ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3266.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3266/2020-421
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) MÍR, stavebnímu bytovému družstvu , se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 00046906, zastoupenému Mgr. Evou Barákovou Karasovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Všetičkova 615/5, PSČ 602 00, 2) L. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Machačem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9 , PSČ 602 00, a 3) Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 170/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 286/2018-357, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 286/2018-357, v části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, ve druhém a třetím výroku ve vztahu mezi žalobcem a 1) a 2) žalovaným, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, ve výrocích I., IV., a V. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 70 Co 286/2018-357, jíž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, Městský soud v Brně:
i. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá určení, že MÍR, stavební bytové družstvo (dále jen „bytové družstvo“), je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 4074/11, bytu vymezeného v budově č. p. XY v bytovém domě stojícím na pozemku parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, nacházejícím se v k. ú. XY, v obci XY, (dále též jen „byt“) a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy v k. ú. XY, obec XY, č. p. XY, zapsané na LV č. XY, o velikosti 76/3892 (dále společně jen „jednotka“) [výrok I.],
ii. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá určení, že druhý žalovaný není vlastníkem jednotky (výrok II.),
iii. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhá určení, že neexistuje zástavní právo k jednotce zřízené ve prospěch třetí žalované zástavní smlouvou k nemovitostem reg. č. 10000268038 (dále jen „zástavní smlouva“) [výrok III.],
iv. uložil žalobci zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Smlouvou o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 J. S. starší (dále jen „otec žalobce“) bezúplatně převedl na J. S. mladšího (dále jen „bratr žalobce“) práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu včetně práva na uzavření smlouvy o nájmu bytu (dále jen „členský podíl“).
2) Ve druhé polovině roku 2010 bratr žalobce „bral svému otci peníze, zamykal před ním pokoje vyjma jeho ložnice, kterou užíval, tu mu naopak zakazoval uzamknout, fyzicky ho napadl, urážel ho, po návratu z nákupu odmítal otce vpouštět do bytu“.
3) Dne 27. 9. 2010 otec žalobce vyzval bratra žalobce k vrácení členského podílu, jakožto daru, pro nevděk a k vyklizení bytu. Důvodem žádosti bylo zhoršení jeho zdravotního stavu způsobené jeho týráním bratrem žalobce a „neúcta“ bratra žalobce vůči žalobci.
4) Dne 15. 10. 2010 žalobce informoval prvního žalovaného o tom, že jeho otec uplatnil nárok na vrácení daru a že je členem bytového družstva a nájemcem bytu.
5) Žalobou podanou u Městského soudu v Brně se otec žalobce domáhal vůči bratru žalobce vrácení členského podílu (dále jen „žaloba o vrácení členského podílu“). Tato žaloba – doručená 19. 11. 2010 bratru žalobce – obsahuje výčet závadného jednání bratra žalobce, pro něž otec žalobce požadoval vrácení členského podílu.
6) Dne 20. 10. 2010 bytové družstvo vydalo potvrzení, jímž druhému žalovanému potvrdilo, že bratr žalobce je členem družstva a výlučným nájemcem bytu.
7) Téhož dne bratr žalobce a druhý žalovaný uzavřeli smlouvu o budoucím převodu členských práv a povinností a smlouvu o budoucím majetkovém vypořádání a podmínkách předání bytu, na základě kterých dohodli podmínky předání bytu druhému žalovanému.
8) Bratr žalobce uzavřel 24. 11. 2010 s druhým žalovaným smlouvu o převodu členství, na základě které mu měl převést členský podíl za částku 1.620.000 Kč.
9) Dne 18. 4. 2011 uzavřelo bytové družstvo s druhým žalovaným smlouvu, jíž měl nabýt vlastnictví jednotky (dále jen „smlouva o převodu jednotky“). Druhý žalovaný byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník jednotky a jednotku dosud užívá.
10) Třetí žalovaný, jako zástavní věřitel, 20. 6. 2011 uzavřel s druhým žalovaným, jako zástavním dlužníkem, zástavní smlouvu, na základě které vzniklo k jednotce zástavní právo.
11) Otec žalobce zemřel 31. 3. 2014.
12) V právní věci o pozůstalosti otce žalobce Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 58 D 994/2014-56, rozhodl tak, že v řízení „bude dále jednáno pouze s žalobcem a nebude dále jednáno s bratrem žalobce“.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve konstatoval, že žalobce má podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), naléhavý právní zájem na určení, že je jednotka ve vlastnictví bytového družstva, neboť v takovém případě by mu, jako jedinému dědici pozůstalosti jeho otce, „vzniklo legitimní očekávání, že se stane členem bytového družstva a že následně bytové družstvo splní povinnost mu stanovenou v ust. §23 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a převede do vlastnictví člena bytového družstva předmětnou jednotku“.
[4] Podle soudu doručením žaloby o vrácení členského podílu bratru žalobce (19. 11. 2010), jej otec žalobce podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), požádal o vrácení darovaného členského podílu. Tímto právním úkonem byla smlouva o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 (v souladu s §48 odst. 2 obč. zák.) „zrušena od počátku“ a otec žalobce se stal majitelem členského podílu.
[5] Soud se proto zabýval otázkou, zda členský podíl nabyl druhý žalovaný, a cituje nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, předeslal, že pro posouzení skutečnosti, zda nabyvatel uzavřením smlouvy s osobou, která v době převodu nebyla jeho majitelem, členský podíl nabyl, je rozhodná jeho dobrá víra v oprávnění převodce členský podíl převést.
[6] K tomu v poměrech projednávané věci soud uzavřel, že druhý žalovaný byl při převodu členského podílu uskutečněném dne 24. 11. 2010 v dobré víře ve skutečnost, že bratr žalobce je členem bytového družstva a nájemcem bytu, a proto je oprávněn s členským podílem nakládat, a „platně tak nabyl“ členský podíl. „Z tohoto důvodu“ je platná také smlouva o převodu jednotky.
[7] K odvolání žalobce Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (první výrok), ve výrocích IV., V. a VI. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[8] Odvolací soud – označuje skutková zjištění i právní závěry učiněné soudem prvního stupně za správné – konstatoval, že druhý žalovaný byl v dobré víře ve skutečnost, že je oprávněným nájemcem bytu od 24. 11. 2010 do 12. 11. 2013, tj. do doby, než mu v projednávané věci byla doručena žaloba. Tato skutečnost je podle odvolacího soudu „podstatná pro případnou analogickou aplikaci (níže uvedené) judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu týkající nabývání vlastnického práv k nemovitostem od nevlastníka“.
[9] Odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, nebo ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odvolací soud zdůraznil, že Ústavní i Nejvyšší soud zastávají názor, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
[10] Odvolacímu soudu byly známy závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nabytí členského podílu v bytovém družstvu od nevlastníka „nebylo možné“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015), avšak v právě projednávané věci „je – s ohledem na předmět smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu ze dne 24. 11. 2010 a jeho hodnotu – považuje za nepřiměřeně tvrdé a neudržitelné“.
[11] Podle názoru odvolacího soudu opřeného o nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, by však členský podíl v bytovém družstvu měl být chráněn obdobně jako věc nemovitá, a to nejen v případě délky vydržecí doby, nýbrž i v „možnosti aplikace“ (v odstavci [9] tohoto rozhodnutí uvedené) judikatury Ústavního soudu. Podle soudu není „zásadní rozdíl“ v tom, zda kupující kupuje nemovitou věc nebo členský podíl v bytovém družstvu. Opačný závěr, podle něhož by byl „dobrověrný“ nabyvatel nemovité věci, kterou nabyl od nevlastníka (v období do 31. 12. 2013, příp. do 31. 12. 2014) chráněn více než dobrověrný nabyvatel členského podílu v bytovém družstvu, je podle odvolacího soudu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů upravenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
[12] Na základě těchto úvah odvolací soud dospěl k závěru, že jelikož druhý žalovaný „udělal vše, co mohl, aby se ubezpečil, že koupě družstevního bytu bude v pořádku“ (…), a „nenese tak žádný díl odpovědnosti za skutkový stav, který předcházel uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností (vrácení daru, k němuž došlo takřka po osmi letech od darování)“, uzavřením smlouvy o převodu členství ze dne 24. 11. 2010 v dobré víře v oprávnění bratra žalobce členský podíl převést, členský podíl nabyl. Pro podporu své argumentace odvolací soud obecně dodal, že „osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z jediné v úvahu přicházející evidence – seznamu členů družstva, musí být v právním státě poskytována ochrana“.
[13] Rovněž smlouvu o převodu jednotky druhý žalovaný uzavřel v dobré víře v oprávnění bytového družstva jednotku na něj převést.
[14] K návrhu na určení, že druhý žalovaný není vlastníkem jednotky, odvolací soud uzavřel, že žalobce neměl na takovém určení naléhavý právní zájem. Je-li „současně žalováno jak na určení, že druhý žalovaný není vlastníkem určité věci (tedy na určení negativní), tak i na určení, že bytové družstvo je vlastníkem téže věci (tedy na určení pozitivní), nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na negativním určení“.
[15] Ve vztahu k návrhu žalobce na určení neexistence zástavního práva odvolací soud označil za správný závěr soudu prvního stupně, který – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 – uzavřel, že žalobce není v projednávané věci k takovému návrhu aktivně legitimován.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice zda:
1) v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt členský podíl v bytovém družstvu od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, že tento převod je po právu.
2) lze jednotku v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je člen družstva, převést do vlastnictví osoby odlišné od tohoto člena družstva.
3) v řízení nese důkazní břemeno o (všech) skutkových okolnostech týkající se dobré víry nabyvatele podílu v bytovém družstvu účastník řízení, který dobrou víru nabyvatele popírá (zpochybňuje).
[17] Dovolatel namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[18] Závěr odvolacího soudu, podle něhož druhý žalovaný nabyl členský podíl v dobré víře od nevlastníka, považuje dovolatel za „nesprávný a odporující nejen tehdy platné právní úpravě, ale také i judikatuře Nejvyššího soudu“ a zdůrazňuje, že dobrá víra nemůže mít vliv na platnost smlouvy o převodu členského podílu v bytovém družstvu.
[19] Podle názoru dovolatele není (na rozdíl od nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí) členský podíl v bytovém družstvu spojený s právem nájmu družstevního bytu zapisován do veřejného seznamu. Stát tak podle něj nemůže garantovat ochranu dobré víry osob, které důvěřují informacím poskytnutým bytovým družstvem, a proto nemůže dobrá víra „nabyvatelů” podílu v bytovém družstvu spojeného s právem na užívání družstevního bytu odůvodnit jeho nabytí od nevlastníka. Svůj názor dovolatel opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015, a poukazuje na to, že Ústavní soud ústavní stížnost proti posledně jmenovanému usnesení usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2346/15, odmítl, označuje přitom závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti nabytí členského podílu od nevlastníka za „výstižný“.
[20] Právě uvedený názor podle dovolatele Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, nezpochybnil; naopak se s ním ztotožňuje a „zpřísňuje podmínky pro nabytí vlastnického práva k členskému podílu v bytovém družstvu pro nabyvatele tím, že délku vydržecí doby namísto doby tříleté zvyšuje na lhůtu desetiletou“.
[21] Vycházeje z názoru, že se druhý žalovaný nestal majitelem členského podílu, má dovolatel za to, že smlouva o převodu jednotky je pro rozpor s §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), absolutně neplatná. Na podporu své argumentace dovolatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015, nebo na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2061/17.
[22] Dovolatel je přesvědčen, že skutečnosti svědčící o své dobré víře byl v projednávané věci „povinen prokazovat zejména druhý žalovaný, jakožto nabyvatel členského podílu, a nikoli (jak z napadeného rozsudku podle dovolatele „nepřímo vyplývá“) vyvracet žalobce. Druhý žalovaný podle něj svou dobrou víru neprokázal, neboť „nevysvětlil ani to, kdo se (jako účastník na straně nabývající členská práva a povinnosti) za účelem uzavření smlouvy o převodu členství a za účelem vyřízení veškerých formalit s tím spojených dostavil dne 3. 11. 2010 na bytové družstvo a kdo byl při té příležitosti bytovým družstvem informován o tom, že otec žalobce ve vztahu k předmětným členským právům a povinnostem podal žalobu na vrácení daru“. Objasnění této otázky je přitom podle dovolatele v projednávané věci „velmi podstatné či dokonce stěžejní“.
[23] Druhý žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že s jeho důvody nesouhlasí a že se „plně ztotožňuje“ s právním posouzením věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Opakuje argumentaci odvolacího soudu, druhý žalovaný ubezpečuje dovolací soud, že jak při převodu členského podílu, tak při převodu jednotky jednal v dobré víře v soulad převodů s právními předpisy.
[24] První žalovaný ani třetí žalovaná se k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
[25] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[26] Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[27] Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[28] Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[29] Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, není přípustné. Je tomu tak proto, že ve vztahu k této části rozhodnutí dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
[30] Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení první z dovolatelem formulovaných otázek, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (níže uvedené) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[31] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)].
[32] Podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
[33] Podle §446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
[34] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce nabytí členského podílu v družstvu od neoprávněného (nevlastníka) [v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013] se podává:
1) Ustanovení §446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka nelze použít pro nabytí členského podílu v (bytovém) družstvu. Právní úprava nabytí od nevlastníka, zakotvená v §446 obch. zák., totiž představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. Extenzivní výklad §446 obch. zák., respektive jeho analogická aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly v rozporu s jeho povahou a účelem.
2) Na uvedeném ničeho nemění ani případná dobrá víra nabyvatele. Ta může mít právní význam pouze jako jedna z podmínek pro vydržení členského podílu po uplynutí tříleté vydržecí doby.
3) Závěry judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016 na nabytí členského podílu v (bytovém) družstvu od nevlastníka nedopadají, neboť řeší nabytí vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Členský podíl (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) naproti tomu není věcí v právním smyslu (tím méně věcí nemovitou); představuje souhrn práv a povinností člena v družstvu, jejichž „vlastnictví“ není evidováno v žádném veřejném seznamu (katastr nemovitostí) ani veřejném rejstříku (obchodní rejstřík), o nějž (resp. o zápis, v němž) by nabyvatel členského podílu mohl opřít svou dobrou víru v jeho (oprávněné) nabytí.
[35] Srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 542/2016, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2346/15, odmítl, označuje závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti nabytí členského podílu od neoprávněného za „výstižný“). Z poslední doby pak viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1424/2019.
[36] Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, podle něhož druhý žalovaný nabyl členský podíl v bytovém družstvu od neoprávněného (bratra žalobce) pouze na základě dobré víry, není jeho právní posouzení otázky členství druhého žalovaného v bytovém družstvu správné.
[37] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – a aniž se pro nadbytečnost zabýval třetí dovolatelem formulovanou otázkou – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 31 C 170/2016-266, a na tomto výroku závislé výroky o náhradě nákladů řízení, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které v uvedeném rozsahu nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na výroky I., IV., a V. rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[38] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[39] V další fázi řízení budou soudy posuzovat, zda bytové družstvo mohlo (platně) převést vlastnické právo k jednotce na druhého žalovaného (který se jeho členem nestal). Nepřehlédnou přitom úpravu §23 odst. 1 věty první zákona o vlastnictví bytů ani závěry (dovolatelem citovaných) rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015.
[40] V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu