ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3879.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3879/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Y. A. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalovanému MUDr. V. F. , zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Praha 5, Kroftova 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 216/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 64 Co 22/2012-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, č. j. 64 Co 22/2012-269 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 325.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, která jí měla být způsobena lékařským zákrokem žalovaného soukromého stomatologa, který jí dne 17. 5. 2005 zavedl dentální implantát; ten se následně probořil do čelistní dutiny a vyvolal zánět a další zdravotní komplikace žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 9 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl zrušen odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 7. 10. 2011, č. j. 18 C 216/2006-249, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného v období od 11. 4. 2005 do 20. 5. 2005 opakovaně vyšetřena a ošetřena, dne 17. 5. 2005 jí byl zaveden dentální implantát, současně byla seznámena s možnými komplikacemi a byly jí naordinovány léky, dne 20. 5. 2005 jí byly odstraněny stehy s tím, že pokud nenastanou komplikace, další návštěva bude nutná za dva až tři měsíce. Dne 16. 7. 2005 se žalobkyně dostavila na oddělení ORL nemocnice Na Homolce pro trvající bolesti tváře, byl zjištěn akutní zánět čelistní dutiny a doporučena extrakce implantátu, která byla následně provedena v European Dental Center, s. r. o. Vzhledem k chronickému zánětu čelistní dutiny podstoupila žalobkyně dne 3. 8. 2005 další chirurgický zákrok na ORL klinice 3. lékařské fakulty UK Praha a od 22. 8. 2005 byla zcela bez obtíží. Soud posoudil věc po právní stránce podle §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Při hodnocení základu nároku z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu vycházel ze znaleckého posudku MUDr. A. P., CSc., a revizního znaleckého posudku zpracovaného kolektivem odborníků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní stomatologie, 1. lékařské fakulty UK a jejich závěrů, že zavedení dentálního implantátu žalobkyni bylo provedeno lege artis, což dovodil přes absenci ortopantomogramu (panoramatického rentgenového snímku čelisti – dále též jen „OP-RTG“), který byl pořízen před zavedením implantátu a který by mohl jednoznačně prokázat, zda nabídka alveolární kosti (tj. množství a kvalita dásňové kosti potřebné k úspěšnému zavedení implantátu) byla dostatečná. Soud dospěl k závěru, že pokud znalci sami uvedli celou řadu možných příčin „odhojení“ (nepřilnutí či uvolnění) implantátu, pak nelze mít za prokázanou příčinnou souvislost mezi poskytnutím zdravotní péče žalovaným, kde postup byl shledán lege artis, a následnými zdravotními problémy žalobkyně. Uzavřel, že ani za stavu, kdy by žalovaný nepostupoval lege artis, nebylo by možno žalobě vyhovět, neboť nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že nebýt protiprávního úkonu žalovaného, tak by ke škodě nebylo došlo. Podle soudu bylo nerozhodné, zda žalovaný předal žalobkyni veškerou zdravotní dokumentaci, pokud znalci uzavřeli, že žalovaný při léčbě žalobkyně postupoval lege artis, a jednoznačnou příčinu následných zdravotních problémů žalobkyně, která by mohla souviset s léčebným postupem žalovaného, neuvedli, naopak postup lékaře hodnotili jako pečlivý a obezřetný.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, č. j. 64 Co 22/2012-269, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba je co do základu ze dvou třetin důvodná. Odvolací soud odkázal na svůj závěr, vyslovený v předchozím kasačním usnesení, že při absenci předimplantačního ortopantomogramu ke zmapování nabídky alveolární kosti nelze učinit jednoznačný závěr (a nevyplývá to ze žádného z provedených znaleckých posudků, na něž soud prvního stupně odkázal ve svém prvním zamítavém rozsudku a posléze i v napadeném rozsudku), že i v tomto konkrétním případě byl postup žalovaného lege artis. Odvolací soud upozornil, že znalci nehodnotili, a pro absenci předoperačního RTG snímku ani hodnotit nemohli, zda u žalobkyně byly pro zvolenou metodu předpoklady a zda mohla být u žalobkyně vůbec aplikována. Odvolací soud připomněl, že nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nemohou jít k tíži pacienta a v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný žalobkyni, resp. její zástupkyni, předmětný snímek předal. Odvolací soud dovodil, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že v případě žalobkyně dostál svým povinnostem spojeným se správnou volbou operačního postupu, neboť ze znaleckých posudků vyplývá pouze, že obecně postup žalovaného byl lege artis. Podle názoru odvolacího soudu byla dána věcná a časová souvislost příčiny a následku, kdy v řízení bylo zjištěno, že k poškození zdraví žalobkyně, které si vyžádalo další chirurgické zákroky, došlo v důsledku zánětu a vbořením implantátu do čelistní dutiny, na tom nic nemění ani skutečnost, že znalci nebyli schopni jednoznačně určit přesný mechanismus, jakým došlo k poškození. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. byly splněny a žaloba je co do základu důvodná, a to ze dvou třetin, neboť odvolací soud přihlédl i k dalším skutečnostem, které ovlivnily rozsah škody. Poškozená se totiž při prvních potížích v červnu 2005 nedostavila ke svému ošetřujícímu lékaři; lékařskou pomoc vyhledala až v polovině července 2005 ve specializovaném zařízení Nemocnice Na Homolce, kde byl již zjištěn rozsáhlý zánět, přičemž nesouhlasila ani s provedením punkce. Za použití §441 obč. zák. shledal soud spoluzavinění žalobkyně, tedy poměrnou odpovědnost na straně poškozené v rozsahu jedné třetiny.
Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů nesprávného právního posouzení věci a nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když de facto hodnotil odborné závěry vyhotovených znaleckých posudků a přezkoumával jejich věcnou správnost; navíc odborné závěry účelově vyložil v rozporu s obsahem znaleckých posudků a jejich odůvodněním. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „nelze učinit jednoznačný závěr, že v tomto konkrétním případě byl postup lege artis“, a to přesto, že ze všech vyhotovených znaleckých posudků zcela jednoznačně vyplývá pravý opak. Odmítá závěr odvolacího soudu, že postup zavedení implantátu byl lege artis pouze obecně a nikoli v daném konkrétním případě. V této souvislosti odkazuje též na rozhodnutí České stomatologické komory, Společné čestné rady OSK Praha 1 – 10, ze dne 21. 4. 2009, event. č. 2006/6, kterým byl žalovaný „zproštěn obvinění spočívajícího v tom, že ve své ordinaci…nesprávným plánováním implantační léčby nebo jeho nesprávným provedením došlo u stěžovatelky ke komplikacím“. Podle dovolatele údajné nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nemohou ovlivnit kvalitu lékařské péče. Současně poukazuje na skutečnost, že dne 6. 9. 2005 vydal žalobkyni proti podpisu kopii zdravotnické dokumentace, a to včetně originálu OP-RTG, který si nechala osobně vyhotovit žalobkyně a který nebyl součástí služby poskytované žalovaným. Vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně odůvodnil míru spoluodpovědnosti žalobkyně, která po lékařském zásahu zjevně ignorovala pokyny a doporučení zdravotnických zařízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je důvodné.
Odpovědnost za nesprávně provedený lékařský zákrok je třeba posuzovat podle §420 obč. zák., pokud právě chybný způsob provedení tohoto zákroku byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 2992, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753).
Předpokladem obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak žalovaný skutečně jednal (případně opomenul jednat), a tím, jak jednat měl, aby dostál povinnosti ukládané mu právním předpisem či jinou právní skutečností.
Soudy obou stupňů vycházely v zásadě ze stejných důkazů, avšak odvolací soud na jejich základě učinil odlišná skutková zjištění a odlišně též po právní stránce posoudil otázku důkazního břemene a naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, když dospěl k závěru o odpovědnosti žalovaného z důvodu, že neunesl důkazní břemeno o správnosti zvolené metody lékařského zákroku, protože nepředložil předoperační RTG snímek čelisti způsobilý prokázat vhodnost použití implantátu.
V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, Soubor C 946). Uplatnila-li žalobkyně nárok na náhradu škody, jenž byl posouzen podle §420 obč. zák., pak ji stíhala povinnost tvrzení a břemeno důkazní ohledně porušení právní povinnosti žalovaným, existence škody a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3144/2005, Soubor C 5491). Žalovaného zatěžuje důkazní břemeno jen ohledně okolností vyvracejících jeho (presumované) zavinění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, C 5250). Při nesplnění důkazní povinnosti stíhá žalobkyni, která je v daném případě nositelem důkazního břemene, neúspěch ve sporu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z nesprávného právního názoru, že důkazní břemeno o tvrzených skutkových okolnostech dokládajících správnost zvolené metody lékařského zákroku s ohledem na „nabídku“ (vhodnost) alveolární kosti pro umístění implantátu, leží na žalovaném, a nezvážil, že naopak povinnost prokázat nesprávnost postupu žalovaného při zavedení zubní náhrady stíhala žalobkyni.
Vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a škodnou událostí se u obecné odpovědnosti za škodu nepředpokládá, naopak musí být (stejně jako ostatní podmínky odpovědnosti) prokázán a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Existenci příčinné souvislosti je třeba vždy postavit najisto; pravděpodobnost škodlivého následku ve vztahu k jednání odpovědného subjektu nepostačuje, neboť povinnost k náhradě škody lze ukládat pouze tehdy, jsou-li podmínky odpovědnosti splněny, nikoliv jsou-li pouze pravděpodobné. Jestliže tedy lékař nepostupoval při léčbě žalobkyně v rozporu s požadavky na správný postup (tzv. lege artis) a nebylo-li zároveň prokázáno, že újma žalobkyně byla vyvolána nesprávným lékařským postupem při zavedení zubního implantátu, popřípadě při následné zdravotní péči, odpovědnost žalovaného nenastává.
Ze znaleckých posudků se podává, že s chirurgickým zákrokem zavedení zubního implantátu jsou obecně spojena rizika, které se následně mohou projevit uvolněním implantátu a jeho „vycestováním“ do čelistní dutiny způsobenými pozdní infekcí. Příčiny vzniku škody tak mohly být v projednávané věci různorodé, od pochybení lékaře, což z provedených znaleckých posudků nevyplývá, přes nedostatečnou nabídku alveolární kosti, což v řízení také nebylo prokázáno, až po individuální okolnosti vlastní každému lidskému organismu, který může odlišným způsobem reagovat na cizí těleso - kovový zubní implantát.
V daném případě nebylo zjištěno, že by příčinou vzniku škody na zdraví žalobkyně byl nesprávný odborný postup žalovaného. Tento předpoklad odpovědnosti lékaře podle §420 obč. zák. nemůže být nahrazen zjednodušujícím závěrem, že nedostatky při vedení lékařské dokumentace nelze přičítat k tíži pacienta. V daném případě totiž ani nebyl učiněn přesvědčivý skutkový závěr, že se jednalo o nedostatky ve vedení lékařské dokumentace žalovaným, když soud prvního stupně považoval za prokázané lékařskou dokumentací vedenou žalovaným, že žalobkyně byla před zavedením implantátu odeslána na zhotovení OP-RTG, nepovažoval však pro rozhodnutí za podstatné, zda žalovaný žalobkyni, respektive její tehdejší právní zástupkyni předal veškerou zdravotnickou dokumentaci včetně OP-RTG, z něhož by bylo zřejmé, zda nabídka alveolární kosti před implantací byla dostatečná, a žádná skutková zjištění v tomto směru neučinil, ač k této skutečnosti důkazy byly předkládány a prováděny, zatímco odvolací soud (aniž k této otázce prováděl dokazování) uzavřel, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný žalobkyni, resp. její zástupkyni, předmětný snímek předal. Splnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. nelze spatřovat ani ve zjištění, že k poškození zdraví žalobkyně došlo v důsledku zánětu a vboření implantátu do čelistní dutiny.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu důvodně vytýká, pokud dovodil, že obecně je zvolený postup lege artis, že však znalci nehodnotili a (pro absenci předoperačního RTG snímku) ani nemohli hodnotit, zda tomu tak bylo i v tomto konkrétním případě. Ústavní znalecký posudek na prvou soudem položenou otázku, zda zavedení implantátu žalovaným bylo provedeno (rozumí se v daném případě) lege artis, jednoznačně odpovídá kladně, a stejně vyznívají i všechny ostatní znalecké posudky. Je sice správné, že se odvolací soud nespokojil s tímto konstatováním a posuzoval, zda je též logicky a přesvědčivě odůvodněno a vychází ze zjištěných skutkových předpokladů, avšak z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný při léčebném postupu pochybil, a přenesení důkazního břemene na žalovaného, na němž odvolací soud svůj závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu založil, bylo – jak výše uvedeno – chybné.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení důkazního břemene a naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V konečném rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu