ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.291.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 291/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce A. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 153/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 12 Co 149/2020-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, k rukám Mgr. Michala Štrofa, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 12 Co 149/2020-129, změnil rozsudek Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 20. 11. 2019, č. j. 13 C 153/2018-97, tak, že určil, že výpověď z nájmu tam blíže specifikovaného bytu, daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 16. 4. 2018, je neoprávněná; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel sice uvádí, že spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky „možnosti ukončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele v případě založení tohoto poměru dohodou o naturálním plnění při současné neexistenci písemné nájemní smlouvy nebo dohody o užívání bytu“, která podle jeho mínění nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, podle obsahu dovolání však ve skutečnosti zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně existence nájemního vztahu a výše sjednaného nájemného) a nesouhlasí ani s hodnocením provedeného dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srovnej ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
K samotné (poměrně obecně formulované) otázce dovolatele je na místě podotknout, že z ustanovení §2286, §2288 a §2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, případně „nový občanský zákoník“), je zcela očividné, že pronajímatel může skončit (za tam stanovených podmínek) nájem bytu bez ohledu na to, jak a kdy takový nájem vznikl.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci (s odkazem na obsah rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 58 Co 289/2015-396) byla mezi účastníky již závazně vyřešena nejen otázka existence nájemního vztahu, ale i otázka existence dohody o nájemném a její obsah s tím, že úplata za užívání předmětného bytu byla hrazena ve formě naturálního plnění.
V soudní praxi (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015) není pochyb, že otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v §135 odst. 1 o. s. ř. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s ustanovením §159a o. s. ř. Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle §159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Závazný je výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002). Ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 také Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že zamítl-li soud žalobu na vyklizení bytu, protože dospěl k závěru, že žalovaný/á/ užívá předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy, je takový rozsudek ve smyslu §159a odst. 1, 3 o. s. ř. závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i pro soud v pozdějším jiném řízení, kde je řešena platnost nájemní smlouvy jako předběžná otázka).
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej např. nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02) týkající se vázaností soudních rozhodnutí a v nich řešených otázek v dalších soudních řízeních tak akcentuje zejména zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva, patřící ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování.
Závěr odvolacího soudu o závaznosti řešení otázky existence a obsahu nájemního vztahu je tedy v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a dovolání proto není ohledně této otázky přípustné.
Namítá-li dovolatel nedostatek (písemné) formy nájemní smlouvy (pro který má za to, že je neplatná), přehlíží, že podle skutkových zjištění nalézacích soudů k založení daných právních vztahů došlo již v roce 1980; obligatorní písemná forma smlouvy o nájmu bytu však byla do českého právního řádu zavedena až od 1. 1. 1995 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1998). Ostatně i tyto otázky byly (z logiky věci musely být) posuzovány v rámci předcházejícího soudního řízení, z něhož vyplývá závazný závěr o existenci nájemního vztahu.
V části, v níž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci §2246 odst. 2 o. z., a upozorňuje na nemožnost postupu podle §2249 odst. 1 o. z., neobsahuje dovolání řádné vymezení jeho přípustnosti (§241a odst. 2, §237 – 238a o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že zjistil-li odvolací soud, že původní dohoda (uzavřená na dobu neurčitou mezi právními předchůdci účastníků) o nájemném nebyla změněna, nemohla na základě dopisu dovolatele ze dne 20. 4. 2016 vzniknout žalobci povinnost hradit dovolateli nájemné ve výši 16.880 Kč (postup podle §2246 odst. 1 o. z., byl v důsledku existence dohody o výši nájemného vyloučen); proto ani jeho neplacením nemohl hrubě porušit své povinnosti nájemce. Ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by dovolatel nemohl postupovat podle §2249 o. z., neboť citované ustanovení dopadá i na právní vztahy založené před účinností nového občanského zákoníku (§3074 odst. 1, 2 o. z.; viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1670/2018).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by ani nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu