ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.779.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 779/2021-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. K. , a b/ T. K. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované Luxury Estates a.s. , se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Poděbradská 206/57, IČO: 27861082, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze, Truhlářská 1108/3, o zaplacení částky 3.527.163,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 197/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2020, č. j. 39 Co 127/2020-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.644,- Kč k rukám Mgr. Petra Fučíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení .
Odůvodnění:
Žalobci se změněnou (rozšířenou) žalobou domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 3.527.163, 75 Kč. Z toho požadovali z titulu slevy z nájemného z tam označeného bytu (dále jen „předmětný byt“) za dobu od 1. září 2013 do 31. prosince 2013 částku 78.009, 75 Kč a za dobu od 1. února 2014 do 31. července 2014 částku 89.154,- Kč. Zbylou částku 3.360.000,- Kč pak požadovali z titulu náhrady nákladů vložených do rekonstrukce a modernizace předmětného bytu, a to s odkazem na čl. VI. smlouvy o nájmu předmětného bytu ze dne 19. listopadu 1997 (dále též jen „nájemní smlouva ze dne 19. listopadu 1997“).
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 51 C 197/2014-237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2.607.197,35 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); ohledně částky 919.966,40 Kč s příslušenstvím (představující požadavek žalobců na náhradu nákladů vložených do rekonstrukce a modernizace předmětného bytu přesahující přiznanou částku 2.440.033, 60 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2020, č. j. 39 Co 127/2020-295, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil co do částky 2.555.933,80 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a změnil co do částky 51.263,55 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl – tato částka vyplývá z jiného náhledu odvolacího soudu na rozsah slevy z nájemného (výrok I.); citovaný rozsudek pak potvrdil rovněž v zamítavém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, není z části subjektivně přípustné a z části není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
V části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu co do částky 51.263,55 Kč s příslušenstvím zamítl, není dovolání subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku totiž plyne, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní judikatura, a z 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněné pod č. 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok I., pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do částky 51.263,55 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, však v poměrech dovolatelky žádnou procesní újmu nezpůsobil. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
Vzhledem k části použitých dovolacích námitek nelze především ztratit ze zřetele, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) uplatnila dovolatelka rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím jednak namítla vady řízení a jednak se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že žalobcům jako dřívějším nájemcům předmětného bytu náleží úhrada všech nákladů, které vynaložili na jeho rekonstrukci a modernizaci, a to ve smyslu čl. VI. nájemní smlouvy ze dne 19. listopadu 1997. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem ke znění zejména čl. VI. nájemní smlouvy ze dne 19. listopadu 1997 (ale i k jejímu celkovému obsahu) – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zpochybnila-li tudíž dovolatelka přezkoumatelnost napadeného rozsudku (rovněž) výtkami, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah tam uvedených ujednání nájemní smlouvy ze dne 19. listopadu 1997, a nabídla-li v tomto směru vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, napadla ve skutečnosti správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Vady řízení uplatnila dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Byť vady řízení přípustnost dovolání nezakládají a dovolací soud je přezkoumá z úřední povinnosti pouze v případě přípustného dovolání, je zapotřebí výjimečně dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je přezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, z jakého skutkového stavu při svém rozhodování vycházel, jaká ustanovení příslušných právních předpisů použil a jaké právně aplikační úvahy jej vedly ke konkrétním právním závěrům, jež v dané věci učinil. Nadto je zapotřebí zdůraznit, že případné dílčí pochybení v odůvodnění napadeného rozsudku nebylo na újmu uplatnění dovolatelčiných práv, byla-li na jeho základě schopna formulovat dovolací důvody. Ve vztahu k odůvodnění výše přiznané slevy z nájemného je pak nepřípadný její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 4485/2008. V tam posuzované věci se totiž dovolací soud výší slevy z nájemného vůbec nezabýval, vyjádřeno jinak, v tomto směru učiněné závěry soudů nižších stupňů nepřezkoumával; z toho ovšem nelze bez dalšího dovodit, že s nimi též souhlasil, jak se snad mylně domnívala dovolatelka. Z odůvodnění citovaného rozsudku přitom takový (byť implicitní) souhlas vskutku nevyplývá, a proto tam reprodukované právní názory soudů nižších stupňů nejsou (nemohou být) pro posouzení nyní projednávané věci relevantní. Již jen pro úplnost zbývá dodat, že podle názoru dovolacího soudu odvolací soud i v této souvislosti přesvědčivě (byť stručně) vysvětlil, z jakých důvodů považoval přiznanou slevu z nájemného ve výši 40 % v letním období, resp. 70 % v zimním období, za dostatečnou a přiměřenou zjištěným vadám předmětného bytu a domu, v němž se nachází.
K námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) lze uvést následující.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení důsledků změny vlastnictví (nastalé v roce 2012) k domu, v němž se nachází předmětný byt, vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, či z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13/) dovodila, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá, oddíl první až třetí obč. zák.) se uplatní i ve vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. §685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučuje a jeho aplikace není vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. Citované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (§680 odst. 2 a 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, z 31. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2007, sp. zn. IV. ÚS 256/07/, či z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006). Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však bezvýhradně platí, že právní nástupnictví podle §680 odst. 2 obč. zák. se týká celého obsahu nájemního vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001, uveřejněného pod č. C 2005 ve svazku č. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). V rozsudku ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3089/2019, pak Nejvyšší soud dovodil, že k posledně jmenovaným obsahovým složkám lze bezpochyby zařadit i závazky mezi pronajímatelem a nájemcem, jež upravují jejich vzájemná práva a povinnosti při zániku nájemního poměru (o tom svědčí např. i právní úprava obsažená v ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., jehož účelem je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to právě subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci /srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněný pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura, a z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010/).
V projednávaném případě se žalobci domáhali mimo jiné úhrady nákladů vynaložených na rekonstrukci předmětného bytu, kterou provedli ještě za trvání předchozího nájemního vztahu se souhlasem tehdejších pronajímatelů, dovolatelčiných právních předchůdců. Svůj nárok opřeli o ustanovení čl. VI nájemní smlouvy ze dne 19. listopadu 1997, z něhož vyplývá, že v případě ukončení nájemního vztahu z důvodu hrubého porušení smlouvy jejím účastníkem má nájemce právo na úhradu všech nákladů, které vložil do rekonstrukce a modernizace bytu a jimiž zhodnotil celý objekt. Za této situace odvolací soud postupoval v intencích výše citovaných judikatorních závěrů, dovodil-li, že na dovolatelku jako nabyvatelku předmětného bytu, přešel závazek jejích právních předchůdců vypořádat, byť až při skončení nájmu, investice provedené nájemcem se souhlasem pronajímatele. Nepřípadný je pak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000, neboť v tam posuzované věci nájemce provedl rekonstrukci pronajatého nebytového prostoru bez souhlasu pronajímatele, a proto měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Taková pohledávka přitom vskutku má zcela odlišný (samostatný) právní režim daný právním důvodem jejího vzniku a vzniká již v okamžiku vynaložení nákladů (viz §451 a násl. obč. zák.) vůči tomu pronajímateli, který je aktuálně vlastníkem dotčené věci. O to však v posuzovaném případě nejde. Žalobci totiž rekonstrukci bytu provedli se souhlasem pronajímatelů a nárok na náhradu takto vynaložených nákladů, jim vznikl (vůči aktuálnímu pronajímateli) až v okamžiku jeho skončení (viz čl. VI. nájemní smlouvy a obdobně též §667 odst. 1 obč. zák., jenž by se uplatnil, neobsahovala-li by smlouva v tomto směru jiné ujednání). Proto ani tam vyslovené závěry nemohou účinně zpochybnit právní posouzení, jež v poměrech souzené věci učinil odvolací soud. Nezbývá tudíž než uzavřít, že ani při řešení takto nastolené otázky se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu výroků I., III. a IV.“ , tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu