ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3286.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3286/2020-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně L. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o zaplacení částky 31 444,25 Kč a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 103 555,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 109 C 55/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2020, č. j. 21 Co 302/2019-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 444,25 Kč na základě smlouvy o zápůjčce s tím, že žalovaný poskytnutí a převzetí peněžních prostředků písemně potvrdil dne 10. 1. 2014. Žalovaný vzájemným návrhem uplatnil nárok na zaplacení částky 103 555,75 Kč s odůvodněním, že žalovaná se svou rodinou užívala bytovou jednotku na adrese XY, kterou vlastnil ve společném jmění manželů se svojí bývalou manželkou L. K. Za užívání bytu v období od listopadu 2014 do dubna 2017 jí vzniklo na jeho úkor bezdůvodné obohacení odpovídající polovině obvyklého nájemného za užívání obdobného bytu ve výši 135 000 Kč (30 x 4 500 Kč), proti kterému započetl pohledávku žalobkyně.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 109 C 55/2017-91, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 31 444,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl jeho vzájemný návrh, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit mu částku 103 555,75 Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 21 Co 302/2019-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, z nichž (mimo jiné) plyne, že žalobkyně s nynějším manželem uzavřeli v roce 2007 se žalovaným a jeho tehdejší manželkou jako rodiči žalobkyně, kteří bytovou jednotku vlastnili ve společném jmění manželů, ústní dohodu, na základě níž v bytě bydleli oproti tomu, že hradili veškeré náklady spojené s jeho užíváním. Mezi tyto náklady zařadili kromě nákladů na služby i příspěvek do fondu oprav, daň z nemovitosti a pojištění bytu. V roce 2014 vyzval žalovaný nedatovaným dopisem žalobkyni s manželem, aby zpětně od 1. 1. 2014 hradili na jeho účet nájemné ve výši 5 000 Kč měsíčně, s čímž v písemné odpovědi nesouhlasili. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně půjčila žalovanému žalovanou částku.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný dluží žalobkyní z titulu smlouvy o zápůjčce částku 31 444,25 Kč. Ke vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení částky 103 555,75 Kč jako bezdůvodného obohacení za užívání bytu uvedl, že žalobkyně s nynějším manželem užívali předmětný byt na základě odvozeného právního důvodu – ústního souhlasu rodičů žalobkyně (žalovaného a jeho tehdejší manželky), kteří bytovou jednotku vlastnili ve společném jmění manželů. Nedatovaným dopisem z roku 2014 žalovaný neodvolal souhlas s bydlením žalobkyně a její rodiny v bytě, ale požadoval za jeho užívání finanční náhradu. Proto právní důvod užívání bytu (byť pouze odvozený) nezanikl, žalobkyně byt nemohla užívat bez právního důvodu, tudíž jí ani nemohlo vzniknout na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. V době uplatnění požadavku žalovaného na finanční plnění byl byt nadále ve společném jmění manželů žalovaného a L. K., v nikoli běžných záležitostech týkajících se bytu tak měli tehdy ještě manželé K. jednat společně, případně měl jeden z manželů jednat se souhlasem druhého manžela. Žalovaný však jednal bez souhlasu své tehdejší manželky, která se ústně při jednání soudu dovolala relativní neplatnosti tohoto úkonu (§714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), proto ke změně původních podmínek užívání bytu nedošlo.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od ustáleného řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i když dovolatel vymezil, že dovoláním napadá „výrok I. odvolacího rozsudku“, jeho dovolání podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) nesměřuje do té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně jeho povinnosti zaplatit žalobkyni částku 31 444,25 Kč. Navíc by dovolání ohledně této části potvrzujícího výroku nebylo podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani přípustné.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce či vlastník bytu s bydlením této další osoby v bytě souhlasí. Tento právní důvod zaniká odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jejím dalším bydlením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58/1997 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu z 11. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, nebo ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 405/2014, a judikaturu v nich uvedenou, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99). Kromě vysloveného souhlasu s bydlením další podmínky pro vznik odvozeného právní důvodu bydlení (např. vedení společné domácnosti s vlastníkem či nájemcem) z uvedené judikatury neplynou.
Projednávaný případ je tak typickým příkladem odvozeného užívacího vztahu, kdy možnost žalobkyně a jejího nynějšího manžela v bytě bydlet byla vázána na souhlas žalovaného a jeho tehdejší manželky L. K. jako společných vlastníků bytu, přičemž vzniku tohoto odvozeného právního důvodu nebránila ani skutečnost, že hradili veškeré náklady s užíváním bytu spojené. Odvolací soud (i soud prvního stupně) pak vysvětlil, proč jiný (neodvozený) právní důvod užívání bytu nepřichází v dané věci v úvahu.
Jde-li o jednotku, která je ve společném jmění manželů (jako v projednávané věci), spravují ji oba manželé nebo jeden z nich podle dohody (srov. §713 odst. 1 o. z., neuplatní-li se majetkový režim odlišný od zákonného režimu). Právní úprava rozlišuje jednání v běžných a neběžných záležitostech – v běžných záležitostech může jednat každý z manželů, v neběžných záležitostech musí jednat oba manželé společně (srov. §714 odst. 1 o. z.), a to pod sankcí relativní neplatnosti, jíž je třeba se dovolat (§714 odst. 2, §586 odst. 2 o. z.). I v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byla správa majetku ve společném jmění založena (§145 odst. 2) na východiscích, podle nichž obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů mohl vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů; jinak byl právní úkon (relativně – srov. §40a obč. zák.) neplatný. Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava obsažená v o. z. je založena rovněž na rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, lze závěry vyslovené v poměrech obč. zák. aplikovat i v poměrech o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, uveřejněný pod č. 96/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
O. z. pojem běžných záležitostí nijak nedefinuje, stejně jako obč. zák. blíže nevymezoval pojem obvyklé správy (§145 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013) ani pojem běžných záležitostí týkající se společných věcí (§145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998). Judikatura za úkony přesahující běžné záležitosti (obvyklou správu) považovala např. prodej nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 3 Cz 55/63, uveřejněné pod číslem 15/1964 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), darování nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 1971, sp. zn. 1 Cz 93/71, uveřejněné pod číslem 21/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), výzvu k vrácení nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000). S těmito případy lze považovat za srovnatelné, umožní-li společní vlastníci časově neomezené užívání své bytové jednotky jiné osobě, neboť nejde o pravidelnou či obvyklou záležitost týkající se společného jmění.
Samotné vyjádření či konstatování, že právní jednání (dříve právní úkon) bylo učiněno bez souhlasu jednoho z manželů, ještě nic nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává jeho relativní neplatnosti, či nikoliv. I při konstatování, že souhlas s takovým právním jednáním udělen nebyl, se jedná o právní jednání platné do doby, než se manžel jeho neplatnosti dovolá. Z uvedeného vyplývá, že dovolání se relativní neplatnosti právního jednání se tedy musí uskutečnit výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se této neplatnosti.
K dovolání se relativní neplatnosti zákon nestanoví žádnou formu, lze tak učinit žalobou nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem (srov. §41 odst. 3 o. s. ř.); postačuje však, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního jednání i mimosoudně, nestanoví-li zákon jinak. Ať při soudním, či při mimosoudním uplatnění námitky relativní neplatnosti nastávají účinky jen tehdy, jestliže její uplatnění (námitka) došlo druhému účastníku (všem ostatním účastníkům) právního úkonu, popř. – namítá-li neplatnost právního jednání osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkům právního jednání, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich. Otázku relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení řešit jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007, publikovaný pod č. 12/2009 v časopise Právní rozhledy, či ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018).
V projednávané věci rozhodl odvolací soud s uvedenou judikaturou v souladu, jestliže souhlas s dlouhodobým užíváním bytu ve společném jmění manželů a změnu jeho podmínek nepovažoval za běžnou záležitost a měl za to, že k jeho platnosti je nutný souhlas obou manželů. Relativní neplatnosti se bývalá manželka žalovaného L. K. dovolala při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 3. 2019 a v takovém případě je třeba právní jednání žalovaného považovat za neplatné. Namítal-li žalovaný v dovolání, že námitka relativní neplatnosti byla vznesena až po uplynutí „zákonné tříleté lhůty“, maje na mysli zřejmě její promlčení, dodává dovolací soud, že jde o nepřípustnou novotu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř., neboť účastníci k názoru odvolacího soudu o relativní neplatnosti jednání žalovaného, který jim byl předestřen při jednání dne 11. 3. 2020, neuplatnili žádná tvrzení ani důkazy.
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu