ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.814.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 814/2021-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. B. , bytem XY, zastoupeného opatrovníkem Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1/ P. H. , k. s. z. K. s. z. v H. K., se sídlem XY, a 2/ České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou psychickou, zdravotní a majetkovou újmou a 1.500.000,- Kč, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 73/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2019, č. j. 19 Co 149/2019-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) usnesením ze dne 8. dubna 2016, č. j. 14 C 73/2015-93, zastavil – z tam uvedených důvodů – řízení o žalobě žalobce na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 31. října 2016, č. j. 19 Co 297/2016-123, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl usnesením ze dne 5. prosince 2017, č. j. 30 Cdo 5480/2017-209.
K odvolání žalobce pak odvolací soud usnesením ze dne 9. července 2019, č. j. 19 Co 149/2019-279, potvrdil usnesení ze dne 28. prosince 2018, č. j. 14 C 73/2015-239, jímž soud prvního stupně zamítl jeho žalobu pro zmatečnost (proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. října 2016, č. j. 19 Co 297/2016-123) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok I.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky II. a III.).
Dovolání žalobce (dovolatele), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř. “) směřuje proti výroku I. citovaného usnesení, pokud jím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázky podjatosti soudců senátu odvolacího soudu, který rozhodl napadeným usnesením ze dne 31. října 2016, č. j. 19 Co 297/2016-123, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. K dovolacímu přezkumu současně předkládá otázku, zda je z rozhodování věci účastníka vyloučen soudce, proti němuž podal tento účastník jinou občanskoprávní žalobu; tato otázka nebyla podle jeho názoru doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Podle ustáleného výkladu §14 odst. 1 o. s. ř. , jenž zakotvuje podmínky vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci, podávaného soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod č. 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněné pod č. 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 30. srpna 2017, sp. zn. 27 Nd 256/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 11. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 3049/17/), tam vymezený soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Přitom „důvod“ pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. je dán jen tehdy, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 11. prosince 2014, sp. zn. 29 Nd 414/2014, či z 9. června 2020, sp. zn. 26 Nd 211/2020).
Soudní praxe (srov. usnesení Ústavního soudu ze 14. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 3152/14, či z 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 75/16, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 24. října 2018, sp. zn. 29 NSČR 150/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 9. října 2019, sp. zn. II. ÚS 479/2019/) se ustálila rovněž v názoru, že samotné zahájení občanskoprávního řízení nemůže bez dalšího znamenat podjatost ve věci rozhodujícího soudce. Dovedeno ad absurdum by účastníku postačovalo k „vyrobení“ podjatosti soudce pouhé zahájení občanskoprávního řízení vůči soudci. V konečném důsledku by takový postup mohl vést až k nemožnosti státu vykonávat soudní moc na svém území, což je nepřípustné. Na nastalou procesní situaci nelze nahlížet jednostranně či se snažit o jakousi paušalizaci obdobných případů, nicméně pokud k podané žalobě nepřistoupí další okolnost svědčící či alespoň zpochybňující osobu soudce, nelze dospět k závěru o jeho podjatosti.
V projednávané věci podal dovolatel žalobu pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. října 2016, č. j. 19 Co 297/2016-123, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2016, č. j. 14 C 73/2015-93, o zastavení řízení ve věci samé. Podle jeho názoru byl naplněn důvod zmatečnosti předpokládaný ustanovením §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., neboť žalobou napadené rozhodnutí vydal senát odvolacího soudu složený ze soudců, kteří měli být z rozhodování jeho věci vyloučeni. Z titulu jejich nesprávného úředního postupu v jiných řízeních totiž podal proti České republice žalobu. Žádné další okolnosti však v této souvislosti netvrdil. Za dané situace odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dovolatelem tvrzený důvod zmatečnosti neshledal. Předně je zapotřebí zdůraznit, že pro závěr o podjatosti soudců odvolacího senátu nepostačuje samotná skutečnost, že dovolatel proti nim (resp. proti České republice, avšak z důvodu jejich tvrzeného nesprávného úředního postupu) podal žalobu. Z obsahu spisu přitom nevyplynuly žádné další okolnosti, které by zmíněný závěr podpořily a ostatně je neuvádí ani sám dovolatel; pouze jeho subjektivní domněnky či pocity jsou v tomto směru nerozhodné. Konečně nelze přehlédnout, že soudci odvolacího senátu se k otázce svého možného vyloučení vyjádřili s negativním výsledkem (viz jejich vyjádření z 30. srpna 2018 založené na č. l. 232 spisu). Z hlediska subjektivního se tedy beze sporu podjatými necítili a z hlediska objektivního žádná další okolnost jejich nepodjatost nezpochybňuje, tím spíše ani nedokládá jejich (dostatečně intenzivní) vztah k věci či účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Nezbývá proto než uzavřít, že při posuzování takto nastolené otázky se odvolací soud neodchýlil od výše citovaných judikatorních závěrů. Z uvedeného současně vyplývá, že „v pořadí druhá“ dovolatelem předestřená otázka, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud neshledal důvod se od takto přijatého řešení odchýlit.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu