ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1765.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1765/2018-308
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené Mgr. Barborou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému L. P. , zastoupenému JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 159/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 69 Co 393/2017-275, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 69 Co 393/2017-275, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 C 159/2013-144, z věcí patřících do společného jmění účastníků (dále také „SJM“) přikázal do vlastnictví žalobkyně záporný zůstatek na účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši -1 095 Kč (výrok I.), do vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu, vedeném u ČSOB, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši 4 354,48 Kč a zůstatek závazku z úvěrové smlouvy č. 0100730457 uzavřené se společností ESSOX s. r. o. ke dni 7. 8. 2012, ve výši 62 522,56 Kč (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílu částku 37 103,90 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.–VI.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. j. 69 Co 299/2016-166, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 C 159/2013-242, z věcí patřících do SJM přikázal do vlastnictví žalobkyně záporný zůstatek na účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši -1 095 Kč (výrok I.), do vlastnictví žalovaného přikázal zůstatek na účtu, vedeném u ČSOB, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši 4 354,48 Kč a zůstatek závazku z úvěrové smlouvy č. 0100730457 uzavřené se společností ESSOX s. r. o. ke dni 7. 8. 2012, ve výši 62 522,56 Kč (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 201 129,74 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.–VI.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že závazek z úvěru od společnosti Credium, a. s. na koupi osobního automobilu spolu s vlastnickým právem k automobilu přešel za trvání manželství ze žalovaného na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o., a jako takový je v současnosti předmětem obchodního podílu. Soud prvního stupně však v souladu s právním názorem odvolacího soudu konstatoval, že automobil náleží do SJM účastníků, přičemž ve shodě s tvrzením žalobkyně je zřejmé, že žalovaný věrohodně nevysvětlil a neprokázal, proč automobil převedl (spolu se závazkem ze souvisejícího úvěru) do vlastnictví společnosti, v níž je společníkem, za částku 1 Kč, když nadto původně tvrdil, že k převodu vlastnického práva vůbec nedošlo. Znaleckým posudkem bylo nepochybně prokázáno, že tržní hodnota automobilu v době právní moci rozvodu manželství činila 399 000 Kč. Za těchto okolností soud prvního stupně vozidlo vypořádal podle zásady rovnosti podílů účastníků tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu polovinu zjištěné tržní hodnoty automobilu.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 69 Co 393/2017-275, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí patřících do SJM přikázal do vlastnictví žalobkyně záporný zůstatek na účtu, vedeném u České spořitelny, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši -1 095 Kč, a do vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu, vedeném u ČSOB, a. s., ke dni 7. 8. 2012 ve výši 4 354,48 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů částku 202 324,74 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.–V.).
Odvolací soud neshledal důvod vypořádání závazku u společnosti Credium, a. s., neboť nebyl ke dni zániku SJM jeho součástí. Byl to žalovaný, kdo závazek převedl na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o., proto by se nemohl dovolávat neplatnosti takového úkonu. Co se týče hodnoty převedeného automobilu, bylo třeba k ní přihlížet nejen v rámci posouzení tržní hodnoty obchodního podílu žalovaného ve společnosti McGee’s Entertainment, s. r. o., nýbrž i v rámci vypořádání SJM s přihlédnutím k tomu, že žalovaný toto vozidlo za trvání manželství převedl kupní smlouvou na třetí subjekt a že se žalobkyně relativní neplatnosti tohoto převodu dovolala (což lze dovodit zejména ze závěrečného návrhu žalobkyně ze dne 20. 4. 2016).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1326/2012. Žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že se relativní neplatnosti dovolala a ani to netvrdila; pouze uvedla, že převod osobního vozidla byl proveden bez jejího souhlasu. Dovolání se relativní neplatnosti přitom musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i důvod (vadu) právního jednání, které neplatnost způsobilo. V řízení se soudy vůbec otázkou relativní neplatnosti převodu osobního automobilu nezabývaly. Předmětem vypořádání se tak v dané věci mohla stát pouze hodnota získaná za osobní automobil. I kdyby soudy dovodily, že se žalobkyně relativní neplatnosti řádně dovolala, bylo by toto právo žalobkyně v té době již promlčeno. Navíc osobní automobil nebyl uplatněn ve tříleté lhůtě řádně k vypořádání. Při vypořádání byla dále zohledněna hodnota obchodního podílu žalovaného ve společnosti, jíž bylo vlastnické právo k osobnímu automobilu převedeno, z toho důvodu nemohlo dojít k vyvedení majetku ze SJM. V poslední řadě pak byla špatně zjištěna hodnota automobilu; odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, kterým byla oceněna hodnota obchodního podílu společnosti, v němž byla zjištěna cena automobilu ke dni převodu vlastnictví, nikoliv ke dni rozvodu manželství, jak mylně uvádí odvolací soud. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný rozporuje závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti převodu osobního automobilu na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o. a namítá v této souvislosti rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je přípustné a je i důvodné.
Podle §40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140, §145 odst. 2, §479, §586, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ho ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Z ustanovení §40a obč. zák. vyplývá, že jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Nepostačí, pokud účastník na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní; to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1998 sp. zn. 26 Cdo 1336/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 1, str. 12), ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003 nebo ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003 (všechny dostupné na www.nsoud.cz) ]. V rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 784/2003 (dostupném na www.nsoud.cz ) , Nejvyšší soud vysvětlil, že skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, může vyplývat již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní.
Samotné vyjádření či konstatování, že právní úkon byl učiněn bez souhlasu jednoho z manželů, ještě nic nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává relativní neplatnosti právního úkonu, či nikoliv. I při konstatování, že souhlas s takovým právním úkonem udělen nebyl, se jedná o právní úkon platný do doby, než se manžel neplatnosti právního úkonu dovolá. Z uvedeného vyplývá, že dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se tedy musí uskutečnit výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu.
K dovolání se relativní neplatnosti zákon nestanoví žádnou formu, lze tak učinit žalobou nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem (srov. §41 odst. 3 o. s. ř.); postačuje však, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu i mimosoudně, nestanoví-li zákon jinak. Ať při soudním, ať při mimosoudním uplatnění námitky relativní neplatnosti nastávají účinky jen tehdy, jestliže její uplatnění (námitka) došlo druhému účastníku (všem ostatním účastníkům) právního úkonu, popř. – namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich. Otázku relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení řešit jako otázku předběžnou [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 12, str. 450 a násl.)].
Odvolací soud v předmětné věci ze závěrečného návrhu žalobkyně ze dne 20. 4. 2016, v němž uvedla, že s převodem osobního automobilu nesouhlasila, dovodil, že uplatnila námitku relativní neplatnosti. To ovšem vzhledem k závěrům vysloveným v uváděné judikatuře k založení relativní neplatnosti právního úkonu nepostačuje. Žalobkyně neuvedla ani jinak nenaznačila, že by v podání uplatnila námitku relativní neplatnosti, zmínila toliko důvod založení relativní neplatnosti (vyjádřila nesouhlas s převodem osobního automobilu). Na základě jen takového vyjádření bez dalšího nelze jednoznačně uzavřít, že z něj vyplývá jasně patrná vůle žalobkyně nebýt příslušným právním úkonem vázána. Soud nadto ani neučinil závěr, že tato námitka došla do sféry žalovaného i společnosti, na níž byl osobní automobil převeden. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než uzavřít, že posouzení námitky relativní neplatnosti odvolacím soudem bylo nesprávné.
Odvolací soud sice v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu ze strany žalobkyně lze dovodit „zejména ze závěrečného návrhu žalobkyně ze dne 20. 4. 2016“, čím zřejmě naznačil možnost dovolání se neplatnosti i jinak než v uvedeném závěrečném návrhu, ale tento jiný způsob dovolání se neplatnosti v odůvodnění rozhodnutí nijak neuvedl a nekonkretizoval.
Pro další řízení pak dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud dospěje k závěru, že se žalobkyně relativní neplatnosti kupní smlouvy dovolala, vypořádá se též s námitkou promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu uplatněnou ze strany dovolatele.
Jestliže se jedná o právní úkon, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, který je právním úkonem platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolá, důsledkem existence takového úkonu je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o úkon platný). Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (např. finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu). Jde-li o právní úkon neplatný (ať již absolutně, nebo relativně, kde se opomenutý manžel dovolal relativní neplatnosti takového právního úkonu) stává se předmětem vypořádání společného jmění manželů opětovně tento majetek.
Nedovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterým bylo v tzv. neběžné záležitosti nakládáno s majetkem tvořícím součást společného jmění manželů, má za následek možné vypořádání toliko těch hodnot, které byly prostřednictvím platného právního úkonu získány (stejně jako v případě platného právního úkonu), zatímco absolutně neplatný právní úkon nebo úkon neplatný relativně, kde se opomenutý manžel neplatnosti dovolal, vede k vypořádání majetku, jehož se takový právní úkon týkal [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
V těchto intencích bude odvolací soud postupovat v novém řízení poté, co učiní závěr o tom, zda šlo o úkon platný, nebo neplatný.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné. Odvolací soud na jedné straně jednoznačně uzavírá, že žalobkyně se relativní neplatnosti kupní smlouvy dovolala, což má za následek, že osobní automobil tvoří opětovně součást SJM, na druhé straně však tento automobil žádnému z účastníků v rámci vypořádání nepřikázal do vlastnictví a do vypořádání zahrnul „hodnotu předmětného vozidla ke dni zániku společného jmění manželů“ s odůvodněním, že tím, že žalovaný vozidlo převedl bez souhlasu žalobkyně na třetí osobu, čímž „prokazatelně snížil hodnotu společného jmění manželů o částku 399 200 Kč, představující (tržní) hodnotu tohoto vozidla ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků“. Uvedená částka nemůže být předmětem vypořádání v žádném případě. Buď se jednalo o právní úkon platný, protože se žalobkyně relativní neplatnosti nedovolala, a pak se nejedná o snížení hodnoty společného jmění manželů žalovaným proto, že na platný úkon je potřeba nahlížet tak, že byl učiněn se souhlasem obou manželů, anebo se jednalo o právní úkon, ve vztahu ke kterému se žalobkyně relativní neplatnosti dovolala a předmětem vypořádání je osobní vozidlo, protože nebylo platně prodáno a tvoří stále součást společného jmění manželů.
V této souvislosti pak pro úplnost dovolací soud podotýká, že napadené rozhodnutí nebylo správné ani v posouzení otázky hodnoty osobního automobilu v případě, že by mělo tvořit předmět vypořádání SJM. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97 (uveřejněného pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), „při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů.“ Citované závěry pak platí i v poměrech společného jmění manželů v režimu obč. zák. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedený závěr je považován za judikatorně dotvořené základní pravidlo pro oceňování položek náležejících do SJM v poměrech obč. zák.
Odvolací soud při zjišťování ceny osobního automobilu vycházel ze znaleckého posudku Ing. Ireny Votavové ze dne 15. 10. 2015, v němž byla tržní hodnota obchodního podílu žalovaného stanovena ke dni zániku SJM, k datu 7. 8. 2012. Pomine-li dovolací soud okolnost, že odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, jehož předmětem bylo ocenění obchodního podílu a nikoliv osobního automobilu, je nutno zdůraznit, že zjištěná cena byla nesprávně stanovena ke dni zániku SJM, nemusela tedy odpovídat ceně v době vypořádání SJM. Napadené rozhodnutí je i z tohoto hlediska nesprávné. Navíc odvolací soud, přestože dovodil neplatnost převodu osobního automobilu a přestože jej tedy měl zařadit do SJM, nezohlednil tento závěr ve výrokové části rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí toliko přiznal žalobkyni polovinu zjištěné (byť chybně) hodnoty osobního vozidla. V návaznosti na to pak však již opomenul rozhodnout o přikázání osobního automobilu do vlastnictví žalovaného. I tato vada by měla v případě, že by vozidlo náleželo do SJM, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále žalovaný namítá, že osobní automobil nebyl předmětem vypořádání SJM, protože žádný z účastníků ho neučinil předmětem vypořádání. Touto námitkou se pak bude odvolací soud v dalším řízení zabývat na prvním místě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zákonný požadavek vyžadující uplatnění nároků na vypořádání společného jmění manželů do tří let od zániku společného jmění manželů brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Při posouzení toho, co má být předmětem vypořádání, soud vychází z žalobních tvrzení a všeho, co v řízení vyšlo najevo s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Samotná nesprávná právní kvalifikace uplatněného nároku nemusí v poměrech konkrétního případu být na překážku závěru, že se jednalo o nárok uplatněný k vypořádání včas [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (uveřejněný pod č. C 15 513 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
– dále jen „Soubor“)].
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu především vůbec nevyplývá, na základě čeho učinil závěr, že automobil je předmětem vypořádání SJM, protože odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v daném ohledu žádné závěry neobsahuje. Odvolací soud v rekapitulační části svého rozhodnutí, v němž uvádí předmět řízení a žalobkyní vymezený rozsah sporu uvádí, že žalobkyně zahrnula do vypořádání mimo jiné „splátky na úvěrovou smlouvu č. 70100560 uzavřenou dne 15. 3. 2010 mezi žalovaným a společností Credium, a. s., za účelem zakoupení osobního automobilu, který žalovaný užíval ve svém tehdejším podnikání jako řidič taxislužby. Tuto úvěrovou smlouvu i automobil převedl poté žalovaný za trvání manželství na společnost McGee‘s Entertainment, s. r. o., ve které je společníkem a jednatelem. Žalobkyně požadovala, aby jí byla uhrazena polovina předmětných splátek“.
O požadavku na vypořádání automobilu se odvolací soud v rekapitulační části rozhodnutí nezmiňuje a neuvádí, na základě jakých skutečností, hodnotících soudů a úvah dospěl k závěru, co má být v souvislosti s předmětným osobním automobilem předmětem vypořádání. Z téže části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak zřejmé, že předmětný automobil neučinil součástí vypořádání ani žalovaný. Protože v dovolání dovolatel namítá, že „žalobkyně navrhovala vypořádání splátek na úvěr do doby převodu vlastnictví vozidla a převzetí závazku u úvěrové smlouvy. Vypořádání vozidla jako takového nenavrhovala, přímo žalobkyně opakovaně uváděla, že předmětný vůz nebyl ke dni rozvodu manželství součástí společného jmění manželů, a proto nelze jeho hodnotu vypořádávat, s čím žalovaný souhlasil“, bude na odvolacím soudu, aby se touto námitkou zabýval z pohledu závěrů vyslovených dovolacím soudem ve shora uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 437/2014.
Námitka vyvedení majetku z režimu SJM není přípustná již proto, že ve vztahu k ní žalovaný nevymezuje otázku přípustnosti dovolání, respektive rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které by se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. Dovolacímu soudu pak ostatně není ani zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom,
že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu