ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.794.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 794/2021-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované D. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, o 81.426 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 36/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2020, č. j. 37 Co 92/2019-188, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 116 C 36/2016-157, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 81.426 Kč spolu s tam specifikovaným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v další části příslušenství (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 37 Co 92/2019-188, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. zrušil a zastavil řízení ohledně poplatku z prodlení ve výši jednoho promile za každý den prodlení z částky 5.426 Kč za dobu od 1. 8. 2015 do 27. 9. 2015, změnil jej tak, že zamítl žalobu ohledně poplatku z prodlení ve výši jednoho promile za každý den prodlení z částek 1.338 Kč od 6. 1. 2014 do 6. 2. 2015 a z částky 1.290 Kč, vždy do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. není přípustné.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 81.426 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka se skládá ze dvou nároků, a to nároku za užívání bytu po skončení nájmu za dobu od 1. 1. 2013 do 27. 2. 2015 v částce 34.740 Kč a dále nároku zaplacení částky 46.686 Kč jako úhrady za vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za stejné období. Jelikož tyto dílčí nároky mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem – k tomu též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3009/2015, či ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1734/2017), přičemž jednotlivá plnění nepřevyšují 50.000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000 Kč přesahuje. K příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřuje-li žalovaná dovolání výslovně též do výroku o nákladech řízení, není dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu