ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.838.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 838/2021-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně G A M A S veř. obch. spol., se sídlem v Hlinsku, Polní 1429, IČO 62062255, zastoupené JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, proti žalované Pivovary Lobkowicz Group, a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, IČO 27258611, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o zaplacení 251.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 346/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2020, č. j. 70 Co 303/2020-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 70 Co 303/2020-146, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 20. 5. 2020, č. j. 28 C 346/2018-111, kterým jednak uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10.739 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení spolu s náklady řízení ve výši 82.676,80 Kč, dále zamítl žalobu o zaplacení částky 140.511 Kč s úroky z prodlení a částky 100.000 Kč s úrokem z prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešených právních otázek (zároveň však poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu). Její dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Z obsahu dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (zejména ve vztahu k porušení povinností žalovanou); skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost je třeba uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
Zvláště se skutkovými zjištěními, nikoliv s právními závěry odvolacího soudu, polemizuje u otázek, které vymezila pod bodem a) – „míra odpovědnosti nájemce za újmu na předmětu nájmu“, b) – „míra obecné prevenční povinnosti nájemce zabezpečit a starat se o předmět nájmu“, e) – „souladnost nároku na slevu z nájemného z důvodu nemožnosti jej užívat s dobrými mravy v případě, že nemožnost nastala z důvodu v předmětu nájmu svěřeném nájemci“ (včetně námitky, že žalovaná porušila svou povinnost vrátit předmět nájmu pronajímateli, neboť soud vycházel z toho, že žalobkyně se opět ujala dispozice s předmětem nájmu).
Závěr o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je závěrem právním, avšak závěr, že účastník důkazní břemeno neunesl, je závěrem skutkovým (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009).
V souladu s ustálenou judikaturou je závěr odvolacího soudu [zpochybněný dovolatelkou otázkou pod bodem c) - míry důkazního břemene na straně pronajímatele a nájemce ve vztahu k odpovědnosti nájemce za újmu na předmětu nájmu a jeho zabezpečení], že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, připouštějící možnost tzv. obrácení důkazního břemene, není případný. Zmíněný procesní postup lze použít jen výjimečně, a to v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). O takovou výjimečnou situaci se však v projednávané věci, která je skutkově zcela odlišná, nejednalo.
Brojí-li dovolatelka proti závěru odvolacího soudu, že neunesla břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní, zpochybňuje tak (opět) jeho skutkové závěry a uplatňuje tedy dovolací důvod, který nemá k dispozici (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázkou, jež formulovala pod bodem d) - míra smluvní volnosti stran pro případ sjednání odpovědnosti za újmu na předmětu nájmu, dovolatelka zpochybnila prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu správnost výkladu právního jednání učiněného odvolacím soudem (čl. V smlouvy o nájmu). Předně je třeba zdůraznit, že „újmu na předmětu nájmu“ (od níž odvíjí přípustnost dovolání ohledně výkladu ujednání v nájemní smlouvě) v tomto řízení žalobkyně ani nepožadovala – předmětem řízení kromě dlužného nájmu byla již jen náhrada za ušlý zisk.
I kdyby však se otázka vymezená dovolatelkou vztahovala k výkladu smlouvy o nájmu ve vztahu k nárokům, jenž byly předmětem řízení, nebylo by dovolání pro tuto otázku přípustné, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Současná právní úprava klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. V případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K výtkám dovolatelky, že nároku žalované na slevu z nájemného ve výši 100 % nelze přiznat soudní ochranu s ohledem na rozpor s dobrými mravy [otázka pod bodem e)], dovolací soud dodává, že kromě toho, že (jak již uvedl výše) námitky dovolatelky vychází z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud, není jeho úvaha, zda je výše slevy z nájmu přiměřená a obrana žalované není v rozporu s dobrými mravy, ani zjevně nepřiměřená. Při svých úvahách přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila dovolatelka rovněž výtkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) samy o sobě však takovéto vady nezakládají, i kdyby byly dány. O takovou situaci se však v této věci ostatně ani nejednalo, neboť tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu