ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.1668.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 1668/2019-390
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně H., v. p. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalované L. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, PSČ 156 00, o 2.259.576 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 176/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 23 Co 366/2018-361, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 23 Co 366/2018-361, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 8. 2018, č. j. 16 C 176/2017-334, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně (dále jen „společnost“) se žalobou domáhá, aby soud uložil žalované povinnost vydat společnosti bezdůvodné obohacení ve výši 2.259.576 Kč s příslušenstvím, které měla žalovaná získat, když jí společnost za období od 1. 7. 2014 do 25. 10. 2016 vyplácela odměny za výkon funkce „ředitelky akciové společnosti“ i poté, kdy se žalovaná stala 18. 10. 2012 členkou představenstva společnosti.
[2] Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 16 C 176/2017-334, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaná uzavřela se společností 19. 9. 2011 manažerskou smlouvu (dále jen „manažerská smlouva“).
2) V manažerské smlouvě smluvní strany uvedly, že ji uzavírají podle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s tím, že jde o smlouvu o „individuálních pracovních a mzdových podmínkách (…), dle které bude mandatář pro mandanta zabezpečovat úkoly a plnit povinnosti vyplývající z obecně platných právních předpisů a popisu pracovní funkce dle platného Organizačního řádu společnosti ve funkci: ředitel akciové společnosti, s účinností ode dne: 1. 10. 2011 a s místem výkonu práce: Praha“.
3) V odst. 1.1 a 1.3 manažerské smlouvy smluvní strany uvedly, že „pracovněprávní vztah založený touto manažerskou smlouvou se sjednává na dobu neurčitou do dne odvolání z výše uvedené funkce“ a že „na pracovní vztah mandatáře se vztahuje v obecných ustanoveních zákoník práce“.
4) V čl. IV. (odst. 4.1 a 4.2) manažerské smlouvy si smluvní strany sjednaly nejen měsíční odměnu „za práci“ ve výši 70.000 Kč měsíčně, ale i roční odměnu vázanou na splnění úkolů stanovených představenstvem společnosti s tím, že roční odměna mohla být přiznána „až ve výši 40 % součtu měsíčních odměn“.
5) Usnesením valné hromady společnosti z 18. 10. 2012 byla žalovaná zvolena členkou představenstva společnosti a svoji volbu přijala.
6) Žalovaná uzavřela se společností 20. 5. 2014 (s účinností od 1. 1. 2014) smlouvu o výkonu funkce (dále jen „smlouva o výkonu funkce“), ve které bylo (v článku IV. odstavci 4.1) dohodnuto, že žalované přísluší za výkon funkce členky představenstva odměna ve výši „3.000 Kč (…) čisté mzdy za každé zasedání představenstva společnosti“ s tím, že roční odměnu žalované za výkon funkce členky představenstva „stanovuje a schvaluje valná hromada“.
7) Valná hromada společnosti schválila smlouvu o výkonu funkce 25. 4. 2014.
8) Funkce členky představenstva žalované zanikla 3. 12. 2014.
9) Žalovaná uzavřela se společností 25. 10. 2016 dohodu o ukončení manažerské smlouvy (dále jen „dohoda o ukončení manažerské smlouvy“), ve které (v odst. 2.1.) společnost prohlásila, že jsou „touto dohodou (…) upraveny veškerá vzájemná práva a povinnosti vyplývající z manažerské smlouvy, a to i včetně jakýchkoli smluvních nebo mimosmluvních nároků (…), které mohly vzniknout v souvislosti s jakoukoli činností žalované pro společnost z jakýchkoli důvodů“.
10) Dále společnost v dohodě o ukončení manažerské smlouvy (v odst. 2.2.) prohlásila, že vůči žalované nemá pohledávky, a pokud je má, že „okamžikem podpisu této dohody se jich bezpodmínečně, v plném rozsahu a bez nároku na jakékoli odškodné vzdává“.
11) Společnost vyzvala žalovanou dopisem datovaným 13. 12. 2016 (dále jen „výzva“), aby jí žalovaná vydala 3.259.576 Kč, které jí společnost vyplatila po 1. 7. 2014 jako odměnu z manažerské smlouvy s tím, že pracovní poměr založený manažerskou smlouvou zanikl „nejpozději ke dni 30. 6. 2014, kdy se (…) společnost podřídila zákonu o obchodních korporacích“.
12) Ve výzvě společnost uvedla, že dohoda o ukončení manažerské smlouvy je podle jejího názoru absolutně neplatná, neboť jejím předmětem bylo skončení pracovního poměru, který zanikl před uzavřením dohody o ukončení manažerské smlouvy.
13) Společnost sdělila žalované dopisem datovaným 10. 1. 2017, že započetla část své pohledávky uplatněné výzvou proti pohledávce žalované ve výši 1.000.000 Kč.
14) Podle výpovědí svědků:
i. bylo v zájmu společnosti, aby žalovaná nebyla jen ředitelkou společnosti, ale i členkou představenstva, neboť „bylo vhodné, aby ten, kdo společnost řídí, byl ve statutárním orgánu“,
ii. žalovaná řídila společnost dovnitř i navenek,
iii. žalovaná jménem společnosti (resp. za ni) uzavírala obchodní smlouvy, jednala s dodavateli, věnovala se personálním otázkám, jednala s bankami a soudy, vedla porady,
iv. žalovaná dále zajišťovala nové pojistné produkty pro členy Č. m. j. a prováděla jejich hodnocení podle „nákladovosti a výnosnosti“,
v. mimoto žalovaná řešila rekonstrukci budovy společnosti v XY, jakož i následný pronájem této nemovitosti, který činil značnou část příjmů společnosti,
vi. úkoly spojené se správou budovy v XY způsobovaly zvýšené vytížení žalované, a tak žalované představenstvo „za rok 2016“ schválilo mimořádnou odměnu,
vii. žalovaná chodila brzy do práce a odcházela později než ostatní, při plnění svých úkolů si počínala odpovědně a své úkoly svědomitě plnila.
[4] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že i když byla manažerská smlouva uzavřena s odkazem na obchodní zákoník a určitá ustanovení smlouvy odporují zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jde o „zastřenou“ pracovní smlouvu. Stala-li se žalovaná za doby trvání pracovního poměru členkou představenstva společnosti s tím, že měla „fakticky provádět tutéž práci jako členka představenstva, a nikoli jako ředitelka“, měla na to společnost reagovat výpovědí zdůvodněnou tím, že žalovaná se „stala (…) nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele“.
[5] Argumentaci společnosti, podle které došlo „vydáním“ zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), s účinností od 1. 7. 2014, ke konkludentnímu zániku pracovního poměru žalované, soud neshledal důvodnou. Uvedl, že „zákoník práce takový zánik pracovního práva neupravuje, je v rozporu s rovností stran, jakož i s ochranou zaměstnance“. Sama společnost uvádí, že v režimu obchodního zákoníku bylo možné, aby žalovaná současně působila jako členka představenstva společnosti a její ředitelka. Pokud žalovaná „vykonávala obě pozice“ i po 1. 7. 2014, „vykonávala výkon práce v dobré víře a nemohla tedy vědět ani z okolností předpokládat, že došlo ke změně, když o této situaci byla vyrozuměna až po skončení svého výkonu práce dopisem z 13. 12. 2016“. To platí tím spíš, uvedla-li i sama společnost, že její řízení a vedení fakticky spočívalo na žalované. Podle soudu by tedy bylo v rozporu s „rovností stran“, jakož i v rozporu s dobrými mravy, aby byla žalovaná po 1. 7. 2014 odměňována stejně jako ostatní členové představenstva.
[6] Soud konečně uvedl, že se neztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, neboť při jejich přijetí „by byli zaměstnanci zcela ohrožení na svých právech, kdy vydáním nových zákonů a jejich účinností by byl ukončen jejich pracovní poměr, aniž by o tom cokoli věděli“. Stejně tak soud odmítl závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 623/2013, neboť v poměrech projednávané věci byla nejdříve uzavřena manažerská smlouva a až po roce byla žalovaná zvolena členkou představenstva, k čemuž soud dodal, že přípustnost „souběhu funkcí“ umožnil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (uveřejněném pod číslem 171/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[7] K odvolání společnosti Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 23 Co 366/2018-361, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud nejprve uvedl, že manažerská smlouva je (s odkazem na vůli smluvních stran) vskutku pracovní smlouvou, která mezi žalovanou a společností založila pracovní poměr, který vznikl 1. 10. 2011. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná vykonávala práci ředitelky společnosti v závislém postavení, neboť plnila pokyny představenstva, které hodnotilo výsledky její práce, práci vykonávala osobně, jménem společnosti, za mzdu, v pracovní době, na pracovišti společnosti, na její náklady a na její odpovědnost.
[9] Poté odvolací soud uvedl, že do pracovní náplně žalované náležely i takové činnosti jako správa záležitostí souvisejících s rekonstrukcí budovy společnosti v XY, následný pronájem této nemovitosti, zajišťování nových pojistných produktů (včetně jejich průběžného vyhodnocování), řešení složitých pojistných případů (včetně soudních sporů), tedy „činnosti, které nelze podřadit pod obchodní vedení společnosti, jež přísluší statutárnímu orgánu“. Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaná byla do funkce členky představenstva zvolena teprve 18. 10. 2012. Uvedl, že „činnost členky představenstva společnosti nijak nesouvisela s činností žalované vykonávané v pracovním poměru“, na čemž nic nemění ani skutečnost, že spolu žalovaná a společnost uzavřely smlouvu o výkonu funkce.
[10] K argumentaci společnosti, podle které byly žalované vyplaceny odměny, které přesahovaly výši stanovenou v manažerské smlouvě, odvolací soud uvedl, že žalovaná by byla povinna vrátit „vyplacené částky“ do 3 let ode dne jejich vyplacení, a to jen tehdy, pokud by šlo o částky neprávem vyplacené a pokud by žalovaná věděla nebo musela předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
[11] Odvolací soud konečně popřel správnost „vedlejších právních závěrů“ soudu prvního stupně, podle nichž lze platnou dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřít jen v písemné formě. Nedodržení písemné formy dohody o rozvázání pracovního poměru je spojeno s relativní neplatností, a tak může být (pokud se neplatnosti „účastník nedovolá“) dohoda o skončení pracovního poměru platně uzavřena i ústně nebo konkludentně.
[12] V závěru odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 35/2019“), a uvedl, že se v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zabýval přípustností „souběhu funkcí (generálního ředitele a předsedy představenstva)“ v poměrech obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tedy ve znění před účinností zákona č. 531/2011, kterým byl do obchodního zákoníku včleněn §66d, jakož i před účinností zákona o obchodních korporacích).
II. Dovolání a vyjádření k němu
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu) zda:
1) činnost, kterou vykonávala žalovaná na základě manažerské smlouvy lze podřadit pod kategorii obchodního vedení,
2) vykonával-li zaměstnanec v pracovním poměru k akciové společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako člen představenstva společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.
[14] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit v žalobě požadovanou částku (s příslušenstvím).
[15] Za nesprávný označuje dovolatelka především názor odvolacího soudu, podle kterého u žalované nedošlo „k souběhu“. Dovolatelka uvádí, že podle jejího vnitřního předpisu zahrnovala činnost žalované řízení veškerých interních a externích činností, vytváření podmínek pro provoz, vydávání vnitřních předpisů, jmenování zaměstnanců, řízení vedoucích oddělení, rozvoj obchodní aktivity a zavádění nových produktů. Tyto činnosti spadají podle přesvědčení dovolatelky do kategorie obchodního vedení. Žalovaná navíc neměla v postavení ředitelky žádné přímé nadřízené.
[16] Rozumí-li se tedy obchodním vedením organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti včetně rozhodování o podnikatelských záměrech, je podle dovolatelky nesporné, že činnost, kterou měla žalovaná vykonávat podle manažerské smlouvy pod obchodní vedení, spadá. K tomu dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 632/2013, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, jakož i na R 35/2019.
[17] Dovolatelka zpochybňuje také to, že „souběh funkcí v osobě žalované“ neměl za následek zánik pracovního poměru založeného manažerskou smlouvou. Uvádí, že si je vědoma závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (uveřejněného pod číslem 171/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i závěrů R 35/2019, z nichž vyplývá, že uzavřou-li člen statutárního orgánu a obchodní korporace vedle smlouvy o výkonu funkce i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce.
[18] Tyto závěry však podle názoru dovolatelky nelze vztáhnout na poměry projednávané věci. Žalovaná totiž uzavřela se společností manažerskou smlouvu před tím, než se stala členkou představenstva, a tedy i před tím, než se společností uzavřela smlouvu o výkonu funkce. Podle R 35/2019 přitom není výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace způsobilým předmětem práce (nejde o závislou práci). Žalovaná tak svoji činnost nemohla vykonávat v pracovněprávním vztahu, a to nejméně od 1. 7. 2014, kdy se společnost podřídila zákonu o obchodních korporacích. Manažerská smlouva musela nejpozději 30. 6. 2014 zaniknout.
[19] Nadto dovolatelka uvádí, že i kdyby byla manažerská smlouva „vyhodnocena jako smlouva pracovní, nebylo by možné usuzovat na její trvání po uzavření smlouvy o výkonu funkce, protože obě tyto smlouvy obsahují odlišná ujednání o odměňování za stejnou činnost“. Smlouva o výkonu funkce by manažerskou smlouvu nahradila, anebo by byly obě smlouvy „nejméně v tomto rozsahu neplatné pro neurčitost, neboť jsou ve vzájemném rozporu“.
[20] Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně je „nepřezkoumatelné a předčasné“, neboť se soud prvního stupně nezbýval jejím tvrzením, že i kdyby závazky z manažerské smlouvy nezanikly „v důsledku souběhu funkcí“, byly žalované odměny vypláceny v rozporu s manažerskou smlouvou. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014, a dodává, že odvolací soud „měl tuto vadu řízení (…) zjistit a vyvodit z ní důsledky v podobě zrušení rozsudku soudu prvního stupně“.
[21] Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a řádně odůvodněné. Zdůrazňuje, že se veškerá dovolatelkou citovaná judikatura týká právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, a proto ji v projednávané věci nelze použít. K tomu žalovaná odkazuje na rozsudky Soudního dvora EU ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. C-232/09, Danosa , a ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. C-229/14, Balkaya , a uvádí, že „soudní výklad zákona, který absolutně nepřipouští možnost souběhu funkcí, je nejen v rozporu s ústavními předpisy České republiky, ale je rovněž v rozporu s povinností eurokonformního výkladu“.
[22] K odkazu dovolatelky na vnitřní předpis upravující náplň práce na pozici ředitele žalovaná uvádí, že se v tomto vnitřním předpise stanoví (bod 3.1.4) i to, že ředitel pojišťovny předkládá představenstvu k projednání a schválení materiály dle požadavků představenstva, plní úkoly ze zasedání představenstva a další činnost podle pověření představenstva. Z toho se podle žalované jednoznačně podává, že činnost, kterou vykonávala jako ředitelka společnosti, nelze podřadit pod obchodní vedení, a tak pozici ředitelky nelze ztotožňovat s pozicí členky představenstva.
III. Přípustnost dovolání
[23] Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[24] Podle §237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[25] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení obou z dovolatelkou formulovaných otázek, při jejíchž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vydání napadených rozhodnutí).
IV. Důvodnost dovolání
a) K vymezení pojmu obchodní vedení
[26] Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil následující závěry:
1) Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti (v právní teorii viz např. Černá, S., Čech, P. Kde jsou hranice obchodního vedení?, Právní fórum, 2008, číslo 11, s. 453 až 459, či Eichlerová, K. in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2015, s. 348). Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.
2) Pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti (§194 odst. 4 in fine obch. zák., §435 odst. 3 z. o. k.), je nutné rozlišovat mezi obchodním vedením společnosti a jejím strategickým řízením, neboť uvedený zákaz se netýká tzv. strategických rozhodnutí (v teorii viz např. literaturu citovanou výše), nicméně pro posouzení projednávané věci není toto rozlišování právně významné. I strategické řízení totiž zásadně (nesvěří-li tuto působnost zákon či v souladu s ním zakladatelské právní jednání jinému orgánu) spadá do působnosti představenstva akciové společnosti, což lze dovodit z úpravy působnosti jednotlivých orgánů akciové společnosti, z níž plyne, že působnost, jež není zákonem či v souladu se zákonem stanovami vyhrazena valné hromadě či dozorčí radě, náleží představenstvu (s účinností od 1. 1. 2014 tak výslovně určuje §163 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). I pro strategické řízení tudíž platí, že je člen představenstva nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovněprávním poměru.
3) Představenstvo zásadně může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov společnosti – pověřit výkonem činností spadajících do jeho působnosti třetí osobu (tzv. vnější delegace). Zpravidla k tomu dochází tehdy, jestliže členové představenstva nemají znalosti, dovednosti či schopnosti potřebné pro výkon některých z činností svěřených do jeho působnosti (např. rozhodování záležitostí vyžadujících odbornost či vedení účetnictví), popř. nejsou-li z jiných důvodů (např. pro časové zaneprázdnění plynoucí z plnění ostatních povinností) schopni určitou činnost osobně vykonávat. Při výběru třetí osoby musí představenstvo postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu).
4) Skutečnost, že výkonem určité činnosti spadající do působnosti představenstva je rozhodnutím představenstva pověřena třetí osoba, však ničeho nemění na tom, že jde o činnost spadající do působnosti představenstva. Stejně tak platí, že každá z těchto činností je (v důsledku) vykonávána v „řídící působnosti“ představenstva jakožto nejvyššího řídícího (výkonného) orgánu, a to bez ohledu na to, do kolika úrovní je rozvrstvena řídící struktura společnosti. Jinak řečeno, povaha této činnosti se nijak nemění ani v důsledku její vnější delegace, ani tím, zda pověřená osoba je řízena přímo představenstvem či vedoucím zaměstnancem, který je podřízen představenstvu.
5) Ačkoliv představenstvo jakožto kolektivní orgán rozhoduje o záležitostech společnosti ve sboru, může např. obchodním vedením či jeho částí pověřit jednoho z členů představenstva. V takovém případě by pak o záležitostech spadajících do takto svěřené působnosti rozhodoval toliko pověřený člen představenstva. Uvedený postup, jehož přípustnost výslovně potvrdila již úprava obsažená v §66d obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, upravuje s účinností od 1. 1. 2014 (taktéž výslovně) §156 odst. 2 o. z.
6) I pro tuto tzv. vnitřní delegaci pak platí obdobně závěry formulované výše pro delegaci vnější. To mimo jiné znamená, že je-li jeden z členů představenstva pověřen výkonem části obchodního vedení (např. na určitém úseku podnikání společnosti), neztrácí tato činnost povahu obchodního vedení, a to bez ohledu na to, zda při jejím výkonu pověřený člen představenstva má (podle organizační struktury společnosti) podléhat některému z řídících zaměstnanců.
7) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ze zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti plyne, že člen představenstva nemůže při rozhodování o obchodním vedení podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva (a být tak povinen dodržovat tímto zaměstnancem udělené pokyny). Stejný závěr se ostatně podává z právní úpravy představenstva jakožto vrcholného řídícího orgánu akciové společnosti. Jeho člen nemůže při plnění povinností při výkonu funkce podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva a který je sám podřízen představenstvu.
8) Velký senát se proto odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 a uzavřel, že obchodním vedením společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.
[27] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z toho, že řešení rekonstrukce budovy společnosti v XY, následný pronájem této nemovitosti, zajišťování nových pojistných produktů (včetně jejich průběžného vyhodnocování) a řešení složitých pojistných případů (včetně soudních sporů), nelze podřadit pod obchodní vedení, je jeho právní posouzení nesprávné.
b) K zániku pracovního poměru konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru
[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017) se podávají následující závěry:
1) Vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (srov. v poměrech družstev též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017).
2) Ačkoli byly popsané závěry přijaty ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2011, prosadí se také v režimu obchodního zákoníku po začlenění §66d obch. zák. (tedy ve znění tohoto předpisu účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013).
3) Přestože totiž §66d obch. zák. (od 1. 1. 2012) umožňoval vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat. Jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopadal a práva, resp. povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku. Proto platilo i v režimu §66d obch. zák., že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení měl (musel) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zanikl jeho pracovní poměr (neujednaly-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.
4) Ani v režimu §66d obch. zák. (stejně jako před začleněním tohoto ustanovení do obchodního zákoníku, resp. stejně jako v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) stranám nic nebránilo, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Jinými slovy, aby strany uzavřely novou pracovní smlouvu, jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl vznikem funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), přičemž dnem nástupu do práce [§34 odst. 1 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce] – a tedy i dnem vzniku tohoto „staronového“ pracovního poměru (§36 zákoníku práce) – určily den, který následuje po dni zániku funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena).
5) Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, resp. od 1. 1. 2014, však ustanovení §66d obch. zák. umožňovalo, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru (viz výše), tedy i dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován – s tím, že odměnu za výkon funkce musí schválit valná hromada společnosti, jinak statutárnímu orgánu (nebo jeho členovi) náleží odměna určená podle §571 odst. 1 obch. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010).
[29] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud z toho, že nedošlo ke konkludentnímu zániku pracovního poměru žalované, který byl založen manažerskou smlouvou (neboť se žalovaná stala členkou představenstva až po vzniku pracovního poměru a činnost členky představenstva nijak nesouvisela s činností, kterou žalovaná vykonávala v pracovním poměru) – a to aniž se zabýval tím, jaká byla vůle stran ohledně dalšího trvání pracovního poměru žalované – je jeho posouzení této právní otázky neúplné, a tudíž i nesprávné.
c) Shrnutí
[30] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[31] Aniž by Nejvyšší soud předjímal právní posouzení otázky vůle stran ohledně dalšího trvání pracovního poměru žalované, má za potřebné dodat následující. Dospěje-li soud prvního stupně (odvolací soud) k závěru, že se strany dohodly, že žalovaná bude i po vzniku funkce členky představenstva vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru (podle §66d obch. zák.), bude soud prvního stupně (odvolací soud) nucen zodpovědět i otázku, jak tento právní vztah posuzovat po 31. 12. 2013, tj. v režimu zákona o obchodních korporacích (srov. §775 z. o. k.).
[32] V další fázi řízení se soud prvního stupně (odvolací soud) neopomene zabývat i tím, jakou roli sehrává při posuzování důvodnosti nároku společnosti dohoda o ukončení manažerské smlouvy, přesněji prohlášení společnosti, jež učinila v odst. 2.1. a 2.2. této dohody.
[33] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[34] V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[35] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu