ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.871.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 871/2021-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) S. v. , se sídlem XY, IČO 03049302, b) J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Gondou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobevská 876/2, proti žalovaným 1) I. J. , narozené XY, 2) J. Š. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 353/2017, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2020, č. j. 39 Co 263/2020-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 8 C 353/2017-195 (v pořadí druhým ve věci), rozhodl o povinnosti žalovaných odstranit nástavbu (specifikovanou v jeho v pořadí prvním rozsudku ze dne 20. 2. 2019, č. j. 8 C 353/2017-103) do 8 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 21. 10. 2020, č. j. 39 Co 263/2020-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodnou právní otázku (délku pariční lhůty) v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, resp. patnáctidenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je třeba určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, či rozhodnutí již shora uvedená) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže pro stanovení delší (8 měsíční) lhůty k odstranění stavby přihlédl zejména ke skutečnosti, že nástavba byla provedena bez souhlasu žalobců, bez uzavření příslušných smluv, bez územního rozhodnutí a stavebního povolení a délku lhůty k odstranění nástavby stanovil přiměřeně i vzhledem k probíhajícímu správnímu řízení a ke lhůtě, která byla k jejímu odstranění stanovena (byť v nepravomocném) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozporování délky pariční lhůty dovolateli tak přípustnost dovolání nezaložilo.
Námitkou, že odvolací soud hodnotil důkaz, který sám neprovedl a na základě tohoto důkazu dospěl k novým skutkovým zjištěním (čímž ve svém důsledku došlo k porušení práva na spravedlivý proces), uplatnili dovolatelé jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýkají vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že odvolací soud z jiných skutkových zjištění (vyplývajících z rozhodnutí stavebního úřadu) nevyšel, věc pouze na základě již soudem prvního stupně zjištěných skutečností jinak právně posoudil, když měl za to, že lze předpokládat, že rozhodnutí stavebního úřadu při stanovení lhůty k odstranění stavby zohlednilo časovou náročnost přípravy a postupu při odstraňování stavby.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu