ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1144.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1144/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně R. A. , zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalované Vítkovické nemocnici a.s. , se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Zalužanského č. 1192/15, identifikační číslo osoby 607 93 201, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 21/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2013, č. j. 1 Co 271/2010-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet jejího právního zástupce Mgr. Pavla Vysoudila.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, č. j. 23 C 21/2007-192, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit České republice náklady řízení (výrok II) a 100 % nákladů spočívajících v odměně zástupce žalobkyně (výrok III).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1 Co 271/2010-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, potvrdil ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně a výrok III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů prvostupňového řízení 43 284 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Krajského soudu v Ostravě. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobkyni celou náhradu nákladů odvolacího řízení na účet Krajského soudu v Ostravě, a to ve výši, která bude vyčíslena v samostatném usnesení. Opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, opravil odvolací soud výše uvedený rozsudek tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů prvostupňového řízení místo částky 43 284 Kč částku ve výši 32 640 Kč.
Částky ve výši 1 000 000 Kč se žalobkyně domáhala na základě žaloby na ochranu osobnosti jako náhrady nemajetkové újmy v penězích s odůvodněním, že pochybením lékařů a dalšího personálu žalované nebylo zabráněno vzniku těžkého poškození zdraví její dcery. Těhotenství žalobkyně bylo bezproblémové a termín porodu byl stanoven na 2. 2. 2004. Žalobkyně navštívila žalovanou dne 5. 2. 2004 ve 13 hodin, kdy jí byl zaveden čípek k vyvolání porodu a byla poslána domů s tím, že se má v 17 hodin dostavit na kontrolu; to učinila a byla opětovně poslána domů s odůvodněním, že musí počkat, než se porod rozběhne. Žalobkyně se kvůli bolestem dostavila ve 20 hodin téhož dne a byla přijata k hospitalizaci. Žalobkyně tvrdila, že sestry na oddělení jí měřily ozvy plodu každých 20 - 30 minut a po půlnoci, dne 6. 2. 2004, jí sestra oznámila, že přístroj na měření ozev není v pořádku a šla pro jiný přístroj, který ukázal, že ozvy plodu nejsou normální. Lékaři a sestry pak pomohli žalobkyni na stůl, aby ozvy změřili na pásovém přístroji. Žalobkyně byla následně odvezena na sál, kde jí byl udělán císařský řez a narodila se jí dcera K.
Dceři K. byla ve dvou měsících stanovena diagnóza mikrocefalie, centrální hypertonický syndrom, hyperexitabilní syndrom s vývojovou úrovní odpovídající 1. polovině I. trimestru neprospívajícího dítěte s těžkými riziky raného údobí s proběhlou hypoxicko-ischemickou encefalopatií (HIE) a podezření na sekundární intoleranci laktózy, dále malé FOA, hemodynamicky nevýznamné. Dne 18. 11. 2004 byla dcera zařazena do pravidelné dlouhodobé péče Dětského rehabilitačního stacionáře v Ostravě – Porubě a byla jí stanovená diagnóza těžké PMR se závažnou CKP rezultující do obrazu kvadruspastické formy DMO s větším postižením DKK a pravostrannou prevalencí, dekompenzovaný sekundární epileptický syndrom. Z uvedeného vyplývá, že dcera žalobkyně bude po zbytek života slepá (nebo rozlišující světlo a stín), hluchá, němá, s mentální vyspělostí na úrovni tříměsíčního kojence. Současně bude trpět ataky křečí se záchvaty neztišitelného několikahodinového pláče z nejasných příčin a hrubou poruchou motoriky s nemožností samostatné chůze nebo nebude moci chodit vůbec. Bude mít trvalé potíže s krmením, udržením moči a stolice; tento stav je nezvratný a dcera žalobkyně bude potřebovat neustále 24hodinovou péči.
Žalobkyně měla za to, že zdravotní stav její dcery je následkem pochybení lékařů a personálu žalované, když monitorování ozev plodu bylo nekvalitní, nebylo správně vyhodnoceno a první známky zaškrcování nebyly zaregistrovány, přičemž včasným rozpoznáním hypoxie a včas provedené sekce by se zabránilo vzniku poškození dcery žalobkyně. Žalobkyně dále uvedla, že se jí změnil život od základů, rozpadl se jí vztah, došlo k narušení rodinného života, když žalobkyně nebude moci vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy mezi svými blízkými a svými přáteli, nikdy nezažije běžné starosti, ani to, co zažívají matky zdravých dětí. Tudíž zde došlo k porušení práva na rodinný život, což nepříznivě ovlivňuje i rozvoj a psychickou integritu žalobkyně.
Soud prvního stupně nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek MUDr. Josefa Kříže, znalce z oboru zdravotnictví – porodnictví – gynekologie. Soud prvního stupně provedl důkaz tímto znaleckým posudkem, ovšem v konečném důsledku z jeho závěru nevycházel, neboť jej považoval za rozporuplný. Znalec mj. nedostatečně vycházel ze zdravotnické dokumentace žalobkyně a jeho závěry se ukázaly být nesprávné (ohledně skryté genetické stigmatizace dítěte vzhledem k těžkému zdravotnímu postižení).
Vzhledem k tomu, že první znalecký posudek nabádal k vypracování dalšího znaleckého posudku, a to z oboru genetiky, za účelem eliminace skryté genetické stigmatizace dcery žalobkyně, nechal soud prvního stupně zpracovat Lékařskou fakultu univerzity Palackého v Olomouci další znalecký posudek ohledně možné genetické stigmatizace dítěte. Z druhého znaleckého posudku vyplynulo, že názor znalce MUDr. Kříže je naprosto a zbytečně zavádějící. Druhý znalecký posudek výslovně uvedl, že kdyby MUDr. Kříž dovedl výsledky interpretovat, nemohl by závěr o latentní genetické stigmatizaci uvést. Znalecký posudek byl uzavřen s tím, že následný rozvoj mikrocefalie byl u dítěte velmi pravděpodobně způsobem perinatální asfyxií, která vedla k poškození CNS, nejde tedy o primární genetickou příčinu mikrocefalie.
S ohledem na druhý znalecký posudek a rozporuplnost prvního znaleckého posudku nechal soud prvního stupně vypracovat revizní znalecký posudek, který zpracovala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ve složení prof. MUDr. Jaroslav Žitný, DrSc., gynekolog a porodník, prof. MUDr. Richard Plavka, Csc., neonatolog, a asistent MUDr. Vratislav Krejčí, gynekolog a porodník, všichni zaměstnanci Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Revizní posudek důrazně akcentoval vadně vedenou a neúplnou zdravotnickou dokumentaci. Avšak i z neúplné zdravotnické dokumentace vyplynulo, že klinický průběh, laboratorní nálezy a ultrazvuková vyšetření od narození do ukončení hospitalizace na JIRPN FN Ostrava – Poruba jednoznačně vedou k diagnóze hypoxicko-ischemické encefalopatie III. stupně se závažným poškozením centrálního nervového systému. Toto postižení nastalo nepochybně jako důsledek intrauterinní hypoxie, pravděpodobně v příčinné souvislosti s pupečníkovou komplikací.
Pokud jde o odpověď znalců na otázku, zda žalovaná v souvislosti s porodem žalobkyně ve dnech 5. a 6. 2. 2004 postupovala v souladu s požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče podle pravidel lékařské vědy a pokud nikoliv, tak v čem spočívá případné pochybení žalované a zda toto pochybení je v příčinné souvislosti se zdravotním stavem dcery žalobkyně, znalci odpověděli, že je zde nedostatečná zdravotnická dokumentace. První závažný nedostatek spočívá v tom, že ve zdravotnické dokumentaci chybí záznam o „pravděpodobné“ indukci porodu MUDr. Rozbrojem dne 5. 2. 2004 ve 13:00 hodin, o tomto jsou znalci neodborně informováni až v žalobě. Pochybení je pak možné dovozovat z absence kontinuálního monitorování. Při indukci je těhotná vždy hospitalizována a po nástupu kontrakcí kontinuálně monitorována. Těhotná sice byla intermitentně monitorována, ale i přes nedostatečné záznamy je zřejmé, že nebyla monitorována kontinuálně. Po zmizení kardiotokografických křivek z CTG záznamů žalobkyně nelze jednoznačně vyvrátit nebo potvrdit pochybení poskytování zdravotnické péče (opožděné stanovení hypoxie plodu a stupeň její závažnosti). Znalci dále uvedli, že „ odmyslíme-li zmizení CTG křivek z CTG záznamů, musí komise konstatovat, že porodnická dokumentace na porodnickém oddělení byla nedostatečná. Přesto, že není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hodin (chybí jmenovky a podpisy) a nejsou k dispozici CTG křivky, nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu a stupněm její závažnosti. Nestandardním postupem bylo také neprovedení vyšetřování krevních plynů dle Astrupa z pupečníku “.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila právní povinnosti uvedené v ustanovení §55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“), podle kterého jsou zdravotničtí pracovníci povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě. Soud došel k názoru, že tomuto tak nebylo, když závěr znaleckého posudku soud interpretoval tak, že žalobkyně nebyla monitorována kontinuálně, a proto nebyla hypoxie zjištěna včas. Z důvodu vadné zdravotnické dokumentace není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hodin, nejsou k dispozici CTG křivky, proto nebylo možné jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo při intermitentním monitorování opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nestanovením počátku hypoxie plodu a stupně její závažnosti. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaná nemůže zprostit své odpovědnosti na základě toho, že nedostatečně vedla zdravotnickou dokumentaci. Soud tedy uzavřel, že byl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non lege artis, a dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08. Soud prvního stupně dovodil, že veškerý rodinný vztah žalobkyně k její dceři se zredukoval na nezbytnou péči o dceru žalobkyně, když je dcera odkázána na žalobkyni do konce života a současně dovodil, že žalobkyni se nepodařilo navázat partnerský vztah, čímž došlo k narušení rodinného života žalobkyně, stejně jako života jejich blízkých, když žalobkyně nemůže vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy se svými přáteli a okolím, tak jak byla doposud zvyklá. Současně žalobkyně nemá možnost zažívat to, co zažívají s dětmi matky zdravých dětí (radost z vývoje dítěte), a proto má žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč.
Rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1 Co 271/2010 – 253, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud interpretoval znalecké posudky tak, že i přes nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci dovodil postup lege artis, a proto právní názor vyslovený v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, zde neaplikoval.
Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel ze zjištění, která v podstatné části nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, když soud vycházel z důkazů, ve kterých je logický rozpor. V dané situaci totiž byly vypracovány dva zdravotní posudky z oboru gynekologie a porodnictví, kdy první od MUDr. Kříže dochází k závěru, že žalovaná postupovala lege artis a revizní znalecký posudek, který postup lege artis, popř. non lege artis, nedokázal ani vyvrátit, ani potvrdit. Odvolací soud měl primárně vycházet z revizního znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění rozporů a nejasností v původním znaleckém posudku odborným znaleckým ústavem. Až v případě, že by se odvolacímu soudu zdál revizní posudek nepřesvědčivý či v rozporu s provedenými důkazy, tak by měl soud postupovat v souladu s rozhodnutím R 45/1984 (NS sp. zn. 4 Cz 13/82), kdy „ak mal súd pri rozhodovaní k dispozícii dva znalecké posudky s rozdielnymi závermi o tej istej otázke, musí ich zhodnotiť v tom zmysle, ktorý z nich a z akých dôvodov vezme za podklad svojho rozhodnutia a z akých dôvodov nevychádza zo záveru druhého znaleckého posudku. “
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 1 Co 271/2010, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil s postupem a odůvodněním soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaná kontinuálně nemonitorovala žalobkyni, ač měla, a právě kvůli nedostatečně vedené zdravotnické dokumentaci neprokázala, že by postupovala lege artis. Vrchní soud v Olomouci tedy vzal za prokázané, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně je dán nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Proti tomuto rozsudku ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-324, podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně rozložily důkazní břemeno, když po ní požadovaly, aby prokázala, že postupovala lege artis za situace, kdy postup lege artis nebylo možné ani potvrdit ani vyvrátit, a to v důsledku poškození zdravotnické dokumentace. Poškození zdravotnické dokumentace mělo být dle žalované způsobeno vyšší moci (vyblednutím termopapíru), za což by neměla být žalovaná sankcionována. Dovolatelka dále namítá, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost, tvrdí rozpor rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu, namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces v předchozím dovolacím řízení před Nejvyšším soudem.
K dovolání podala žalobkyně vyjádření, v němž se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v prvé řadě namítá, že soudy nesprávně rozložily důkazní břemeno, když na ni přenesly důkazní břemeno ohledně negativního tvrzení, že hypoxie plodu nebyla zjištěna včas, které nebyla v důsledku působení vyšší moci schopna vyvrátit. Za působení vyšší moci dovolatelka považuje vyblednutí termopapíru.
Podle ustanovení §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, Soubor C 946).
V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil.
Výše uvedené pravidlo je však nutné vnímat ve světle ustanovení §1 a §6 o. s. ř., dle kterých občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka. Uvedený přístup k rozložení důkazního břemene je obecným pravidlem, které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Je tomu tak v případě tvrzení negativních skutečností, která se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010). Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci je sporné přenesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že hypoxie plodu nebyla zjištěna včas. Takové tvrzení je s ohledem na výše uvedené třeba považovat za tzv. tvrzení negativní. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že tuto negativní skutečnost nemusí žalobkyně prokazovat a důkazní břemeno přenesly na dovolatelku, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Opačný přístup, kdy by odvolací soud uvalil na žalobkyni důkazní břemeno, které by bylo v důsledku porušení zákonné povinnosti dovolatelky ve své podstatě nesplnitelné, by činil z práva žalobkyně na ochranu osobnosti právo iluzorní (obdobně k uvalení nesplnitelného důkazního břemene srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, jehož závěry jsou v obecné rovině použitelné i v předmětném řízení) a vedl by též k rozporu se zásadou, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest) – svého porušování zákonné povinnosti vést řádně zdravotnickou dokumentaci ve svůj prospěch (k uvedenému principu srov. v judikatuře za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSCR 8/2012, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10).
Jako mylnou je třeba přitom odmítnout také domněnku dovolatelky, že ke zničení zdravotnické dokumentace došlo v důsledku působení vyšší moci. Jako vyšší moc ve své konstantní judikatuře dovolací soud kvalifikuje takovou náhodu, kterou není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2911/2006). Pokud totiž dovolatelka zvolila pro splnění své zákonné povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci použití termopapíru, musela a měla být si vědoma skutečnosti, že vlastnosti termopapíru dlouhodobé uchování zaznamenaných informací neumožňují. Vyblednutí zdravotnické dokumentace tak nelze připisovat vyšší moci, ale nedbalosti dovolatelky při volbě nosiče k zaznamenání zdravotnické dokumentace, neboť vyblednutí záznamů na termopapíru bylo obecně vzato možné předvídat.
Jelikož žalobkyně v rámci vylíčení rozhodných okolností uplatnila tzv. negativní tvrzení (přičemž s ohledem na skutkové okolnosti případu jí nic jiného nezbývalo), která se zásadně neprokazují, tížilo dovolatelku břemeno tvrzení a důkazní o tom, že hypoxii plodu stanovila včas a řádně na tuto diagnózu reagovala. Jestliže odvolací soud za této situace uzavřel, že důkazní břemeno k prokázání postupu lege artis v dané situaci tížilo dovolatelku, neodchýlil se od ustáleného výkladu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.
Dovolatelka dále namítá, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012), když předpoklady odpovědnosti lékaře nahradily závěry o nedostatcích ve vedení lékařské dokumentace. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu však na posuzovanou věc nedopadá, když v uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy sice část zdravotnické dokumentace chyběla, avšak postup lékaře byl i tak shledán lege artis a zároveň bylo prokázáno více možných příčin vzniku škody, přičemž vadný postup lékaře jako jedna z možností byl vyloučen. V souzené věci bylo naopak i přes nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci shledáno, že dovolatelka nepostupovala v souladu s požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče, dopustila se řady pochybení a postup lege artis v klíčovém momentě nebylo s ohledem na vadně vedenou zdravotnickou dokumentaci (revizní znalecký posudek poukazuje na více jak 10 chybných či rozporuplných skutečností) možné potvrdit, ani vyvrátit. Chybějící zdravotnická dokumentace pouze neumožňovala prokázat tvrzení žalované, že hypoxie plodu byla dovolatelkou včas zjištěna. Dovolací soud setrvává na výše uvedeném názoru ohledně rozložení důkazního břemene a neshledal důvody, pro které by se měl od těchto závěrů odchýlit.
Dovolatelka dále namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi včasným nestanovením hypoxie plodu a vznikem újmy, resp. porušením právní povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci.
K tomu dovolací soud uvádí, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Dovolatelka mylně vykládá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když má za to, že příčinná souvislost byla shledána mezi nevedením zdravotnické dokumentace a vzniklou újmou. V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně, že diagnóza hypoxie plodu a stupně její závažnosti nebyla včasná, přičemž včasná a správná diagnóza hypoxie plodu a stupně její závažnosti by vedla k dosažení menších, případně žádných komplikací na zdravotním stavu dítěte žalobkyně.
Uvedený závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru. Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný.
Další námitka dovolatelky směřuje proti nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, resp. též soudu prvního stupně, jehož závěry převzal za vlastní. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Též podle ustálené judikatury Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Spanělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek č. 1 v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Ačkoli čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997). Dovolací soud tak shledal nepřípadnou námitku dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo odůvodněno v zákonem (§157 odst. 2 o.s.ř.) uvedeném rozsahu.
Ani námitka dovolatelky směřující vůči porušení jejích ústavně zaručených práv předchozím rozhodnutím dovolacího soudu ve věci, a to rozsudkem ze dne 27. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, jímž byl odvolací soud vázán, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o případ, kdy by dovolatelkou předestřená otázka mohla přípustnost dovolání založit s ohledem na její průmět do základních práv a svobod žalobkyně (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení pod číslem 5/2013). Dovolatelka mylně interpretuje závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, když má za to, že v něm vyslovil právně závazný závěr o možnosti „zcela obrátit důkazní břemeno“. Nejvyšší soud dřívějším rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu proto, že vycházelo ze zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud vycházel z důkazů, ve kterých je logický rozpor. K možnosti rozložení důkazního břemene v dané věci se pak dovolací soud již vyjádřil, a to u první námitky dovolatelky.
Napadá-li dovolatelka dále samotné hodnocení důkazů soudy, zejména pak provedeného revizního znaleckého, jedná se o pouhou kritiku hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, ale pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, s jeho hodnocením důkazů, a poskytuje vlastní verzi skutkových závěrů. Ani v tomto případě dovolací soud neshledal, že by odvolací soud porušil ústavně zaručená práva dovolatelky. Námitku nesprávného hodnocení důkazů není možné úspěšně napadnout a Nejvyšší soud připomíná, že o. s. ř. zakotvuje v ustanovení §132 zásadu volného hodnocení důkazů (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky směřující pouze proti možným vadám řízení nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další).
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek dovolatelky.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 12 300 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2 646 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem tedy ve výši 15 246 Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu