ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3183.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3183/2020-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce statutárního města Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované CL Equipment and Real Estate Leasing, kom. spol. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 84/15, IČO 25332694, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení částky 25 628 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 32/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2020, č. j. 15 Co 22/2020-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66 405 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Brože, advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou změněnou se souhlasem soudu se žalobce domáhal, aby mu žalovaná za nájem nemovitosti v jeho vlastnictví zaplatila částku 25 628 400 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení jako dlužné nájemné za období od 6. 10. 2015 do 6. 6. 2017.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 234 C 32/2018-166, žalobu (v době jeho rozhodování ve výši 15 865 200 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení) zamítl (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 Co 22/2020-240, rozsudek soudu prvního stupně změnil (poté, co opětovně připustil změnu žaloby) tak, že se žaloba o zaplacení částky 25 628 400 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud z provedených důkazů učinil (shodně se soudem prvního stupně) následující skutková zjištění. Žalobce, vlastník Kleinova paláce, nám. Svobody, č. p. 84, Brno – město (dále jen „předmět nájmu“), uzavřel jako pronajímatel s původním nájemcem - společností Credit Lyonnais Bank Praha, a. s. - dne 21. 9. 1994 nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou v trvání 90 let, přičemž v článku VI. bodě 6. 1. Nájemní smlouvy bylo nájemné sjednáno v pevné výši 900 Kč/m 2 měsíčně, tj. 1 220 400 Kč měsíčně po dobu 40 let (do 31. 12. 2034), a bodě 6. 2. bylo dohodnuto, že „ náklady nájemce na renovaci nemovitosti budou zahrnuty do nájemného uvedeného v článku 6. 1.“ a „náklady na renovaci nemovitosti zaplacené nájemcem tímto nahrazují a nájemce nebude platit nájemné za dobu prvních 40 let od podpisu smlouvy“. Při zkoumání vůle stran při uzavírání Nájemní smlouvy, vyšel zejména z toho, že Rada města Brna na své schůzi dne 8. 9. 1994 schválila změnu rámcových podmínek pro pronájem objektu Kleinova paláce bance Credit Lyonnais Bank Praha, a. s. (původní nájemkyně), kdy výslovně uvedla, že nájem se sjednává na dobu určitou 90 let, rekonstrukce předmětu nájmu bude provedena do 3 let od podpisu smlouvy a náklady na rekonstrukci nemovitosti budou původní nájemkyni amortizovány „bezplatným“ pronájmem po dobu prvních 40 let od podpisu smlouvy.
Následně uzavřel, že vůle stran při uzavření Nájemní smlouvy zjevně směřovala k tomu, že původní nájemkyně provede rekonstrukci předmětu nájmu na vlastní náklady, které jí budou kompenzovány tak, že po dobu 40 let od uzavření Nájemní smlouvy nebude muset hradit nájemné. Poukázal i na to, že ujednání čl. VI. bodu 6. 2. Nájemní smlouvy má souvislost s faktickým stavem předmětu nájmu, když pronajímatel přenechal do nájmu věc, která nebyla způsobilá k užívání, a nájemkyně ji musela do tohoto stavu na svůj vlastní náklad přivést, hodnotil i další okolnosti, za kterých byla Nájemní smlouva uzavřena (dlouhodobě havarijní stav nemovitosti, uzavření smlouvy o finančním poradenství, užívání části nemovitosti bezplatně žalobcem, zabezpečení správy nemovitosti a její údržby a oprav nájemcem). Tomuto výkladu odpovídá i dlouhodobé chování účastníků, neboť žalobce vznesl požadavek na úhradu nájemného až v roce 2018. Dodal, že nelze akceptovat názor žalobce, který se snaží své vůli podsunout jiný obsah (že úmyslem stran bylo od sjednaného nájemného odečíst pouze prokazatelné náklady na rekonstrukci), neboť odklon od tohoto (původního) záměru prokazují usnesení Rady města Brna ze dne 25. 5. 1994 a 8. 9. 1994, kterými byla schválena změna rámcových podmínek pronájmu. Nájemní smlouvu považoval za platnou s tím, že obsahuje všechny předepsané náležitosti – nemovitost byla pronajata jako celek, strany si dojednaly výši nájemného, přičemž jeho placení nahradily na dobu prvních 40 let trvání nájemního vztahu vynaložením nákladů na rekonstrukci. Poukaz žalobce na její neplatnost s ohledem na dohodnuté nástupnictví na straně nájemce vznesený v odvolacím řízení odmítl jako nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nastolenou otázku výkladu obsahu Nájemní smlouvy i otázku její platnosti. Jeho rozhodnutí není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1028/2002, jehož závěrů se žalobce dovolává.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Ohledně výkladu obsahu Nájemní smlouvy lze uvést, že za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) zdůraznil, že podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje §35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008).
Současně Ústavní soud ve své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je „priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (srov. nález Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). K určitosti nájemních smluv se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezech ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, nebo ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, a zdůraznil v nich, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy.
Odvolací soud se vůlí a úmyslem stran při uzavírání Nájemní smlouvy zabýval, své závěry řádně vyložil a uvedená výkladová pravidla respektoval. Jeho závěry rovněž nelze považovat za nerozumné či nesrozumitelné, a to právě s ohledem na úmysl stran, který byl při uzavírání Nájemní smlouvy prokázán.
K námitce dovolatele, že Nájemní smlouva je neplatná, neboť určení nájemného není dostatečně určité a nebylo sjednáno v peněžní formě, a k námitce týkající se kompenzace nájemného lze toliko uvést, že se opět jedná o varianty argumentu, které ve skutečnosti napadají výklad obsahu Nájemní smlouvy.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud vyhnul posouzení absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy (odůvodněnou tvrzením, že nemohla být platně sjednána dohoda o přechodu práv a povinností z nájmu na žalovanou, když k okamžiku vzniku nájmu ještě neexistovala), neboť obecně je dohoda o budoucí změně subjektů nájemního vztahu možná, přičemž skutečnosti, ze kterých by měla vyplývat její případná neplatnost, uplatnil žalobce v rozporu s ustanoveními §205a o. s. ř. až v odvolacím řízení, takže k nim nebylo možné přihlédnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný pod č. 18/2005 časopisu Soudní judikatura, nebo ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4241/2010).
Namítá-li dovolatel konečně, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, co lze považovat za notorietu (odvolací soud uvedl, že předmět nájmu je kulturní památkou a s jeho údržbou a rekonstrukcí tak souvisí zvýšené náklady) a zda je třeba dát účastníkům možnost vyjádřit se k takové skutečnosti, přehlíží, že se jedná o skutkovou námitku, kterou uplatnil jiný dovolací důvod, než který má k dispozici.
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu