ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2319.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2319/2020-1059
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobce J. Š. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému K. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, o zaplacení 294.875,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 134/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 233/2018-968, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.858 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 6. 2018, č. j. 43 Cm 134/2008-921, uložil žalovanému zaplatit žalobci 294.875,50 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovolatelem otevřená otázka, zda „je nabytí majetku dlužníka společností, jejímž jednatelem a společníkem je osoba naplňující znaky uvedené v §67b zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ‚ZKV‘), porušením tohoto ustanovení“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji soudy vyřešily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1) Ustanovení §67b ZKV je výjimkou z obecného pravidla (z obecné úpravy, jež osobám pojmenovaným v §67b ZKV jinak nabývání majetku od dlužníka nezakazuje). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována.
2) Požadavek restriktivního výkladu uvedeného ustanovení je posilován i tím, že výslovně označuje za neplatný (v §67b odst. 1 větě třetí ZKV), právní úkon, jímž je nabýván majetek, jehož vlastníkem byl při zahájení konkursního řízení dlužník, ke kterému došlo ještě ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo vyrovnání a to bez ohledu na to, zda okolnosti zakládající neplatnost (např. to, zda jde o osobu blízkou vedoucímu zaměstnanci dlužníka) byly převodci v době převodu známy. Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), tedy okruh osob, jež označené ustanovení postihuje zákazem nabývání dlužníkova (úpadcova) majetku pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu, výkladem rozšiřovat nelze.
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2547/2009, a v něm citovanou judikaturu.
[6] Namítá-li dovolatel, že zákaz uvedený v §67b ZKV dopadá též na subjekty majetkově propojené, nemůže tato námitka obstát ve světle výše uvedené judikatury, podle níž okruh osob uvedený v tomto ustanovení nelze výkladem rozšiřovat. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že žádná z podmínek, za nichž lze §67b ZKV aplikovat, nenastala.
[7] Dovolatel v dovolání otevírá též otázku, zda „je zahrnutí dílčího nároku vzniklého po období výslovně vymezeném v žalobě do žalobního nároku rozšířením žaloby nebo jejím doplněním“. V této souvislosti dovolatel uvádí, že v řízení došlo k postupné změně „skutkového i časového vymezení transakcí“, neboť žaloba byla rozšířena o dílčí nároky prokazatelně vzniklé mimo období výslovně vymezené v žalobě, aniž by soudy rozhodly o změně žaloby.
[8] Otázkou změny žaloby se již Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
[9] V projednávané věci však žádná z výše uvedených situací nenastala. V žalobě je sice vymezeno časové období transakcí (výběru provozních záloh) od 1. 1. 2006 do 23. 6. 2006, nicméně původně žalovaná částka (958.697 Kč), která byla doložena hlavní účetní knihou z roku 2006, odpovídá dovolatelem vybraným zálohám uvedeným v této účetní knize (k nimž nebyl předložen doklad o jejich vrácení) a zahrnuje též zálohy, které byly vybrány až po 23. 6. 2006. Závěr odvolacího soudu, podle něhož došlo pouze k doplnění žalobních tvrzení, nikoli ke změně žaloby, je tak správný.
[10] Dovolatel dále vznáší (podle obsahu dovolání) námitku překvapivosti rozhodnutí, neboť v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř. nebyl soudem prvního stupně poučen o „změně právní kvalifikace“, podle níž nárok uplatněný žalobou nevyplývá z bezdůvodného obohacení na straně dovolatele, ale z titulu náhrady škody za porušení péče řádného hospodáře. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě, a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012].
[11] Vzhledem k tomu, že se dovolatel dozvěděl o změně právní kvalifikace, podle níž nárok uplatněný žalobou vyplývá z titulu náhrady škody za porušení péče řádného hospodáře, nejpozději již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nemá dovolací soud tuto námitku za opodstatněnou. V situaci, kdy se uvedenou otázkou zabýval již soud prvního stupně, mohl dovolatel uplatnit svou obranu reagující na tento závěr v odvolání a chybějící tvrzení či důkazy, které by vyvracely jeho odpovědnost za porušení péče řádného hospodáře, doplnit (srov. obdobný závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněném pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotná existence odlišného (míněno od dovolatele) právního názoru soudu prvního stupně pak ani nevyvolala potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), takže nebylo na místě ani poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. důvody shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 300/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2392/2017). Tento závěr potvrzuje též sám dovolatel, když uvádí, že postup soudu prvního stupně se jeví „jako naprosto neúčelný, neboť za předpokladu jeho správnosti by pro objasnění věci byl třeba pouze zlomek z provedeného dokazování…“.
[12] Dovolatel Nejvyššímu soudu dále předkládá otázku, zda „je platné postoupení pohledávky vymezené v žalobním návrhu insolvenční správkyní za částečné období roku 2006 v situaci, kdy dovolatel alespoň v části žalovaného období byl v zaměstnaneckém poměru vůči společnosti K. H., identifikační číslo osoby XY, zaniklé výmazem z obchodního rejstříku ke dni 13. 8. 2013“, a též otázku týkající se promlčení nároků vzniklých v souvislosti se zálohami vybranými až po 23. 6. 2006. Ve vztahu k těmto otázkám nesplňuje dovolání náležitosti stanovené §241a odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahují vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3424/2018, a judikaturu v nich citovanou), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části, kterou dovolatel uvedl v „obecné“ pasáži dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[13] V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu