ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3414.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3414/2020-237
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně STARSTAV s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Dubči, Netlucká 25, IČO: 63074419, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o zaplacení částky 495.333,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 149/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2020, č. j. 15 Co 410/2019-182, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2020, č. j. 15 Co 410/2019-182, a rozsudek Obvodního pro Prahu 9 ze dne 5. dubna 2019, č. j. 52 C 149/2018-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 495.333,90 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení); mělo jít o neuhrazenou část ceny díla, kterou jí měl zaplatit podle smlouvy o dílo z 27. března 2017 (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem byla zejména rekonstrukce bytového domu na adrese XY (dále jen „rekonstrukce“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. dubna 2019, č. j. 52 C 149/2018-140, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedeného dokazování učinil zejména následující skutková zjištění. Dne 27. března 2017 uzavřely žalované Společenství vlastníků jednotek domu XY (dále též jen „Společenství“) jako objednatel a žalobkyně jako zhotovitelka Smlouvu, jejímž předmětem byla rekonstrukce domu. Žalobkyně ještě před uzavřením Smlouvy předběžně (orientačně) vyčíslila cenu díla částkou 2.414.542,64 Kč bez DPH, resp. částkou 2.707.287,76 Kč bez DPH. Ve Smlouvě si účastníci mimo jiné dohodli, že rekonstrukce bude provedena ve dvou etapách; první etapa měla být dokončena do 30. dubna 2017 a druhá do 30. června 2017. Žalobkyně se zavázala předkládat žalovanému každých čtrnáct dnů od zahájení první etapy soupis provedených prací včetně jejich ocenění, přičemž žalovaný měl jejich cenu uhradit do tří dnů od jejich vzájemného odsouhlasení. Po dokončení první etapy mělo být provedeno její celkové vyúčtování a uzavřena písemná dohoda o způsobu financování druhé etapy. Ohledně vyúčtování prací provedených v rámci druhé etapy si smluvní strany dohodly stejná pravidla jako pro etapu první s tím rozdílem, že konečné vyúčtování pro druhou etapu mělo být provedeno po jejím předání a převzetí. Navzdory citovaným ujednáním Smlouvy však žalobkyně průběžné soupisy provedených prací žalovanému nepředkládala, neprovedla ani celkové vyúčtování první a druhé etapy a ani s ním neuzavřela předvídanou dohodu o způsobu financování druhé etapy. Pouze dne 20. května 2017 vystavila fakturu č. 170045 adresovanou Společenství (žalovanému) jako odběrateli (se splatností do 10. června 2017) a znějící na částku 1.030.541,- Kč včetně DPH. Podle údaje ve faktuře byla uvedená částka požadována „na základě objednávky na stavební úpravy bytového domu“ a měla představovat „2. průběžnou platbu“ . Dne 17. července 2017 pak vystavila fakturu č. 170069, tentokrát adresovanou odběratelům „A. a V. P. majitelům bytových a nebytových jednotek“ v domě (se splatností do 27. července 2017) a znějící na částku 1.245.333,90 Kč s DPH. Podle údaje ve faktuře byla uvedená částka požadována „na základě objednávky na stavební úpravy bytových jednotek“ a měla představovat „3. průběžnou platbu“ . Ze shodných tvrzení účastníků rovněž zjistil, že částka podle faktury č. 170045 byla zcela uhrazena a že žalobkyně dne 1. prosince 2017 doručila žalovanému předžalobní upomínku, jíž ho vyzvala k zaplacení částky 1.245.333,90 Kč (do 11. prosince 2017) podle faktury č. 170069, přičemž téhož dne obdržela z účtu Společenství platbu ve výši 750.000,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že účastníci uzavřeli platnou Smlouvu (o dílo) ve smyslu §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Poté konstatoval, že obecně se cena díla stanoví buď dohodou účastníků smlouvy, anebo na základě zvláštního předpisu, a to uvedením peněžní částky, popř. jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit; nebyla-li cena takto určena nebo nebyla-li sjednána platně, je objednatel povinen poskytnout cenu přiměřenou (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že cena díla byla mezi stranami Smlouvy sjednána pouze předběžně (orientačně), byla žalobkyně povinna v řízení mimo jiné tvrdit a prokázat, které konkrétní práce provedla a jaké množství stavebního materiálu použila při realizaci rekonstrukce, a to – právě a jen – v rozsahu odpovídajícím žalované částce (tj. neuhrazené ceně díla). Uvedené povinnosti, které mají charakter procesních břemen, však v průběhu řízení nesplnila, a to ani po opakovaném poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“). Ke splnění takto vymezené povinnosti tvrzení totiž podle názoru soudu prvního stupně nepostačí pouhý její odkaz na soupis prací přiložený k faktuře č. 170069 (stavební rozpočet a tzv. krycí list), neboť žalobou nepožaduje zaplacení v ní vyčíslené částky (vzhledem k tomu, že na celkovou takto vyfakturovanou částku již žalovaný zaplatil částku 750.000,- Kč). Za této situace žalobu zamítl se závěrem, že žalobkyně v daném sporu neunesla svoje břemeno tvrzení (a potažmo ani související důkazní břemeno). S přihlédnutím k tomu pak již neprováděl důkazy (blíže specifikované v odůvodnění jeho rozsudku), jež navrhla k prokázání rozsahu provedených prací a množství použitého materiálu, a to se zdůvodněním, že „nedostatečná skutková tvrzení… nelze nahradit důkazy“ .
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. ledna 2020, č. j. 15 Co 410/2019-182, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a nadto učinil v odvolacím řízení rovněž následující skutková zjištění. V domě, v němž dne 26. ledna 2009 vzniklo žalované Společenství, mají převážnou většinu bytových jednotek a všechny nebytové jednotky ve společném jmění manželů V. a A. P. (zbylé bytové jednotky v domě pak vlastní další členové jejich rodiny). A. P. je současně statutárním orgánem Společenství. Z obsahu Smlouvy vyplývá, že při jejím uzavření měli Společenství zastupovat právě manželé P., avšak objednávka byla opatřena jen jedním nečitelným podpisem. Jejím předmětem bylo provedení oprav předmětného domu včetně související restaurace a nových komunikačních přístupů k domu. Na takto zjištěném skutkovém základě však dospěl k odlišným právním závěrům. Předně zdůraznil, že Společenství je specifický právní subjekt, který má způsobilost nabývat práva a povinnosti pouze v mezích naplňování zákonem stanoveného účelu, jímž je zajišťování správy domu a pozemku. Vzhledem k tomu se nemohlo zavázat k úhradě celé ceny rekonstrukce, byla-li prováděna rovněž na nebytových prostorách ve společném jmění manželů P. Z toho usuzoval, že „při jednání s žalobkyní vystupovali manželé P. jednak sami za sebe a jednak paní A. P. jako statutární orgán žalovaného“ a že „pravděpodobně tak došlo jak k uzavření smlouvy o dílo s žalovaným, pokud se oprava týkala společných prostor, tak k uzavření samostatné smlouvy s manželi P. jako vlastníky bytových a nebytových jednotek“ . Zdůraznil, že za tohoto stavu soud prvního stupně správně vyzval žalobkyni postupem podle §118a o. s. ř. ke specifikaci stavebních prací, které odpovídají žalované pohledávce, neboť pouze z takovéto specifikace rekonstrukčních prací by bylo možné seznat, zda se Společenství mohlo vůbec zavázat k jejich úhradě. Uzavřel, že jestliže tedy žalobkyně předmětné výzvě nevyhověla (proto, že „stavební rozpočet ani krycí list nemohou představovat seznam provedených prací a tyto práce neprokazují“ ), je správný názor soudu prvního stupně, že v daném sporu neunesla své břemeno tvrzení (a s ním spojené důkazní břemeno), ohledně „kterých stavebních prací vůbec byla uzavřena smlouva o dílo, kdy tyto práce byly provedeny a převzaty a jejich cena vyúčtována“ . K řečenému pak současně přičinil, že Společenství navíc ani nevznikla povinnost zaplatit „cenu neidentifikovaných prací“ , jíž vyčíslila žalobkyně ve faktuře č. 170069, jelikož tato faktura mu nebyla vůbec adresována (byla vystavena na manžele P. a nikoli na Společenství). Za plnění na předmětnou fakturu pak podle něj nelze považovat ani částku 750.000,- Kč, jíž Společenství skutečně žalobkyni uhradilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů tam podrobně rozvedených předně vyjádřila přesvědčení, že otázka, zda je společenství vlastníků jednotek oprávněno uzavřít vlastním jménem smlouvu o dílo i ve vztahu k jednotkám v domě, jehož správu vykonává, by měla být posouzena jinak, než jak ji v tomto případě vyřešil odvolací soud a než jak byla vyřešena ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, z 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017, a z 11. září 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019). V návaznosti na to předložila k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda právní jednání, jímž se společenství vlastníků jednotek zavázalo nad rámec naplňování svého účelu, stíhá absolutní či jen relativní neplatnost; zastávala stanovisko, že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a vyslovila názor, že v předmětné věci měla být vyřešena – opět z důvodů blíže rozvedených v dovolání – ve prospěch neplatnosti relativní, k níž smí soud přihlédnout jen k námitce oprávněného. Dále také odvolacímu soudu vytkla, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na závěr, že v řízení neunesla své břemeno tvrzení (a související důkazní břemeno), ačkoliv z pohledu jeho odlišného právního posouzení věci bylo poučení podle §118a o. s. ř., jež jí poskytl soud prvního stupně, zcela nedostatečné. Za této situace navíc nebylo možné nedostatek uvedeného poučení napravit v odvolacím řízení, a proto měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, což však neučinil (na podporu uvedeného názoru poukázala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. května 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017). Podle jejího mínění pak nebyl postup odvolacího soudu správný rovněž proto, že poučení, které jí poskytl soud prvního stupně, ve skutečnosti vyhověla. Veškeré stavební práce (včetně použitého materiálu), které prováděla pro Společenství při zhotovení díla (rekonstrukci domu), totiž vylíčila – byť zprostředkovaně – odkazem na soupis prací (stavební rozpočet a tzv. krycí list) přiložený k faktuře č. 170069, jenž byl založen do spisu jako důkazní materiál (stran přípustnosti takového způsobu vylíčení rozhodujících skutečností se odvolávala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 32 Odo 35/2006). Současně – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 24. května 2017, sp. zn. 28 Cdo 5184/2015 – podotkla, že z hlediska hypotézy (skutkové podstaty) rozhodné hmotněprávní normy nebylo nezbytné, aby specifikovala rekonstrukční práce přesně v tom rozsahu, jaký odpovídá žalované částce. Podle ní bylo totiž pro účely právního posouzení věci dostačující, že uvedla, že šlo o stavební práce, které vyúčtovala fakturou č. 170069 a které specifikovala v příloze k této faktuře. V řízení pak stačilo postavit najisto, v jakém rozsahu byly tyto práce (prokazatelně) provedeny a jaká je celková „oprávněná“ cena těchto prací, a poté od této ceny odečíst částečné plnění (tj. částku 750.000,- Kč), jež jí poskytlo Společenství na předmětnou fakturu. Měla tudíž za to, že neobstojí právní názor obou soudů, že neunesla břemeno tvrzení o okolnostech rozhodných pro posouzení uplatněného nároku, a dodala, že v důsledku toho nemůže obstát ani navazující závěr, že v tomto směru neunesla také související důkazní břemeno, což platí tím spíše, že k prokázání skutečného rozsahu rekonstrukčních prací označila celou řadu důkazů, které však oba soudy odmítly provést. Konečně namítla, že jako důvod pro potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně neobstojí ani úvaha odvolacího soudu, že Společenství nevznikla povinnost uhradit jí částku vyúčtovanou fakturou č. 170069 z důvodu chybného označení odběratele; i kdyby totiž tato faktura nepřivodila splatnost tam vyčíslené částky, jak zřejmě dotčenou úvahou naznačoval odvolací soud, nelze opomenout, že za kvalifikovanou výzvu k plnění, která přivodí dospělost nároku, jehož splatnost nebyla dohodnuta ani jinak určena, se považuje i žaloba, nebyl-li dlužník k plnění vyzván již dříve (zde odkázala kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu z 23. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Společenství ve vyjádření k dovolání vyvracelo správnost použitých dovolacích námitek a navrhlo, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda je společenství vlastníků jednotek oprávněno uzavřít vlastním jménem smlouvu o dílo i ve vztahu k jednotkám v domě, jehož správu vykonává. Na takto postavené otázce totiž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (a ani spočívat nemůže), vyšel-li odvolací soud v konečném důsledku z úsudku, byť nesprávného (viz posléze uvedený výklad), že „pravděpodobně… došlo jak k uzavření smlouvy o dílo s žalovaným, pokud se oprava týkala společných prostor, tak k uzavření samostatné smlouvy s manželi P. jako vlastníky bytových a nebytových jednotek“ . Z téhož důvodu pak dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení ani pro řešení otázky, zda právní jednání, jímž se společenství vlastníků jednotek zavázalo mimo rámec naplňování svého účelu, stíhá absolutní či jen relativní neplatnost. Odvolací soud totiž žádný závěr o neplatnosti Smlouvy (ať už absolutní či relativní, příp. částečné nebo celkové) neučinil. Předmětem dovolacího přezkumu lze přitom učinit pouze právní závěry, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze.
Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky vymezení okruhu skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) v řízení o zaplacení neuhrazené ceny díla. V tomto ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když posléze uvedené vady řízení byly namítány, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť povaha vytýkaných vad tomu nebrání.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Smlouva o dílo zakládá právní vztah mezi zhotovitelem a objednatelem, k jehož pojmovým znakům patří závazek zhotovitele provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a závazek objednatele dílo převzít a zaplatit cenu (§2586 odst. 1 o. z.). Zákon primárně předpokládá dohodu o ceně díla. Pro naplnění požadavku na dostatečně určité ujednání o ceně díla přitom požaduje, aby byl dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo aby cena díla byla určena alespoň odhadem. Zákon však umožňuje platné uzavření smlouvy o dílo i bez přímé dohody stran o ceně díla, a to pro případ, že vůle stran směřuje k uzavření smlouvy bez určení ceny díla. Pro takový případ pak konstruuje nevyvratitelnou domněnku (dikce „platí“ ), že ujednána byla cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek (srov. §2586 odst. 2 o. z.).
S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností (viz §79 odst. 1 o. s. ř.). V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností plní žalobce i povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz též rozhodnutí, na která poukázala dovolatelka).
V projednávané věci učinila dovolatelka předmětem řízení nárok na zaplacení částky 495.333,90 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení); mělo jít o neuhrazenou část ceny díla, kterou jí mělo uhradit Společenství podle Smlouvy, jíž posoudil soud prvního stupně jako platnou smlouvu o dílo ve smyslu §2586 a násl. o. z. Není pochyb o tom, že v řízení o zaplacení neuhrazené ceny díla stíhá žalobce rovněž břemeno tvrzení (a jemu odpovídající důkazní břemeno) o skutečnostech rozhodných pro posouzení ceny díla. To platí jak v případě, kdy cena díla byla dostatečně určitě ujednána smluvními stranami, tak v případě, kdy vůle smluvních stran směřovala k uzavření smlouvy o dílo i bez určení ceny díla. Uvedené ovšem neznamená, že zhotovitel, který se po objednateli domáhá zaplacení (dosud neuhrazené) části ceny díla, bude muset v řízení o takové žalobě specifikovat konkrétní činnosti, k nimž se žalovaná částka vztahuje. To bude ostatně i nemožné v situaci, kdy zpravidla nebude mít žádné poznatky o tom, jaké činnosti (provedené práce a použité materiály) byly zaplaceny již uhrazenou částí ceny díla. Naopak i v případech, kdy posouzení ceny díla bude vyžadovat specifikaci činností, jež jsou dílem podle dohody účastníků (§2587 o. z.), postačí identifikovat soubor dotčených činností „jako celek“. Žádné ustanovení občanského soudního řádu totiž nebrání soudu, aby v řízení o zaplacení neuhrazené části ceny díla posoudil opodstatněnost žalobního požadavku tím způsobem, že nejprve zjistí (na podkladě učiněných skutkových tvrzení a důkazních návrhů) celkovou cenu díla a od ní pak odečte částečné (částečná) plnění, které (která) poskytl žalobci (zhotoviteli) na úhradu ceny díla žalovaný (objednatel) ještě před zahájením řízení či v jeho průběhu. Soud je v takovém řízení omezen co do jeho předmětu jen potud, že nemůže překročit žalobní návrh (tzv. petit); v aktivitě směřující k náležitému objasnění skutkového stavu věci mu však předmět daného řízení, jak byl vymezen v žalobě, nijak nebrání. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v mnoha případech by požadavek, aby zhotovitel specifikoval konkrétními činnostmi jen určitou část (složku) díla, k níž se vztahuje jeho žaloba na dílčí úhradu ceny díla, ani nebyl – z důvodu shora uvedeného – splnitelný. Zhotovitel by pak s takovou žalobou neuspěl např. jen proto, že mu již byla cena díla částečně uhrazena a objednatel nespecifikoval, jakou konkrétní činnost (činnosti) spadající pod ujednaný předmět smlouvy o dílo svou úhradou hodlal zaplatit, nebo jednoduše proto, že zhotovitel nežádal (ať už z jakéhokoli důvodu) uhrazení „plné“ ceny díla (což je bezesporu jeho právem), třebaže mu objednatel v tomto směru neposkytl ani částečné plnění. V takových případech by zamítnutí žaloby o zaplacení neuhrazené části ceny díla z důvodu, že žalující zhotovitel neunesl břemeno tvrzení o okolnostech rozhodných pro stanovení ceny díla, vskutku nebylo namístě.
Z řečeného vyplývá, že vymezila-li dovolatelka – byť zprostředkovaně odkazem na soupis prací přiložený k faktuře č. 170069 (zejména stavební rozpočet), jenž předložila soudu coby důkazní materiál – soubor činností, které rovněž provedla při realizaci rekonstrukce a které vyúčtovala uvedenou fakturou, nelze jí důvodně vytýkat, že v tomto směru neunesla svoje břemeno tvrzení jen proto, že uvedený soubor svým rozsahem neodpovídal – právě a jen – žalované částce (neuhrazené ceně díla). Současně je zapotřebí zdůraznit, že pro účely posouzení, zda dovolatelka splnila v potřebném rozsahu svoji povinnost tvrzení, není podstatný charakter písemností, na něž odkázala při vylíčení okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci. Podstatné jsou pouze údaje v nich obsažené a jejich relevance z hlediska skutkové podstaty (hypotézy) právní normy, která má být ve věci aplikována. Z tohoto úhlu pohledu je tedy nemístná úvaha odvolacího soudu, že „stavební rozpočet ani krycí list nemohou představovat seznam provedených prací a tyto práce neprokazují“ . Jinými slovy řečeno, ke splnění povinnosti tvrzení co do specifikace činností provedených při realizaci dohodnutého díla nepochybně může sloužit i stavební rozpočet vypracovaný před samotnou realizací díla. Je pak věcí dokazování, zda se žalujícímu zhotoviteli podaří prokázat, že při realizaci díla provedl všechny činnosti uvedené v tomto rozpočtu či jen některé z nich a které konkrétně to byly. Lze tedy uzavřít, že není správný právní závěr soudu prvního stupně, aprobovaný též odvolacím soudem, že dovolatelka – přes poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. – neunesla v řízení své břemeno tvrzení, pokud nespecifikovala soubor provedených prací tak, aby svým rozsahem odpovídal – právě a jen – žalované částce (neuhrazené ceně díla). Pak ovšem nemůže obstát ani navazující závěr, že dovolatelka v tomto ohledu neunesla ani související důkazní břemeno (tentokrát přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.), jejž opřel soud prvního stupně o úvahu, že „nedostatečná skutková tvrzení… nelze nahradit důkazy“ .
Zbývá dodat, že jestliže odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že dovolatelka neunesla své břemeno tvrzení (a s ním spojené důkazní břemeno), ohledně „kterých stavebních prací vůbec byla uzavřena smlouva o dílo, kdy tyto práce byly provedeny a převzaty a jejich cena vyúčtována“ , lze přisvědčit její námitce, že jí nebylo v řízení před soudy nižších stupňů poskytnuto tomu odpovídající poučení podle §118a o. s. ř. Uvedené konstatování totiž nekoresponduje s poučeními, kterých se jí dostalo od soudu prvního stupně (viz protokol o jednání na č. l. 63 až 66 a 126 až 130 spisu), přičemž z obsahu spisu se nepodává, že by jí patřičné poučení poskytl sám odvolací soud (k tomu viz zejména přepis zvukového záznamu na č. l. 232 až 234 spisu). Ostatně v návaznosti na to lze s dovolatelkou souhlasit i v tom, že vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je třeba porušení ustanovení §118a o. s. ř. považovat za vadu řízení, pro niž měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, což však neučinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. května 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017, jejž zmínila v dovolání). V uvedené souvislosti však pokládá dovolací soud za potřebné rovněž podotknout, že právní posouzení věci nelze vystavět na „skutečnostech“, které nejsou najisto postaveny (spolehlivě zjištěny), ale lze pouze usuzovat na možnost jejich pravdivosti, tj. na jejich „pouhou“ pravděpodobnost (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek a pod č. 105/2015 časopisu Soudní judikatura). Přitom právě na takových „skutečnostech“ založil odvolací soud své odlišné právní posouzení věci, pakliže v napadeném rozhodnutí – s poukazem na omezenou způsobilost Společenství se zavazovat, tj. právně jednat (tzv. svéprávnost) – rovněž poznamenal, že „pravděpodobně… došlo jak k uzavření smlouvy o dílo s žalovaným, pokud se oprava týkala společných prostor, tak k uzavření samostatné smlouvy s manželi P. jako vlastníky bytových a nebytových jednotek“ . Zde navíc zřejmě přehlédl, že okolnost, že zákon omezuje svéprávnost (§15 odst. 2 o. z.) společenství vlastníků pouze na naplňování účelu jeho činnosti (§1194 odst. 1 věta za středníkem o. z.), nezavdává příčinu hledět na právní jednání, jímž společenství překročí hranice vymezené oblasti činnosti, jako na právní jednání, které vůbec neučinilo, resp. jako na právní jednání, které ve skutečnosti učinila třetí osoba; takové právní jednání se stále přičítá společenství, byť může být stiženo neplatností (se všemi důsledky z toho vyplývajícími). Lze tedy uzavřít, že nesprávný je nejen procesní postup, který vedl odvolací soud – přes jeho odlišný náhled na právní posouzení věci – k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ale také úvahy, podle nichž (patrně) hodnotil, zda dovolatelka splnila svoji procesní povinnost tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); v důsledku toho pak ovšem nemůže být správný ani výsledek takového hodnocení, tj. závěr, že dovolatelka uvedenou povinnost v řízení nesplnila.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval namítanými vadami řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu