ECLI:CZ:NS:2021:27.ICDO.53.2020.1
KSLB 76 INS XY
76 ICm XY
sp. zn. 27 ICdo 53/2020-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně V. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému Ing. Janu Rippelovi , se sídlem v Lounech, Dobroměřice 419, PSČ 440 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice T. R., o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice T. R , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 76 ICm XY, 103 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 76 ICm XY (KSLB 76 INS XY), vyloučil ze soupisu majetkové podstaty ve výroku blíže specifikované nemovitosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva ze dne 31. 12. 2012 podléhala omezením uvedeným v §196a odst. 3 ve spojení s §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), je ve výsledku správný a plyne přímo ze znění zákona, neboť žalobkyně jako kupující byla v době uzavření kupní smlouvy ve smyslu §66b odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 písm. a) ve spojení s §66a odst. 3 písm. a) obch. zák. osobou jednající ve shodě se svým jediným společníkem a jednatelem M. V., který byl zároveň většinovým společníkem dlužnice jako prodávající.
[5] Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou otevřená otázka, „zda je možné, aby odvolací soud případnou nesprávnost ocenění nemovitostí ze strany soudního znalce sankcionoval neplatností kupní smlouvy, a to za situace, kdy za to (za nesprávné ocenění nemovitostí) účastníci řízení nenesou žádnou odpovědnost“. Odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4356/2009, není případný, neboť podle zjištění odvolacího soudu obě strany kupní smlouvy musely vědět, že cena stanovená znalcem Milošem Hrabou částkou „9 mil. Kč je výrazně nižší, než cena tržní“, neboť „v minulosti byly vypracovány několikeré znalecké posudky za účelem poskytnutí bankovního úvěru dlužnici, které stanovily tržní ceny nemovitostí v rozmezí od 14,6 mil. až do 18 mil. Kč“. Za tohoto skutkového stavu žalobkyně nemůže tvrdit, že po ní nebylo možné požadovat, aby závěry učiněné znalcem (jakožto profesionálem v oboru) podrobila dodatečnému zkoumání.
[6] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je kupní smlouva absolutně neplatná, neboť dlužnice se v ní v rozporu s požadavkem ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. zavázala převést na žalobkyni majetek za cenu podstatně nižší, než v daném místě a čase obvyklou, je proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující.
[7] I kdyby se však žalobkyni v řízení podařilo vyvrátit všechny tři zákonné domněnky uvedené v §66b odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 písm. a) obch. zák. (a tudíž i aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. na projednávanou věc), nebylo by její dovolání přípustné.
[8] Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno též na závěru, podle něhož je kupní smlouva absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při jejím uzavření bylo – jak vyplynulo z provedeného dokazování a zjištěných okolností – „dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu tím, že došlo k porušení povinností jednatele dlužnice jednat s péčí řádného hospodáře vyvedením podstatného majetku z majetkové podstaty dlužnice ve prospěch žalobkyně za cenu výrazně nižší, než je cena obvyklá, čímž došlo k poškození dlužnice i jejích věřitelů ve prospěch žalobkyně“.
[9] Tento závěr ve výsledku odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3577/2010, či ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, a v něm citovanou judikaturu).
[10] Námitka dovolatelky směřující proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů o úmyslu obou smluvních stran, podle níž „musí být prokázáno, že úmyslem smluvních stran bylo provedení transakce na úkor majetkové podstaty dlužnice …, což ovšem v žádném případě splněno nebylo a ani k tomu ze strany obou nižších soudů nesměřovalo žádné dokazování“, je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu