ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.522.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 522/2021-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. , se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, IČO: 26348349, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové – Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, zastoupenému JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.475.024, 20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 412/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2020, č. j. 25 Co 118/2020-467, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.409,- Kč k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.475.184, 20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které se mu mělo dostat tím, že mu uhradila na nájemném z tam uvedených pozemků (dále jen „pozemky“) v tam specifikovaném období (dále jen „žalované období“) vyšší částku, než na kterou měl právo podle nájemní smlouvy ze dne 27. dubna 2007, č. A/22967944 (dále jen „Smlouva“), ve znění dodatků č. 1 ze dne 28. prosince 2007 a č. 2 ze dne 6. srpna 2009 (dále též jen „Dodatky“).
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 28. června 2017, č. j. 12 C 412/2016-181, a v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 12 C 412/2016-315, byly k odvolání žalobkyně (první z nich) a k odvolání žalovaného (druhý z nich) zrušeny usneseními Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 30. ledna 2018, č. j. 25 Co 244/2017-210, a ze dne 27. května 2019, č. j. 25 Co 42/2019-346, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 16. prosince 2019, č. j. 12 C 412/2016-413, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 2.248.969, 60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (zbývající) částky 226.054, 60 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. 25 Co 118/2020-467, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) rovněž částku 226.054,60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3435/2019). Ve vztahu k otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (nastolené v závěru dovolání) schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Přitom ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, o který – jeden – ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v souzené věci jít. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se dotčenou právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, č. j. 26 Cdo 1898/2019).
S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dále připomíná, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil.
Vady řízení uplatnil dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na řádné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec toho, co bylo řečeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).
Prostřednictvím (rovněž nezpůsobilých) skutkových námitek se pak dovolatel pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro určení výše nájemného z pozemků v žalovaném období. Na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění je přitom založena také jeho výtka, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustanoveními §1721 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (v tomto případě obsah Smlouvy a Dodatků), a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
K řečenému je – vzhledem k obsahu dovolání – současně zapotřebí pro úplnost dodat, že již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném na str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále opět jen „obč. zák.“/, tj. právního předpisu rozhodného pro výklad Smlouvy a Dodatků – viz §3074 odst. 1 větu druhou ve spojení s §3028 odst. 3 o. z.), které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy je – jako v daném případě – výklad tohoto právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný. Při výkladu sporných ujednání Smlouvy a Dodatků přitom odvolací soud postupoval v intencích výkladových pravidel zakotvených v citovaném ustanovení (jakož i v ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, které se – vzhledem k obchodní povaze závazkového vztahu ze Smlouvy – na souzenou věc rovněž použije) a neodchýlil se ani od zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Za tohoto stavu se zjevně nedopustil ani porušení zásady pacta sunt servanda, jak mu v naznačených souvislostech poněkud nepřípadně vytýkal dovolatel s poukazem na nálezy Ústavního soudu z 24. července 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, a z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12.
Výtkou, že ujednáním obsaženým v čl. II dodatku č. 2 ke Smlouvě, podle něhož „Účastníci smlouvy mohou v posledních šesti měsících nájmu dodatkem ke stávající smlouvě sjednat pokračování nájmu (…).“ , účastníci vyloučili možnost konkludentního obnovování (prodlužování) nájmu pozemků, která byla do 31. prosince 2013 zakotvena v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. a kterou od 1. ledna 2014 upravuje ustanovení §2230 odst. 1 o. z., se dovolatel ve skutečnosti dožadoval, aby v dovolacím řízení byla řešena otázka (navíc svou povahou opět skutková, a nikoli právní), kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat nemohl. Tvrzení o tom, že vůle smluvních stran projevená v citovaném ujednání směřovala k předestřenému právnímu následku, totiž dovolatel poprvé zmínil až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.). Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Zbývá dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí (nespočívá) na vyřešení otázky právního posouzení uznání dluhu, kterou dovolatel rovněž předkládal k dovolacímu přezkumu. Je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí by obstálo i v situaci, kdy by se v případném dovolacím přezkumu ukázalo posouzení zmíněné otázky odvolacím soudem nesprávným (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1810/2013). Jak totiž správně uvedla žalobkyně ve vyjádření k dovolání, uznáním dluhu se (odhlédnuto od – pro daný případ nepodstatných – účinků týkajících se institutu promlčení závazku) toliko zakládá vyvratitelná domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. ledna 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019, na nějž poukázala žalobkyně ve vyjádření k dovolání). Pakliže tedy není napadený rozsudek založen na úsudku, že některý z účastníků neunesl své důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro právní posouzení věci, nýbrž vychází ze závěru, že žalobkyně v řízení prokázala, že jí v rozsahu žalované částky nevznikla vůči dovolateli povinnost k zaplacení nájemného z pozemků (a má proto vůči němu v tomto rozsahu právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě přeplatku na nájemném), je z řečeného zřejmé, že případné nesprávné posouzení otázky uznání závazku (závazku k zaplacení nájemného z pozemků za žalované období zahrnujícího rovněž žalovanou částku) nemohlo mít na výsledek předmětného sporu žádný vliv. Napadené rozhodnutí tudíž nezávisí na vyřešení předestřené otázky právního posouzení uznání dluhu; proto nemůže být dovolání ani pro posouzení této otázky přípustné podle §237 o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu