ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.669.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 669/2021-629
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Havlem, advokátem se sídlem ve Strančicích, Rudé armády 407, proti žalované L. V. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, o strpění provedení stavebních úprav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 71/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2020, č. j. 15 Co 145/2020-607, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 34 C 71/2018-575, uložil žalované povinnost strpět provedení stavebních úprav „domu č. p. XY v části obce XY, postaveného na pozemcích parc. XY, v katastrálním území XY, obci XY“ (dále jen „dům“), spočívajících v zasklení lodžie přístupné z tam specifikované jednotky v jejím vlastnictví a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2020, č. j. 15 Co 145/2020-607, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zastává názor, že dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Už na tomto místě především zdůrazňuje, že k právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení §3028 odst. 2 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“) se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy (podle občanského zákoníku) zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“, a zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ ) se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 13. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 752/2020 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 29. září 2020, sp. zn. I. ÚS 2138/20/).
V posuzovaném případě byly jednotky v domě vymezeny Prohlášením vlastníka ze dne 1. září 2010 (dále jen „Prohlášení“) podle zákona č. 72/1994 Sb. a také dovolatelka nabyla vlastnické právo k jednotce před 1. lednem 2014. Při posuzování hmotněprávní otázky, zda jsou lodžie společnými částmi budovy či součástí jednotky, proto dovolací soud vycházel z tehdy účinných, tj. dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem o. z.), tedy zejména ze zákona č. 72/1994 Sb.
Otázkou, kdy jsou nejen lodžie, nýbrž i okna, součástí jednotky a kdy společnými částmi domu, se v poměrech dřívější právní úpravy dovolací soud již zabýval (srov. např. jeho rozsudky z 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, či z 1. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. listopadu 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14/) a dospěl k závěru, že vždy záleží na tom, zda je vlastník v prohlášení podle §4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí jako součást jednotky či jako společnou část domu. Nebude-li prohlášení vlastníka podle §4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části domu i lodžie a okna přístupná jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 11. prosince 2014, sp. zn. 26 Cdo 1379/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15/, z 20. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 3644/2015, či z 31. července 2019, sp. zn. 22 Cdo 1511/2019).
V projednávané věci odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posuzoval otázku, zda jsou lodžie společnou částí domu, nesprávně podle občanského zákoníku (avšak současně přičinil, že přijatý závěr by vyplynul i z dosavadních právních předpisů). Přesto však jím v tomto směru zaujatý právní názor v konečném důsledku obstojí, neboť odpovídá shora specifikované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za předchozí právní úpravy, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci. Především totiž nelze ztratit ze zřetele, že Prohlášení výslovně nevymezuje, zda jsou lodžie společnou částí domu či zda náleží k jednotlivým jednotkám, pouze z něj vyplývá, že k vlastnictví některých jednotek náleží „právo výlučně užívat lodžii…“ ; jeho grafická část je pak řadí mezi společné části domu. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že lodžie považoval za společné části domu; i kdyby pro tento závěr totiž nebyla směrodatná grafická část Prohlášení, uplatnil by se judikatorní závěr, že i lodžie přístupné pouze z jediné jednotky náleží ke společným částem domu, neobsahuje-li prohlášení vlastníka takové vymezení.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí o tom, zda nechá lodžii zasklít, náleží do jejího výlučného užívacího práva, kterým k ní disponuje, pak zjevně přehlíží, že již Stanovy žalobce ze dne 7. listopadu 2011 ve svém Čl. III písm. b/ do předmětu činnosti společenství v rámci správy domu a dalších činností řadily údržbu a opravy společných částí domu; návazně pak podle Čl. VII odst. 3 písm. c/ těchto Stanov náleželo do výlučné působnosti shromáždění společenství mimo jiné rozhodování o modernizaci, rekonstrukci, stavebních úpravách a opravách společných částí domu. Patří-li mezi ně i lodžie, pak byl žalobce oprávněn rozhodnout rovněž o jejich stavebních úpravách či opravách, a to bez ohledu na výlučná užívací práva vlastníků jednotek. Uvedený závěr ostatně vyplývá i z nyní účinné právní úpravy, neboť podle §1175 odst. 2 o. z. jde-li o společné části domu, které slouží vlastníku jednotky k výlučnému užívání, provádí a hradí vlastník jednotky pouze údržbu a drobné opravy; mezi ně však zasklení lodžie vskutku zařadit nelze.
Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda „lze soudním rozsudkem přiznat právo k takovému jednání, které nemá žádný přínos pro oprávněného ani nikoho dalšího a jehož hlavním účelem je obtěžovat a poškozovat jiného, a to zejména ve vztahu společenství vlastníků bytových jednotek a vlastníka jednoho bytu?“ . Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá a už proto se jí nemůže zabývat ani dovolací soud. Odvolací soud uvedenou právní otázku neřešil a – logicky vzato – ani řešit nemohl, neboť z obsahu spisu nevyplynuly žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že hlavním účelem žalobcova jednání bylo poškodit práva jednotlivých vlastníků bytů, aniž by z toho měli jakýkoliv prospěch; naopak dokládal nutnost provedení oprav domu pro jeho nevyhovující technický stav.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se dostatečně nevypořádal s její odvolací argumentací a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I když tím uplatnila nepřípustný (dovolací) důvod v podobě vady řízení (viz posléze uvedený výklad), pokládá dovolací soud za potřebné výjimečně dodat následující.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; viz také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná). Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle versus Finsko z 19. prosince 1997, stížnost č. 200772/92, se pak odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. K uvedeným závěrům se přihlásil též Nejvyšší soud kupř. v rozsudcích z 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1816/2019, a z 23. června 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 10. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 2767/2020/).
V uvedených souvislostech lze dovolatelce do jisté míry přisvědčit, že odvolací soud mohl být v odůvodnění napadeného rozsudku „sdílnější“, zejména s přihlédnutím k obsáhlosti její odvolací argumentace. V konečném důsledku však nelze ztratit ze zřetele, že odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí vskutku stojí na uceleném argumentačním souboru, jenž logicky a rozumně odůvodňuje jím učiněné závěry. Nadto se vypořádal rovněž se stěžejními dovolatelčinými námitkami, byť nereagoval na každou z nich samostatně; z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházel a jakým způsobem je posoudil po stránce právní. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je pochopitelný a srozumitelný a nevykazuje takové nedostatky, které by byly na újmu uplatnění dovolatelčiných práv; tomu ostatně nasvědčuje okolnost, že na podkladě jeho odůvodnění byla schopna obsáhle zformulovat dovolací důvody. Odvolací soud proto i v tomto směru postupoval souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu.
Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takový nezpůsobilý důvod však dovolatelka rovněž uplatnila námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně se opírá o podání žalobce ze dne 18. prosince 2018 (viz č. l. 452 spisu), jehož obsah nebyl v řízení přednesen ani projednán a o jehož existenci se dověděla až z písemného vyhotovení rozsudku; tím bylo porušeno její právo chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec řečeného však dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že k dovolatelkou tvrzenému porušení ve skutečnosti ani nedošlo. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. listopadu 2019 vyplývá, že přílohy dotčeného podání žalobce (které byly jeho podstatou) na něm byly provedeny k důkazu a dovolatelka měla možnost se k nim vyjádřit, což také učinila. Není tudíž pravdou, že se s jeho obsahem nemohla seznámit dříve, než z písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu