ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.588.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 588/2020-414
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, bytem XY, a b) L. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupených doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, proti žalovaným 1. A. V. , narozené XY, a 2. R. V. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem ve Šternberku, Potoční 494/36 , o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 185/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2017, č. j. 68 Co 79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. března 2017, č. j. 68 Co 79/2017-173, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2017, č. j. 68 Co 79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. března 2017, č. j. 68 Co 79/2017-173, se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 21 C 185/2015-110, se mění tak, že žaloba , aby bylo určeno, že výpověď ze dne 25. března 2015 z nájmu bytu č. XY, který se nachází v budově č. p. XY, která je součástí pozemku č. parc. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 1146 m 2 , vše v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY, je neoprávněná, se zamítá .
Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 43.783 Kč k rukám JUDr. Jana Vyjídáka, advokáta se sídlem ve Šternberku, Potoční 494/36 , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.534 Kč k rukám JUDr. Jana Vyjídáka, advokáta se sídlem ve Šternberku, Potoční 494/36 , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Žalobou došlou soudu dne 22. 5. 2015 se žalobci domáhali, aby soud rozhodl o neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č. XY v budově č. p. XY v katastrálním území XY, obec XY, na adrese XY (dále jen „Byt“), kterou jim dne 25. 3. 2015 dali žalovaní (pronajímatelé) s tím, že Byt chtějí sami užívat (dále též jen „Výpověď“). Měli za to, že Výpověď je neoprávněná, neboť nájem byl sjednán na dobu určitou a použitý výpovědní důvod lze uplatnit jen u nájmu na dobu neurčitou. Navíc z komunikace se žalovanými je zřejmé, že plánují i nadále pobývat v zahraničí, takže byt pro sebe nepotřebují. Výpověď považovali za účelovou, neboť žalovaní požadovali od roku 2015 nepřiměřené navýšení nájemného, s čímž nesouhlasili, a je i v rozporu s dobrými mravy, neboť nájemní vztah byl dosud bezproblémový a stěhování by pro ně bylo z důvodu nedávného narození dítěte velmi tíživé.
2. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 68 Co 79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. 3. 2017, č. j. 68 Co 79/2017-173, potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 3. 11. 2016, č. j. 21 C 185/2015-110, kterým určil, že Výpověď je neoprávněná, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že počátkem roku 2011 se žalovaní ústně dohodli s žalobkyní b), že po dobu jejich dvouletého pobytu v zahraničí bude užívat Byt (jenž je v jejich společném jmění), že v Bytě zůstane část jejich osobních věcí, že při návštěvách Prahy budou v Bytě přespávat (dohodu v této části žalobkyně později přestala respektovat) a že žalobkyně b) bude za užívání platit 10.000 Kč měsíčně a dále částku 6.690 Kč do „fondu oprav“ a jako zálohu na služby. Žalobce a) začal po dohodě s žalobkyní b) Byt užívat od ledna 2013. Pobyt žalovaných v zahraničí se prodloužil, prostřednictvím e-mailové korespondence se dohodli s žalobkyní b), že Byt bude užívat i nadále (minimálně do léta 2018). Dne 5. 2. 2015 žádali žalovaní žalobkyni b) o zvýšení úhrady za užívání bytu, neboť dříve sjednaná výše již není přiměřená (zejména s ohledem na počet osob užívajících Byt), s tím, že v případě nesouhlasu bude nájem ukončen ke dni 30. 6. 2015. Dne 25. 3. 2015 dali žalovaní žalobcům s odkazem na §2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, popř. „nový občanský zákoník“), písemnou Výpověď a odůvodnili ji tím, že Byt chtějí sami užívat. Výpověď obsahovala poučení o výpovědní době i o možnosti podat vůči ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem. Žalobci dopisem ze dne 2. 4. 2015 (zaslaným žalovaným) namítali, že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou, takže výpovědní důvod je použit neoprávněně; žalovaní s námitkami nesouhlasili a trvali na vyklizení Bytu do 1. 7. 2015, neboť Byt potřebují pro sebe. Dále zjistil, že důvodem, proč se žalovaní rozhodli pro Výpověď (a vyklizení žalobců), bylo nejen to, že měli zájem vrátit se do ČR po ukončení pracovní činnosti žalovaného v Sofii v červenci 2015, ale také to, že žalobkyně porušila dohodu, jíž se zavázala umožnit jim užívání Bytu při jejich pobytu v České republice (dále též jen „ČR“) nebo přespání jejich rodičů. Protože žalobci Byt nevyklidili, 2. žalovaný uzavřel novou pracovní smlouvu s výkonem práce v zahraničí od 10. 8. 2015. Žalovaní v řízení tvrdili, že nikdy neměli v úmyslu uzavřít s žalobkyní b) nájemní smlouvu, domnívali se však, že s účinností nového občanského zákoníku vznikl žalobkyni nájem, a proto jí [společně s žalobcem a), který s ní v Bytě bydlí, ačkoliv k tomu nikdy nedali souhlas] dali Výpověď.
4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni b) ve smyslu ustanovení §2238 o. z. vznikl nájem na dobu neurčitou. S ohledem na její chování před účinností nového občanského zákoníku lze mít za to, že podmínky stanovené v §2238 o. z. pro ochranu „poctivého nájemce“ byly splněny, neboť na nájmu Bytu se s žalovanými dohodla ústně, s jejich souhlasem Byt dlouhodobě užívala a za jeho užívání platila dohodnutou částku; skutečnost, že vlastnila jiný byt, nemá pro existenci její dobré víry žádný význam. Žalobci a) sice právo nájmu k Bytu nevzniklo, Byt však užíval se souhlasem žalobkyně b), žalovaní o tom věděli a výslovně mu adresovali Výpověď, je proto rovněž aktivně legitimován k podání žaloby na přezkum její oprávněnosti. Ustanovení §2289 o. z. upravující následky zneužití výpovědního důvodu uplatněného pronajímatelem podle §2288 odst. 2 o. z. nevylučuje právo nájemce bránit se výpovědi žalobou na přezkum její oprávněnosti podle §2290 o. z. Bylo-li v řízení zjištěno, že žalovaní se v době dání Výpovědi (stejně jako v době rozhodování odvolacího soudu) zdržovali v zahraničí, kde je 2. žalovaný dlouhodobě zaměstnán, je zjevné, že Byt pro sebe nepotřebují, a uplatněný výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. v době doručení Výpovědi žalobcům dán nebyl. Uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o neoprávněnosti Výpovědi je tedy správný.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 (dále též jen „Rozsudek“), jímž změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně a žaloba se zamítá; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že
[1] žalovaní v dovolání (ze dne 9. 6. 2016, dále též jen „Dovolání“) vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně (a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil vznik nájemního vztahu na dobu neurčitou i existenci platného výpovědního důvodu a povinnost vlastníka prokázat důvod potřeby bytu pro sebe. Měli za to, že vlastník je oprávněn byt požadovat pro sebe již z titulu výkonu svého vlastnického práva a není povinen svou potřebu byt užívat nijak prokazovat. Poukázali přitom na důvodovou zprávu k novému občanskému zákoníku a odbornou a komentářovou literaturu. Dokud jim budou žalobci v užívání Bytu bránit, jsou nuceni svou bytovou potřebu uspokojovat jinde a nemají tak možnost prokázat svou vůli Byt užívat. Nesouhlasili ani se zjištěním odvolacího soudu, že Byt pro sebe nepotřebují. Původně sice plánovali zůstat nadále v zahraničí (a to i sdělili žalobkyni), tyto plány jim však nevyšly a v době, kdy žalobcům dávali Výpověď, se chystali do Bytu nastěhovat, s ohledem na chování žalobců a jejich nesouhlas s Výpovědí byli nuceni zařídit se jinak a nakonec prodloužit pobyt v zahraničí, což však neprokazuje jejich vůli v době podání Výpovědi Byt neužívat. Nesouhlasili také se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni b) vznikl nájem na základě uzavřené nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §2238 o. z. Za nesprávný považovali i jeho závěr o aktivní legitimaci žalobce a). Pouze nájemce je oprávněn bránit se výpovědi z nájmu bytu žalobou podle §2290 o. z. Nedostatek aktivní legitimace osoby, které nesvědčí nájemní právo, nelze zhojit ani tím, že jí byla výpověď adresována. Nikdy nedali žalobci a) souhlas k užívání Bytu a žalobci nejsou manželé. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by zopakoval dokazování. Měli za to, že byly dány okolnosti pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům, neboť ti porušili dohodu o možnosti přespávat v Bytě, žalobci a) neměla být náhrada nákladů řízení přiznána také pro nedostatek aktivní legitimace. Navrhovali, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal jim náhradu nákladů řízení.
[2] dovolání bylo podáno včas oprávněnými subjekty zastoupenými advokátem a je přípustné, neboť otázka aktivní legitimace osoby, která není nájemcem bytu, k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi, nebyla v poměrech nového občanského zákoníku doposud výslovně řešena a při posouzení otázky (ne)existence nájemního vztahu mezi žalovanými a žalobkyní b) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[3] dovolání je nejen přípustné, ale je také důvodné. Z důvodů podrobně uvedených v Rozsudku dospěl jednak k závěru, že ustanovení §2288 odst. 2 písm. a) o. z. je třeba vykládat tak, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je tento výpovědní důvod naplněn bez dalšího; pro účely posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu není významné, jaká je intenzita jeho potřeb bydlení, pronajímatelům nelze bránit ani v občasném užívání Bytu. Dále uzavřel, že se odvolací soud neměl vůbec zabývat naplněností uplatněného výpovědního důvodu, neboť žalobci nejsou nájemci Bytu, nejsou tak aktivně legitimováni k podání žaloby na přezkum oprávněnosti Výpovědi podle §2290 o. z. a již z tohoto důvodu měl soud žalobu zamítnout.
[4] dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto rozsudek odvolacího soudu změnil [§243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů celého řízení.
7. Proti Rozsudku podali žalobci ústavní stížnost a Ústavní soud nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18 (dále též jen „Nález“), rozhodl, že Rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Rozsudek zrušil. V odůvodnění Nálezu poukázal na ustanovení §241a odst. 1 větu první a odst. 2 o. s. ř., z něhož mj. vyplývá, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a že jde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř.
8. Dále uvedl:
„Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit.
Přípustností dovolání a jeho vazbou k ochraně základních práv a svobod stěžovatelů se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), dále též jen ‚Stanovisko‘. Formuloval závěr, že neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán.
Ve Stanovisku Ústavní soud konstatoval, že zákonný požadavek uvést, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Ten ovšem nelze splnit pouhým konstatováním, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Formulace dovolacího důvodu vedlejšími účastníky (viz shora bod 5) má blanketní povahu, což neodpovídá smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Vedlejší účastníci tím sice formalisticky doslovně opakují literu §237 o. s. ř., avšak bez materiální podstaty (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 871/19).
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě v dovolání vedlejších účastníků zcela schází věcné vymezení, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se rozsudek městského soudu rozchází. V nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Nyní posuzovaný případ je opačný - dovolání obsahuje výslovnou formulaci otázky, avšak nijak nepodloženou, přičemž z dovolání nijak nevyplývá, v čem (v dané věci) stěžovatelé spatřují žádané vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nejde o to, aby dovolání přesně a vyčerpávajícím způsobem vyjmenovávalo všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, která tvoří ustálenou rozhodovací praxi. Nezbytné je však alespoň obsahové vymezení této praxe a ne jen formalistické konstatování, jak je tomu v dovolání vedlejších účastníků.
Z obsahu dovolání vedlejších účastníků plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnosti naplnění předpokladů jeho přípustnosti (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že v dovolání vedlejších účastníků schází vymezení toho, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.). Z toho důvodu Nejvyšší soud nebyl oprávněn dovolání vedlejších účastníků věcně přezkoumat.
Tím, že Nejvyšší soud posuzoval dovolání vedlejších účastníků po věcné stránce, aniž by nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny“ (jde o Listinu základních práv a svobod, dále též jen „Listina“).
9. Protože Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů (žalobců) a Rozsudek Nálezem zrušil, musel Nejvyšší soud jako soud dovolací Dovolání žalovaných znovu projednat.
10. Dovolatelé (žalovaní) se k Nálezu opakovaně, velmi rozsáhle a značně podrobně vyjádřili, poukázali na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (kterou konkretizovali spisovými značkami jednotlivých rozhodnutí) k otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, měli za to, že Nález z této ustálené judikatury zcela vybočil, a že dovolání mělo všechny zákonem požadované náležitosti. Navrhovali (stejně jako v Dovolání), aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení. K doplnění Dovolání, které rovněž učinili prostřednictvím těchto podání, dovolací soud nepřihlížel, neboť tak učinili po uplynutí lhůty k podání dovolání (§241b odst. 3 a §240 odst. 1 o. s. ř.).
11. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu v Nálezu se Nejvyšší soud (opět) zabýval tím, zda dovolatelé (žalovaní) řádně vymezili otázku přípustnosti svého dovolání.
12. Nejvyšší soud nijak nepolemizuje se závěrem Ústavního soudu, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), jde koneckonců o závěr, z něhož vychází nepřeberné množství rozhodnutí Nejvyššího soudu (navazujících zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v nich opakovaně dospěl k závěru, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 6/2002 Sb.“).
13. Nepochybně nejpřehlednější je, když dovolatel hned v úvodu svého dovolání uvede jednotlivé otázky, které by měl dovolací soud posoudit a u každé z těchto otázek konkrétně vymezí, zda se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a tuto praxi současně hned specifikuje spisovými značkami, nebo zda jde o otázku v rozhodnutích Nejvyššího soudu doposud neřešenou, nebo zda jde o otázku v rozhodnutích (jenž samozřejmě specifikuje) Nejvyššího soudu řešenou rozdílně, či jde o otázku v rozhodnutích (jenž uvede) Nejvyššího soudu sice řešenou (jednotně), ale Nejvyšší soud by se měl od tohoto řešení odchýlit.
14. Ústavní soud však také opakovaně ve svých rozhodnutích (rekapitulaci těch zásadních provedl ve výše uvedeném Stanovisku) upozornil, že při posouzení bezvadnosti dovolání Nejvyšší soud nesmí postupovat příliš formálně, vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, má-li Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor, dovolatel nemůže být „sankcionován“ odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor. Dále ve Stanovisku zdůraznil, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1, 3 o. s. ř.), že vymezení důvodů dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V bodě 47. rovněž uvedl, že má-li být rozhodování Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti a vad dovolání ústavně konformní, je nezbytné, aby jeho praxe byla jednotná a rozhodnutí srozumitelná. Nelze připustit, aby některá dovolání byla odmítnuta jako vadná z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, zatímco jiná byla ze stejného důvodu odmítnuta jako nepřípustná.
15. Otázkou, zda dovolatelé vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, se Nejvyšší soud zabýval i v Rozsudku. Jak je zřejmé z jeho odůvodnění, v části, v níž reprodukoval obsah podaného Dovolání, zdůraznil, že dovolatelé: „Vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně (a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil vznik nájemního vztahu na dobu neurčitou i existenci platného výpovědního důvodu a povinnost vlastníka prokázat důvod potřeby bytu pro sebe“, a dovodil-li, že dovolání je přípustné (str. 4, třetí odstavec shora Rozsudku), je zřejmé, že měl za to, že dovolatelé vymezili otázku přípustnosti dovolání dostatečně, byť tento závěr vyjádřil jen implicitně a nepovažoval ho za nutné uvádět výslovně a podrobně jej odůvodnit - a to jednak s ohledem na ustanovení §239 o. s. ř. podle něhož posouzení přípustnosti dovolání přísluší výhradně Nejvyššímu soudu, jednak s ohledem na obsah dovolání a ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, který doposud svými rozhodnutími zasahoval do posouzení přípustnosti dovolání jen v případě, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítal pro její nevymezení a Ústavní soud měl za to, že závěr Nejvyššího soudu o vadnosti dovolání je příliš „přísný“ a formalistický. Pokud by Nejvyšší soud tušil, že jsou pochybnosti, zda Dovolání mělo všechny zákonem požadované náležitosti, mohl Ústavnímu soudu své úvahy, proč nepovažoval Dovolání za vadné, nad rámec toho, co uvedl v odůvodnění v Rozsudku, blíže osvětlit ve vyjádření k ústavní stížnosti (srovnej bod 28 Nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2378/20), avšak v ústavní stížnosti (v níž žalobci jako stěžovatelé vytýkali Nejvyššímu soudu špatné právní posouzení, a to zejména ve vztahu k posouzení existence jejich nájemního vztahu k Bytu, nesprávný výklad §2238 o. z., překvapivost a nepřezkoumatelnost Rozsudku), ani ve výzvě k vyjádření k této stížnosti, se ani nenaznačovalo, že by měl být tento závěr zpochybněn.
16. Jakkoliv je třeba přisvědčit Ústavnímu soudu, že závěr Nejvyššího soudu naznačený v Rozsudku o tom, jak dovolatelé vymezili otázku přípustnosti dovolání (tedy, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu), nebyl správný, současně nelze s ohledem na obsah Dovolání (po jeho opětovném podrobném rozboru) přitakat ani názoru vyjádřenému v Nálezu, že „žalovaní nevymezili otázku přípustnosti řádně, neboť v jejich Dovolání, které ‚má blanketní povahu‘, schází věcné vymezení, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se rozsudek odvolacího soudu rozchází“. Z dále uvedeného podrobného rozboru Dovolání totiž vyplývá, že Dovolání jednak nemá blanketní povahu, dovolatelé v něm při vylíčení, v čem spatřují jeho přípustnost, zvolili jednu ze čtyř variant vymezení přípustnosti, a protože tvrdili, že jimi specifikované otázky nebyly v poměrech nového občanského zákoníku doposud řešeny, nebylo nutné (a logicky ani možné) vymezovat „s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se rozsudek odvolacího soudu rozchází“.
17. Podle článku 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále též jen „Ústava“), jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud však ve své nálezové judikatuře nevylučuje ani takovou situaci, že se soudy od jeho závazného právního názoru odchýlí. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2932/18, shrnul tuto svou judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z níž vyplývá, že obecné soudy mohou mít výjimečně možnost vyjádřit na řešení nějaké věci jiný právní názor, než k jakému dříve dospěl Ústavní soud, je-li pro takovou výjimku dán náležitý důvod a dostatečné odůvodnění, zejména
je-li v projednávané věci pravděpodobné, že proti rozhodnutí obecného soudu bude podána ústavní stížnost, čímž se řešený problém znovu ocitne v rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Chce-li proto obecný soud takto (oproti dispozici článku 89 odst. 2 Ústavy) postupovat, musí svůj výjimečný postup náležitě odůvodnit v rovině ústavněprávní argumentace již v rámci samotného odůvodnění svého rozhodnutí, kdy může Ústavnímu soudu nabídnout pro ústavní pořádek a právní řád jako významový celek konformnější výkladové alternativy. Takový postup, i když Ústavní soud nakonec předestřené výkladové alternativy nebude akceptovat, nebude považován za porušení článku 89 odst. 2 Ústavy.
18. Žalovaní v Dovolání mj. v bodě 2 uvádí: „Podle Žalovaných je Rozsudek nesprávný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž Rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dřívější ustálené rozhodovací praxe NS ČR, která podle nového ObčZ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a podle názoru Žalovaného má být dovolacím soudem tato otázka posouzena jinak.“ Tyto otázky pak vymezují v dalším obsahu svého podání. V bodě 22. uvádějí, že podle jejich názoru by „měla být právní otázka ‚potřeby bytu pro sebe‘ Nejvyšším soudem ČR vyřešena tak, že vlastník jakožto pronajímatel nemá od 1. 1. 2014 zvláštní důkazní povinnost, pokud jde o prokázání své bytové potřeby, a je oprávněn podat výpověď čistě jen z titulu svého vlastnického práva, bez nutnosti předkládat další důkazy“. Stejnou otázku rozebírá i v bodě 8.: “… soud podle názoru Žalovaných nesprávně právně posoudil povinnosti vlastníka bytu prokazovat důvod potřeby bytu pro sebe…“ a v bodě 9: „Možnost požadovat pronajatý byt pro sebe jakožto vlastníka je jasně zakotvená jako jeden z výpovědních důvodů, a občanský zákoník ani jiný právní předpis ani ustálená judikatura českých soudů od 1. 1. 2014 nedospěla k závěru, že by vlastník byl povinen nějakým specifickým způsobem prokazovat, že byt potřebuje pro sebe.“, rovněž v bodech 10 – 12 se podrobně zabývají otázkou prokazování naplněnosti výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z., v bodě 16. pak namítají, že odvolací soud navíc nesprávně posoudil jejich potřebu užívat Byt. Další právní otázku vymezují v bodě 13., v němž vytýkají odvolacímu soudu, že „zcela nesprávně právně posoudil vznik nájemního vztahu na dobu neurčitou ‚podle řádně uzavřené nájemní smlouvy‘“, a že nebyl „oprávněn bez opakování důkazů, ze kterých vycházel soud I. stupně, dospět k jiným skutkovým závěrům“. V bodě 15. pak vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku aktivní legitimaci žalobce a) k podání žaloby, sdílel-li závěr soudu I. stupně o tom, že mu právo nájmu bytu na dobu neurčitou nevzniklo, neboť „podle ustanovení §2290 NOZ je to přitom jen a výhradně jen nájemce, který je oprávněn k podání žaloby, a nedostatek aktivní legitimace na základě závěru, že mu nesvědčí nájemní právo, nelze podle názoru Žalovaného žádným způsobem zhojit, a to ani tím, že je jméno uživatele bytu zahrnuto do výpovědi“.
19. I když Dovolání není zejména v části týkající se vymezení přípustnosti dovolání sepsáno zcela precizně a ukázkově a nejde o podání, které by patřilo do knihy vzorů podání či učebnic procesního práva, zároveň ale také nejde o podání vybočující z průměru dovolání běžně projednávaných Nejvyšším soudem, u nichž věcné projednání neshledává ústavně nekonformní ani Ústavní soud. Z jeho obsahu lze zjistit, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvody.
20. Jak vyplývá ze shora uvedené obsáhlé citace Dovolání, přípustnost vymezují dovolatelé hned v jeho v úvodu (bod 2.) – „… Rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dřívější ustálené rozhodovací praxe NS ČR, která podle nového ObčZ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena…“. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání není sice nejšťastnější, avšak při pečlivém čtení z této věty vyplývá, že u otázek týkajících se výkladu nového občanského zákoníku nevymezují přípustnost tak, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ale že tyto otázky nebyly v poměrech nového občanského zákoníku zatím v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešeny; zároveň dovolatelé naznačují, že za předcházející právní úpravy, tedy v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“, případně „starý občanský zákoník“), judikatura (kterou však nijak nekonkretizují) tyto otázky řešila a že odvolací soud při jejich řešení nepokračoval v aplikaci této dříve ustálené (a dovolateli blíže nespecifikované) judikatury i v poměrech nového občanského zákoníku.
21. Ve skutečnosti tedy dovolatelé vymezují přípustnost Dovolání tak, že otázky (které specifikují v další části svého podání) nebyly v poměrech nového občanského zákoníku doposud řešeny.
22. Specifikace rozhodnutí (ať již jejich spisovými značkami či jinak) přichází pojmově v úvahu jen, je-li přípustnost dovolání vymezena rozporem s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo tak, že Nejvyšší soud řeší stejnou otázku ve svých rozhodnutích rozdílně, případně tak, že by se měl postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb. odchýlit od své judikatury. Proto dovolatelé, domáhající se vyřešení v poměrech nového občanského zákoníku doposud neřešených právních otázek, nemuseli ke splnění své povinnosti vymezit řádně otázku přípustnosti dovolání konkretizovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v poměrech starého občanského zákoníku řešila podobné (či stejné) právní otázky.
23. Stačí-li podle Stanoviska (i podle Nálezu) vymezit důvody dovolání samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je zřejmé, že dovolatelé důvody dovolání dostatečně vymezili svou polemikou se správností právních závěrů odvolacího soudu ohledně naplněnosti a prokazování výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. (body 8 – 12, 16, 22 Dovolání), aktivní legitimace žalobce a) k podání žaloby podle §2290 o. z. (bod 15 Dovolání) a vzniku nájemního vztahu mezi účastníky (bod 13 Dovolání). V Nálezu Ústavní soud vymezení důvodů dovolání zřejmě ani nezpochybňuje (srovnej bod 26. věta třetí Nálezu).
24. Dovolání žalovaných tedy obsahuje zákonem vyžadované náležitosti. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odmítnutím dovolání pro vady (pro nevymezení jeho přípustnosti) by žalovaným odepřel právo na soudní ochranu a přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku by neposkytl ani ochranu jejich právu na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (srovnej např. výše citovaný Nález sp. zn. IV. ÚS 2378/20, včetně rozhodnutí Ústavního soudu v něm uvedených).
25. Nejvyšší soud tedy přistoupil k posouzení samotné přípustnosti dovolání (viz bod 40. Stanoviska).
26. Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázku, zda v případě výpovědi z nájmu bytu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. proto, že byt má být užíván pronajímatelem, je výpovědní důvod naplněn bez dalšího, posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (oproti mínění dovolatelů nejde tedy o otázku neřešenou, ale v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešenou jinak než jak to učinil odvolací soud); rovněž otázku aktivní legitimace osoby, která není nájemcem bytu, k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z. vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v době vydání Rozsudku se však jednalo o otázku v poměrech nového občanského zákoníku neřešenou).
27. S ohledem na §3074 odst. 1 o. z. je třeba posuzovat oprávněnost Výpovědi (ze dne 25. 3. 2015) podle nového občanského zákoníku; úkony účastníků učiněné do 31. 12. 2013, pak podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle starého občanského zákoníku.
28. V Dovolání vytýkali dovolatelé odvolacímu soudu především nesprávnost jeho závěrů ohledně neoprávněnosti Výpovědi pro nenaplnění uplatněného výpovědního důvodu. Dovolací soud se proto nejdříve zabýval touto právní otázkou (ačkoli standardně se otázkou oprávněnosti výpovědi zabývá až po kladném závěru o existenci nájemního vztahu, tedy po závěru o aktivní legitimaci žalobců – viz výklad dále).
29. Žalovaní odůvodnili Výpověď tím, že chtějí Byt užívat sami a uplatnili tak výpovědní důvod upravený v §2288 odst. 2 písm. a) o. z. Odvolací soud, který měl za to, že žalobkyni b) vzniklo právo nájmu k Bytu na dobu neurčitou podle §2238 o. z., se při zkoumání naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu zabýval zejména mírou intenzity potřeby žalovaných užívat tento Byt. V rozsudku ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněném pod číslem 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 61/2018“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ustanovení §2288 odst. 2 písm. a) o. z. je třeba vykládat tak, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je tento výpovědní důvod naplněn bez dalšího; pro účely posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu není významné, jaká je jeho intenzita potřeb bydlení. Nesouhlasí-li nájemce s takovouto výpovědí, musí v řízení o žalobě na její neoprávněnost (2290 o. z.) tvrdit a prokázat konkrétní okolnosti, z nichž je možné usoudit, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé. S ohledem na to, že proklamovaný záměr pronajímatele představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen obtížně, poskytuje nájemci dodatečnou ochranu před zneužitím výpovědi dané (nejen) z tohoto důvodu právní úprava obsažená v ustanovení §2289 o. z. Zdůraznil také, že výpovědní důvod nebude naplněn jen, bude-li zjevné, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé. Pro závěr, že pronajímatel zneužívá výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. a byt nechce sám užívat, je nevýznamné, jak často, jak intenzivně a s jakou pravidelností ho hodlá pro vlastní bydlení používat. I v situaci, kdy z pracovních důvodů pobývá v cizině a byt hodlá užívat jen při svých návštěvách v ČR, potřebuje byt pro sebe (svou rodinu). Pouze ze zjištění, že v bytě nebude bydlet „dennodenně“, nelze učinit závěr, že byt nechce užívat pro sebe a že jde o zneužití výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z., případně že výpověď je jednáním v rozporu s dobrými mravy.
30. Lze tak uzavřít, že s ohledem na závěry učiněné v R 61/2018, od nichž není důvod se odchýlit ani v této věci, není správný závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. nebyl naplněn.
31. Odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu zabýval ve vztahu k oběma žalobcům, ačkoliv dospěl k závěru, že žalobci a) právo nájmu k Bytu nevzniklo.
32. Otázkou, zda osoba, která není nájemcem bytu, a přesto jí byla doručena výpověď z nájmu, má aktivní legitimaci k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z., se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval a dospěl k závěru, že osoba, jíž byla doručena výpověď z nájmu bytu, ačkoliv není nájemcem, není aktivně věcně legitimována k podání žaloby na přezkum její oprávněnosti podle §2290 o. z. [kromě Rozsudku (v době jeho vydání se jednalo o otázku v poměrech nového občanského zákoníku neřešenou), např. i v rozsudcích ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 680/2020]. Aktivně věcně legitimován je vždy jen vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně legitimován je pronajímatel. Výpověď doručená osobě, která nájemcem není, nemůže nijak zasáhnout do práv takové osoby (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace; není přitom významné, co pronajímatele vedlo k zaslání takové výpovědi.
33. Žalobci a) právo nájmu k Bytu nevzniklo - žádná smlouva o nájmu mezi ním a žalovanými uzavřena nebyla a právo nájmu nemůže odvozovat ani od žalobkyně b) – nejsou-li manželé, nemohlo mu vzniknout právo společného nájmu podle §703, 704 obč. zák., případně podle §745 o. z.
34. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobce a) není nájemcem Bytu, měl jeho žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace, aniž by se vůbec (ve vztahu k němu) zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu.
35. Dovolací soud má za to, že správný není ani závěr odvolacího soudu, že žalobkyně b) byla nájemkyní Bytu; rovněž proto neměla aktivní legitimaci k podání žaloby a odvolací soud se tak nemusel naplněností uplatněného výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. zabývat ani vůči ní.
36. Podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (jejichž správnost odvolací soud nijak nezpochybnil) se žalobkyně b) v roce 2011 dohodla s žalovanými, že po dobu jejich pobytu v zahraničí bude užívat Byt, součástí jejich ústní dohody byla výše úhrady za užívání a možnost žalovaných přespávat v Bytě během svých pobytů v ČR a ponechat si v Bytě své věci a že žalovaní neměli v úmyslu uzavřít s žalobkyní b) smlouvu o nájmu.
37. Smlouva o nájmu bytu byla (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky byli pronajímatel a nájemce. Jako (dvoustranný) právní úkon musela – vedle náležitostí stanovených ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. (§3074 odst. 1 o. z.) – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů stanovené v ustanovení §34 a násl. obč. zák. Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. musel být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak byl neplatný. Podle §686 odst. 1 věta druhá obč. zák. musela mít v roce 2011 smlouva o nájmu bytu také písemnou formu, jinak byla neplatná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1978/2017). V roce 2011 tedy smlouva o nájmu Bytu nemohla být platně uzavřena ústně, i kdyby strany měly takovou vůli. Za účinnosti starého občanského zákoníku (tedy do 31. 12. 2013) mezi žalobkyní b) a žalovanými tak chráněný nájem podle §685 a násl. obč. zák. nevznikl.
38. Žalobkyni b) nevzniklo právo nájmu ani ve smyslu ustanovení §2238 o. z.
39. Uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015). S ohledem na okolnosti, za nichž začala žalobkyně Byt užívat a posléze v užívání pokračovala - dočasné užívání po dobu nepřítomnosti žalovaných, sice za úplatu, ale nikoliv na základě písemné smlouvy, se souhlasem žalovaných, ale bez vůle uzavřít smlouvu o nájmu, s občasným užíváním Bytu žalovanými - nemohla být žalobkyně b) v dobré víře, že ho užívá jako nájemkyně ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák. Nebyly tudíž splněny podmínky stanovené v §2238 o. z. proto, aby mohla být považována za řádnou nájemkyni Bytu; k tomu nestačí jen užívání bytu a placení úhrad za jeho užívání, bez vůle obou stran uzavřít smlouvu o nájmu, aniž by se „nájemce“ po celou dobu (nejméně tři roky) považoval za řádného nájemce a toto jeho přesvědčení bylo se zřetelem ke všem okolnostem důvodné. Nájem nemohl vzniknout ani v důsledku změny právní úpravy (nový občanský zákoník a změna důsledků nedodržení formy smlouvy) a účastníci také netvrdili (a nic takového nevyplývá ani ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů), že by po 1. 1. 2014, tedy již za účinnosti nového občanského zákoníku, uzavřeli novou smlouvu o nájmu Bytu.
40. Lze tak uzavřít, že ani žalobkyně b) nebyla v době doručení Výpovědi nájemkyní Bytu, a proto ani ona neměla aktivní legitimaci k podání žaloby podle §2290 o. z.
41. Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný.
42. Dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto dovolací soud (i s ohledem na dosavadní délku probíhajícího soudního řízení před soudy všech stupňů) rozhodnutí odvolacího soudu změnil [§243d písm. b) o. s. ř.].
43. S přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení (a námitkám žalobců v ústavní stížnosti proti Rozsudku) považuje dovolací soud obiter dictum za vhodné zdůraznit, že tímto měnícím rozhodnutím mohou být žalobci sice zklamáni, nikoliv však překvapeni. Otázka naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu byla zkoumána soudy obou stupňů a skutečnost, že se dovolací soud ztotožnil s právním posouzením, které v řízení zastávali žalovaní, nečiní jeho rozhodnutí překvapivým (srovnej obdobné závěry např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se v rovině právní nezabýval jinými otázkami než těmi, jež otevřel ve svém rozsudku odvolací soud (včetně otázky /ne/existence nájemního vztahu žalobkyně); žalobci by tedy neměli být „překvapeni“ jen tím, že dovolací soud při zkoumání týchž právních otázek dospěl k jinému výsledku. Dovolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudy nižších stupňů, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo účastníkům řízení. Zrušení nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, by vedlo jen k neúměrnému prodlužování řízení. I kdyby se odvolací soud, případně soud prvního stupně (bez ohledu na §205a, §119a a §118b o. s. ř.), rozhodl doplnit tvrzení účastníků a dokazování, na závěru o nedůvodnosti žaloby by to nemohlo nic změnit.
44. I při dalším pokračování řízení by stále platilo, že žalobce a), kterému právo nájmu k Bytu nevzniklo [právo podat žalobu odvíjel od skutečnosti, že mu byla doručena Výpověď, tedy od „oprávnění bránit se“ doručené výpovědi], nemá aktivní legitimaci k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z. Protože již tato skutečnost vždy musí vést k zamítnutí žaloby, nemělo by žádný smysl, aby se soud ve vztahu k žalobci a) zabýval uplatněným výpovědním důvodem či platností nebo zdánlivostí Výpovědi.
45. I kdyby se v dalším řízení podařilo žalobkyni b) „dotvrdit“ a prokázat, že vůlí obou stran bylo v roce 2011 (nebo později) uzavření smlouvy o nájmu Bytu a že v době doručení Výpovědi byla jeho nájemkyní a měla tak aktivní legitimaci k přezkumu oprávněnosti Výpovědi, nemohla by být se svou žalobou úspěšná. K naplněnosti výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. (užívání bytu pronajímatelem) postačí i tvrzení žalovaných pracujících a žijících (v době dání Výpovědi) v zahraničí, že Byt chtějí užívat při svých krátkodobých pobytech v České republice, není třeba prokazovat, zda měli skutečně v úmyslu v době, kdy dávali žalobkyni b) Výpověď, ukončit svůj pracovní pobyt v cizině a vrátit se (natrvalo) do České republiky. Proto rovněž ve vztahu k žalobkyni b) by nemělo smysl pokračovat v řízení a provádět další důkazy či doplňovat tvrzení. A chtěl-li by soud zvažovat, zda výkon práva žalovaných není v rozporu s dobrými mravy, nemohl by přehlédnout skutečnost, že žalobkyně b) je sama vlastnicí jiného bytu.
46. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud jeho rozsudek změnil [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
47. V souladu s §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud také o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Procesně neúspěšné žalobce (§151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.) zavázal k úhradě nákladů řízení, které vznikly žalovaným v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem v souvislosti s jejich právním zastoupením. Výši nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
48. Za účelně vynaložené náklady zástupce žalovaných v řízení před soudem prvního stupně lze považovat 5 úkonů právní služby při zastoupení dvou osob podle §6 odst. 1, §9 odst. 1, §12 odst. 4 AT – převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a vyjádření ze dne 1. 2. 2016 v průběhu řízení (další vyjádření z 16. 3. 2016 již na žádné nové dokazování nereagovalo) a účast u jednání dne 1. 12. 2015 a 1. 11. 2016 - §11 odst. 1 písm. a), d), h), g) AT. Dále mu náleží za účast u jednání náhrada za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) AT (32 půlhodin) a cestovné (1x 600 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání 1. 12. 2015, při průměrné spotřebě 7,06 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 36,10 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,70 Kč/km; 1x 600 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání 1. 11. 2016, při průměrné spotřebě 7,06 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 29,50 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,80 Kč/km). Náleží mu i paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT) a náhrada za daň z přidané hodnoty. V odvolacím řízení mu vznikly náklady za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast u jednání dne 20. 3. 2017), náhrada za promeškaný čas 16 půlhodin, cestovné (600 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání, při průměrné spotřebě 7,06 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 28,60 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,90 Kč/km), paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny, náhrada za daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek.
49. Celkem mu tak za řízení před soudem prvního stupně náleží náklady ve výši 29.015 Kč, sestávající z odměny ve výši 12.000 Kč (2.400 Kč x 5), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 1.500 Kč (300 Kč x 5), náhrada za promeškaný čas ve výši 3.200 Kč (32 půlhodin x 100 Kč), cestovné ve výši 7.279 Kč (3.749 Kč + 3.530 Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5.036 Kč. Za odvolací řízení mu náleží celkem 14.768 Kč - odměna ve výši 4.800 Kč (2.400 Kč x 2), paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 600 Kč (300 Kč x 2), náhrada za promeškaný čas ve výši 1.600 Kč (16 půlhodin x 100 Kč), cestovné ve výši 3.552 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.216 Kč a soudní poplatek ve výši 2.000 Kč.
50. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti s podáním dovolání prostřednictvím jejich zástupce z řad advokátů náklady ve výši celkem 16.534 Kč. Žalovaní zaplatili soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000 Kč, za účelně vynaložené náklady lze dále pokládat dva úkony právní služby jejich zástupce, které učinil v dovolacím řízení - sepis dovolání [§11 odst. 1 písm. k) AT] a vyjádření k Nálezu s právním rozborem věci ve vztahu k otázce řádnosti Dovolání a vybočení Nálezu z rozhodovací praxe Ústavního soudu [§11 odst. 1 písm. h) AT], náleží mu tak odměna podle §6 odst. 1, §9 odst. 1, §12 odst. 4 AT ve výši 2.400 Kč za jeden úkon, 2 x paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a 2 x náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 567 Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 3. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu