ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2310.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2310/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. B. K., zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Bredovský dvůr, Olivova č. 2096/4, proti žalovanému České loděnice a. s. (dříve Nova České loděnice a. s.) se sídlem v Děčíně XXXI – Křešicích, Vítězství č. 56, IČO 00152226, zastoupenému Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října č. 438/219, o 1 648 341,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 225/2009 a 18 C 332/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2014 č. j. 10 Co 307/2012-166, takto:
Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odstupné ve výši 490 397 Kč, se odmítá; v dalším se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobami podanými u okresního soudu v Děčíně dne 11. 5. 2009 a dne 16. 7. 2009 (změněnými se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za období od 23. 8. 2008 do 26. 3. 2009 a na „zákonném odstupném“ 1 648 341,40 Kč s úroky z prodlení ve výši „repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů a platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného“, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že na základě jmenování ze dne 28. 2. 2006 a jeho „prodloužení“ ze dne 31. 10. 2006 vykonával u žalovaného v pracovním poměru funkci náměstka generálního ředitele, že podle manažerské smlouvy ze dne 1. 3. 2006 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 2006 a dodatku č. 2 ze dne 1. 2. 2008 mu za výkon této funkce náležela mzda ve výši 150 000 Kč měsíčně, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2008 č. j. 18 C 352/2008-10, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2009, bylo určeno neplatným jak odvolání žalobce z funkce náměstka generálního ředitele žalovaného ze dne 10. 4. 2008, tak výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 4. 2008, a současně bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, že dne 26. 3. 2009 doručil žalovanému okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 3. 2009 a že dne 23. 8. 2008 bylo žalovanému doručeno „e-mailem“ oznámení žalobce, že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Na náhradě mzdy za období od 23. 8. 2008 do 28. 2. 2009 žalobci přísluší 1 015 081,20 Kč, za období od 1. 3. 2009 do 26. 3. 2009 mu přísluší 142 863,28 Kč a na odstupném 490 397 Kč.
Žalovaný zejména namítal, že žalobce byl v období od 30. 6. 2006 do 15. 5. 2008 čelenem představenstva žalovaného (v období od 12. 7. 2006 do 22. 5. 2007 místopředsedou představenstva žalovaného), že nejpozději dnem 30. 6. 2006 došlo „ex lege“ k zániku jeho pracovního poměru u žalovaného pro zjevnou neslučitelnost funkce člena představenstva žalovaného a funkce náměstka generálního ředitele žalovaného, že proto žalobci po uvedeném datu nepříslušela mzda ani její náhrada, že mu žalobce nikdy nedoručil projev vůle, ze kterého by vyplynulo, že trvá na dalším zaměstnávání poté, co byl dne 10. 4. 2008 odvolán z funkce a co mu byla dne 17. 4. 2008 dána výpověď z pracovního poměru, a že uplatnění nároku na odstupné žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, neboť okamžité zrušení pracovního poměru doručil žalovanému 4 nebo 5 dnů před uplynutím výpovědní doby, která měla uběhnout dne 31. 3. 2009 na základě výpovědi doručené žalobci v lednu 2009.
Okresní soud v Děčíně – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 25. 1. 2010 rozhodl, že se obě věci spojují ke společnému řízení – rozsudkem ze dne 1. 9. 2011 č. j. 18 C 225/2009-112 zastavil řízení co do 272 114,76 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 376 226,76 Kč s úroky z prodlení ve výši „repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů a platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného“, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 139 565,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Kauckého a České republice „na účet Okresního soudu v Děčíně“ 4 985 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl dne 28. 2. 2006 jmenován do funkce náměstka generálního ředitele žalovaného na období od 1. 3. 2006 do 31. 12. 2006, že dne 31. 10. 2006 bylo jmenování „prodlouženo“ na dobu neurčitou, že v manažerské smlouvě ze dne 1. 3. 2006 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 2006 a dodatku č. 2 ze dne 1. 2. 2008 byla dohodnuta mzda žalobce ve výši 150 000 Kč měsíčně, že žalobce byl od 12. 7. 2006 (správně od 30. 6. 2006) do 15. 5. 2008 členem (místopředsedou) představenstva žalovaného, že jako výrobně-technický náměstek generálního ředitele měl na starosti výrobu lodí, zajišťování materiálu, zabýval se řízením provozu tří loděnic u žalovaného, vyhotovoval nákladové položky apod., že dne 10. 4. 2008 byl žalobce z funkce výrobně-technického náměstka odvolán a dne 23. 4. 2008 mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, že dne 24. 4. 2008 žalobce odevzdal žalovanému celou pracovní agendu a všechny svěřené věci, dle vůle žalovaného přestal docházet do zaměstnání a od této doby mu nebyla vyplácena žádná mzda, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2008 č. j. 18 C 352/2008-10, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2009, bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce náměstka generálního ředitele ze dne 10. 4. 2008 a výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 4. 2008 jsou neplatné a že pracovní poměr mezi účastníky trvá, že v lednu 2009 byla žalobci doručena druhá výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost ze dne 15. 12. 2008 a že dne 26. 3. 2009 bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem ze dne 23. 3. 2009 z důvodu nevyplacení mzdy za období od července 2008 do ledna 2009. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalobce dne 23. 8. 2008 doručil žalovanému „mailové podání“, v němž uvedl, že odvolání z funkce a výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání, a že dne 7. 10. 2008 byla žalovanému doručena do vlastních rukou žaloba o určení neplatnosti odvolání z funkce a výpovědi z pracovního poměru a určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá. Uvedl, že důvody, na jejichž základě může být rozvázán pracovní poměr, jsou taxativně vymezeny v §42 zákoníku práce, že žádná právní skutečnost uvedená v tomto ustanovení v dané věci nenastala, že žalobce „fakticky vykonával funkci výrobně-technického náměstka, tedy vykonával odlišné činnosti, než jak jsou specifikovány jako pravomoci představenstva akciové společnosti v ustanovení §191 a §192 obchodního zákoníku“, že praxe u žalovaného byla taková, že všichni členové vedení společnosti byli zároveň členy představenstva a za výkon této funkce byli též samostatně odměňováni, a že v řízení nebylo prokázáno a žalovaným ani tvrzeno, že by někdy v minulosti byl žalobci vytknut jako nepřípustný souběh těchto funkcí. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaného týkající se uplatnění odstupného žalobcem v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 č. j. 10 Co 307/2012-166 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 376 226,76 Kč s úroky z prodlení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 147 653 Kč a že žaloba se do částky 228 573 Kč zamítá, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o úroku z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr, ve kterém žalobce vykonával funkci náměstka generálního ředitele, nezanikl ze zákona a že nemohlo dojít k zániku pracovního poměru tím, že žalobce byl zvolen do představenstva žalovaného, neboť pracovní poměr může skončit pouze z důvodů uvedených v §48 a násl. zákoníku práce (dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době, smrtí zaměstnance), a uvedl, že v souzené věci pracovní poměr žalobce nezanikl ani v případě, kdyby došlo k nedovolenému souběhu výkonu funkce náměstka generálního ředitele a člena představenstva, že takovýto nedovolený souběh by mohl mít pouze vliv například na právo na odměnu za členství v představenstvu, popřípadě platnost zvolení do představenstva, že pracovní poměr žalobce neztratil obsah a že žalobce byl nadále schopen vykonávat funkci náměstka generálního ředitele. Odvolací soud sdílel rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobce neporušil dobré mravy, skončil-li pracovní poměr okamžitým zrušením podle §56 písm. b) zákoníku práce, a dodal, že tento důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl dán, neboť žalovaný žalobci nevyplatil mzdu do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti, že skutečnost, že se tak stalo krátce před uplynutím výpovědní „lhůty“ podle §51 odst. 1 zákoníku práce, není rozhodující a že žalobce postupoval v souladu se zákoníkem práce a má nárok na odstupné podle §67 zákoníku práce. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že určení, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, uvedené ve výroku rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2008, je pro soud a účastníky závazné, a uvedl, že na tento výrok nelze pohlížet jako na „nulitní“. Shledal, že žalobce má právo na náhradu mzdy od 7. 10. 2008, kdy byla žalovanému doručena žaloba, kterou se žalobce kromě jiného domáhal určení, že pracovní poměr trvá, až do 26. 3. 2009, kdy skončil pracovní poměr, a nikoliv od 23. 8. 2008, protože žalobce neprokázal, že oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání podle §69 odst. 1 zákoníku práce, „emailem“ ze dne 23. 8. 2008, neboť žalovaný od samého počátku důsledně popírá, že „emailové podání“ obdržel, a z technického hlediska je možné, aby odeslané „emailové podání adresátu nedošlo“. V části týkající se úroku z prodlení odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a ve vztahu k výrokům o nákladech řízení vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil rozsah úspěchu a neúspěchu žalobce a nepřihlédl k tomu, že žalobce vzal žalobu zčásti zpět a zavinil tak částečné zastavení řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadá v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 147 653 Kč. Namítá, že žalobci nárok na náhradu mzdy za období od 1. 7. 2008 do 26. 3. 2009 nevznikl, neboť byl dne 30. 6. 2006 zvolen do představenstva žalovaného, a tedy k tomuto dni došlo k zániku jeho pracovního poměru u žalovaného, že veškeré činnosti, které žalobce od 1. 3. 2006 vykonával ve funkci náměstka generálního ředitele, byly činnostmi, které je možno podřadit pod pojem obchodního vedení společnosti, a že tak došlo k nedovolenému souběhu funkcí, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že činnosti, které spadají pod pojem obchodního vedení společnosti, nemohou být (resp. nemohly být do 1. 1. 2012) vykonávány v rámci pracovního poměru. Žalovaný je přesvědčen, že zvolením žalobce do představenstva žalovaného došlo k zániku jeho pracovního poměru u žalovaného, neboť vymizel faktický obsah pracovněprávního vztahu a plnění práv a povinností vyplývajících z tohoto vztahu se stalo nemožným pro faktickou nemožnost plnění. Nepřisvědčil-li by dovolací soud tomuto argumentu, pak podle názoru žalovaného tím, že žalobce vyslovil svůj souhlas se zvolením do představenstva žalovaného a se zápisem jako člena představenstva do obchodního rejstříku, uzavřel se žalovaným s ohledem na „absolutní obsahovou konkurenci“ funkce náměstka generálního ředitele a obchodního vedení společnosti přinejmenším faktickou dohodu o rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §42 a §43 zákona č. 65/1965 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce funkci předal dne 24. 4. 2008 a že žádnou činnost pak již u žalovaného nevykonával, přičemž z funkce člena představenstva byl odvolán až 15. 5. 2008, nemohlo následně dojít ani k faktickému vzniku nového pracovního poměru žalobce u žalovaného. Žalovaný dále namítá, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem doručené žalovanému dne 26. 3. 2009, tj. jen 5 dnů před tím, než měl žalobci skončit případný pracovní poměr u žalovaného v důsledku opakované výpovědi, kterou žalovaný doručil žalobci v lednu 2009, je výkonem práva žalobce, který sleduje jen poškození žalovaného a který nemůže požívat právní ochrany, neboť se zjevně jedná o zneužití práva ze strany žalobce, a tedy o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůrazňuje, že jednání žalobce, který mohl případný pracovní poměr ukončit okamžitým zrušením „již o mnoho měsíců dříve“, bylo vedeno jen snahou o maximalizaci částky, kterou mu bude muset žalovaný vyplatit v souvislosti s ukončením případného pracovního poměru. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je „plně konzistentní“ se stávající soudní judikaturou a nebyla jím řešena ani nová tzv. otázka zásadního právního významu. Zdůraznil, že Okresní soud v Děčíně pravomocným rozsudkem ze dne 24. 11. 2008 č. j. 18 C 352/2008-10 „autoritativně“ rozhodl, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trval, a že novému „autoritativnímu“ řešení této otázky brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Uvedl, že při uplatňování nároku na odstupné nebyl veden přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu, neboť odstupné je jeho oprávněným a zákonným nárokem a nikoli „úmyslně způsobenou újmou“ žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 28. 2. 2006 byl žalobce jmenován do funkce náměstka generálního ředitele žalovaného na období od 1. 3. 2006 do 31. 12. 2006, že dne 31. 10. 2006 bylo jmenování „prodlouženo“ na dobu neurčitou, že v manažerské smlouvě ze dne 1. 3. 2006 ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 2006 a dodatku č. 2 ze dne 1. 2. 2008 byla dohodnuta mzda žalobce ve výši 150 000 Kč měsíčně, že jako výrobně-technický náměstek generálního ředitele měl žalobce na starosti výrobu lodí, zajišťování materiálu, zabýval se řízením provozu tří loděnic u žalovaného a vyhotovoval nákladové položky, že žalobce byl od 30. 6. 2006 do 15. 5. 2008 členem představenstva žalovaného a od 12. 7. 2006 do 22. 5. 2007 místopředsedou představenstva žalovaného, že dne 10. 4. 2008 byl žalobce odvolán z funkce výrobně-technického náměstka a dne 23. 4. 2008 mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, že dne 24. 4. 2008 žalobce odevzdal žalovanému celou pracovní agendu a všechny svěřené věci a podle vůle žalovaného přestal docházet do zaměstnání, že od této doby mu nebyla vyplácena žádná mzda, že dne 7. 10. 2008 byla žalovanému doručena žaloba, kterou se žalobce kromě jiného domáhal určení, že pracovní poměr trvá, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 11. 2008 č. j. 18 C 352/2008-10, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2009, bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce náměstka generálního ředitele ze dne 10. 4. 2008 a výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 4. 2008 jsou neplatné a že pracovní poměr mezi účastníky trvá, že v lednu 2009 byla žalobci doručena druhá výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost ze dne 15. 12. 2008 a že dne 26. 3. 2009 bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem ze dne 23. 3. 2009 z důvodu nevyplacení mzdy za období od července 2008 do ledna 2009.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odstupné ve výši 490 397 Kč, mimo jiné na posouzení, zda uplatnění tohoto nároku žalobcem není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této právní otázky odvolací soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012) a v tom, že žalobce požadoval po žalovaném odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, které mu náleželo podle ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 23. 4. 2009), protože dne 26. 3. 2009 okamžitě zrušil pracovní poměr se žalovaným podle ustanovení §56 písm. a) zákoníku práce, správně neshledal rozpor s dobrými mravy, neboť žalobce postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalovanému, lze spatřovat jen vedlejší následek, který je právem dovolený; z okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání žalobce nebylo dosažení odstupného, ale – aniž by žalobce sledoval smysl a účel splnění odpovídající povinnosti žalovaného – přímý úmysl způsobit žalovanému újmu. Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odstupné, podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu mzdy, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda dochází ke skončení pracovního poměru zaměstnance akciové společnosti, který byl zvolen členem (místopředsedou) představenstva této společnosti, za předpokladu, že v pracovním poměru vykonával (měl vykonávat) stejné činnosti, které vykonává (má vykonávat) jako člen (místopředseda) představenstva. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Otázku, zda zvolením žalobce členem (místopředsedou) představenstva žalovaného došlo ke skončení jeho pracovního poměru u žalovaného, je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce byl zvolen členem představenstva dne 30. 6. 2006 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“) [srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce].
Pracovní poměr může skončit – jak správně uvedl odvolací soud – jen na základě právních skutečností uvedených v zákoníku práce (srov. §42 zák. práce). S jeho závěrem, že v projednávané věci by pracovní poměr žalobce a žalovaného nezanikl „ani v případě, kdyby došlo k nedovolenému souběhu výkonu funkce náměstka generálního ředitele a člena představenstva“ žalovaného, však dovolací soud nesouhlasí.
Pracovní poměr může být rozvázán – jak vyplývá z ustanovení §42 odst. 1 písm. a) zák. práce – též dohodou. Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem (§43 odst. 1 zák. práce). Dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně (§43 odst. 2 věta první zák. práce); protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva) není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti (družstva) však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost (družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 nebo ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013). Stejně tak platí obráceně, že dosavadní pracovněprávní vztah mezi fyzickou osobou a obchodní společností (družstvem) nebrání tomu, aby tato fyzická osoba začala vykonávat funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva). Souběžný výkon stejných činností na základě pracovněprávního vztahu a v rámci výkonu funkce (člena) statutárního orgánu však ani v tomto případě nepřichází v úvahu.
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení §192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), a spadá do něj – jak vyplývá z ustanovení §192 odst. 1 věty první obch. zák. – zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti.
V případě, že by činnosti, které žalobce vykonával (měl vykonávat) v pracovním poměru ve funkci náměstka generálního ředitele žalovaného, představovaly podle svého obsahu a smyslu výkon činnosti statutárního orgánu akciové společnosti, musel by žalobce tyto činnosti po svém zvolení do funkce člena (místopředsedy) představenstva konat výlučně v rámci výkonu funkce člena (místopředsedy) představenstva, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – souběžný výkon stejných činností na základě pracovněprávního vztahu a v rámci výkonu funkce člena (místopředsedy) představenstva nepřichází v úvahu. Za této situace, i kdyby nedošlo k výslovnému právnímu úkonu, by bylo možné dovodit, že mezi žalobcem a žalovaným byla v souvislosti se zvolením žalobce členem představenstva současně sjednána dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni zvolení žalobce členem představenstva, na jejímž základě by pracovní poměr žalobce u žalovaného k tomuto dni skončil [srov. ve vztahu k souběhu výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným a pracovního poměru, jehož náplní měly být činnosti, které podle svého obsahu a smyslu představují výkon činnosti statutárního orgánu této obchodní společnosti, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3910/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012].
V projednávané věci žalobce jako výrobně-technický náměstek generálního ředitele žalovaného – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - na základě manažerské smlouvy ze dne 1. 3. 2006 ve znění jejích dodatků zajišťoval výrobu lodí a materiál, zabýval se řízením provozu tří loděnic a vyhotovoval nákladové položky. Z tohoto výčtu povinností výrobně-technického náměstka generálního ředitele je zřejmé, že náplní této funkce nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalobce v době od 30. 6. 2006 do 15. 5. 2008 vykonával (měl vykonávat) u žalovaného jako člen (místopředseda) jeho představenstva, neboť uvedené činnosti výrobně-technického náměstka generálního ředitele nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, kterým je – jak vyplývá z výše uvedeného - organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech a zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti, nikoli však věcně vymezená organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávaná za podřízenosti jejímu generálnímu řediteli (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014).
Protože náplní práce žalobce v pracovním poměru ve funkci náměstka generálního ředitele žalovaného nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalovaného jako člen (místopředseda) jeho představenstva, je závěr odvolacího soudu, že v souvislosti se zvolením žalobce do funkce člena (místopředsedy) představenstva nedošlo ke skončení pracovního poměru mezi ním a žalovaným, v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu mzdy, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v uvedené části podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu