázi řízení.
Zbývá dodat, že výtkou, že nájemní smlouva již pozbyla platnosti (míněno zřejmě před uplynutím ujednané výpovědní doby) na základě jiné právní skutečnosti (konkrétně v důsledku rozvazovací podmínky sjednané v čl. VII odst. 4 nájemní smlouvy, jež měla být splněna – podle názoru dovolatele – vydáním, resp. nabytím účinnosti opatření obecné povahy specifikovaných v dovolání), se dovolatel ve skutečnosti dožadoval, aby v dovolacím řízení byla řešena otázka (navíc svou povahou skutková, a nikoli právní), kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat nemohl. Tvrzení o zániku nájemního poměru účastníků splněním ujednané rozvazovací podmínky, resp. s ním spojené skutkové okolnosti totiž dovolatel poprvé zmínil až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.). Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. Snad jen na okraj však dovolací soud přesto pro úplnost podotýká, že opatření obecné povahy, uvedená v dovolání, evidentně nemají povahu „zamítavého rozhodnutí příslušného správního orgánu“ (vydaného k žádosti nájemce /zde žalobce/ pozemku o zřízení a užívání veřejného střeženého parkoviště, podané nejpozději do čtrnácti dnů od podpisu nájemní smlouvy – viz čl. VII odst. 1 a 2 nájemní smlouvy), s jehož vydáním, resp. právní mocí (nikoli tedy účinností, jak se uvádí v dovolání v souvislosti se zmíněnými opatřeními obecné povahy) spojili účastníci následek v podobě pozbytí platnosti nájemní smlouvy v jejím čl. VII odst. 4.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu