ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3568.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3568/2020-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Mgr. Milana Edelmanna , se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka M. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 4.714.102,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 149/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2020, č. j. 23 Co 189/2020-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce jako insolvenční správce majetkové podstaty dlužníka M. B. (vlastníka 21 bytových jednotek nacházejících se v domě č. p. XY, v k. ú. XY, obec XY) se domáhal zaplacení částky 4.714.102,- Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z těchto bytů v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006.
K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. 23 Co 189/2020-58, výrokem I. potvrdil rozsudek ze dne 23. října 2019, č. j. 39 C 149/2018-36, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).
V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnické práva byla soudní praxe usměrněna nejprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněným pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12) – dále jen „R 18/2013“, na nějž odkázal již odvolací soud. V něm Městský soud v Praze uzavřel, že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci (viz §3036 o. z.), která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena. Následně se k uvedeným právním názorům přihlásil i Nejvyšší soud (srov. např. jeho rozhodnutí z 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 /ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13/, z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, z 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 5278/2017, a z 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3622/2013). V citovaném rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, pak zaujal rovněž názor, že nárok na náhradu nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, nýbrž již v důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného.
Jestliže tedy odvolací soud s odkazem na R 18/2013 uzavřel, že v projednávané věci se uplatní obecná tříletá promlčení doba podle §101 obč. zák. a že za této situace je namístě pokládat nárok na náhradu za dobu od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006, uplatněný u soudu až dne 23. října 2018, za promlčený, neodchýlil se od výše uvedených závěrů; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe. Nelze se ztotožnit s dovolatelovým názorem, že by promlčecí doba s odkazem na ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nově běžela až ode dne vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14; aplikaci citovaného ustanovení ustanovení na daný nárok ustálená soudní praxe totiž vyloučila. Počátek běhu promlčení doby se nově neodvíjel ani od vydání stanoviska pléna Ústavního soudu z 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ačkoliv bylo klíčové pro samotné právní posouzení těchto nároků). Již v R 18/2013 Městský soud v Praze totiž konstatoval, že nelze souhlasit s tím, aby běh promlčecí doby u nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti výše označeného plenárního stanoviska Ústavního soudu. Obdobně vyznívají také závěry vyjádřené Ústavním soudem v usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12; tím spíše se tudíž uplatní i v poměrech projednávané věci. S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že nejde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jak se mylně domníval dovolatel.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), z důvodů tam podrobně rozvedených uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také kupř. v rozhodnutích z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 21. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18), z 9. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017, či z 23. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 1406/2018.
V projednávané věci dovolatel uplatnil nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného v jím vlastněných bytech za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 žalobou podanou u soudu až dne 23. října 2018. Odvolací soud pak uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na dlouhý časový odstup od ukončení protiústavního stavu do podání žaloby, a také s přihlédnutím k tomu, že dovolatel netvrdil žádné výjimečné okolnosti, pro něž nemohl svůj nárok uplatnit dříve. Jestliže pak dovolatel podal žalobu s odstupem více než 11 let od ukončení protiústavní regulace nájemného, a současně ani netvrdil, že mu v tom bránila závažná okolnost, není zjevně nepřiměřená úvaha, že námitka promlčení dobrým mravům vskutku neodporuje. K dovolací námitce, že soudní praxe se ohledně těchto nároků ustálila až zmíněným R 20/2019, a tudíž nejdříve po jeho vydání si mohl být jist, jakým způsobem a v jaké výši se má svého nároku domáhat, lze uvést následující. Takový postup již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“ ; nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na „vhodný“ okamžik k podání žaloby. Vyjádřeno jinak, dovolatel nemohl důvodně spoléhat, že v řízeních o jiných žalobách se sporné otázky vyřeší a že až poté bude mít možnost podat včasnou žalobu. Zde lze pro úplnost odkázat na názor odvolacího soudu, že nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu z 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného; „nepřípustnost“ námitky promlčení pak byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14. S přihlédnutím k řečenému lze proto uzavřít, že odvolací soud posoudil takto nastolenou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu