ECLI:CZ:NS:2021:27.ND.605.2020.1
sp. zn. 27 Nd 605/2020-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, se sídlem v Ostravě, U Rourovny 556/3, PSČ 721 00, proti žalovanému Ing. Lukáši Vlašanému , se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice Flash Steel Power, a. s., se sídlem v Ostravě, Martinovská 3168/48, PSČ 723 00, identifikační číslo osoby 25861697, zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 220/2020, o návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 220/2020 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 29. 6. 2020 se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
[2] Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 85 C 199/2020-51, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2020, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a věc postoupil Okresnímu soudu v Táboře jako soudu místně příslušnému (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle §85 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je pro určení obecného soudu insolvenčního správce při výkonu jeho funkce rozhodující jeho sídlo.
[3] Podáním doručeným Okresnímu soudu v Táboře dne 26. 11. 2020 žalobce navrhl, aby byla věc podle §12 odst. 2 o. s. ř. přikázána Okresnímu soudu v Ostravě. Návrh odůvodnil vzdáleností svého bydliště a Okresního soudu v Táboře, která činí „více než 500 km“ a zdravotními problémy (spočívajícími v bolesti levé nohy a nutnosti odpočívat při zátěži), které jsou důsledkem pracovního úrazu. Dále žalobce uvedl, že „se jedná o spor vedený o nárok, jehož základ lze spatřovat v pracovním poměru mezi žalobcem a dlužnicí se sídlem v obvodu Okresního soudu v Ostravě“. Lze tedy předpokládat, že řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě bude rychlejší a hospodárnější, neboť při jeho vedení bude potřebné „získat podklady či informace od dotčených orgánů, podklady od dlužnice, která má sídlo v obvodu Okresního soudu v Ostravě, vyslechnout svědky (…), či stanovit soudního znalce pro hodnocení zdravotního stavu žalobce, který obvykle vydává poskytovatel pracovně-lékařských služeb“. Vyhověním návrhu by rovněž došlo ke snížení nákladů „právního zastoupení nejenom na straně žalobce“. Podle žalobce lze přitom po žalovaném z profesního hlediska spravedlivě požadovat, aby „akceptoval“ místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť zde vykonává činnost insolvenčního správce a „nebyl by rozhodnutím o navrhované delegaci nápadně znevýhodněn v přístupu k soudu a v možnosti uplatňovat zde svá práva“. Žalobce se naopak domnívá, že „za daných okolností by vedení řízení u Okresního soudu v Táboře mohlo vytvářet pro žalobce překážku v uplatňování jeho práv a vůbec realizaci práva přístupu ke spravedlnosti, resp. práva na spravedlivý proces“.
[4] Žalovaný s návrhem žalobce na přikázání věci jinému soudu nesouhlasí. Domnívá se, že neexistují žádné závažné či mimořádné okolnosti, které by „změnu příslušnosti soudu a tím pádem zásah do základních práv žalovaného, konkrétně do práva na zákonného soudce a s ním souvisejícího práva na spravedlivý proces, odůvodnily“. Případné přikázání věci by pouze zvýhodnilo pozici žalobce, a to na úkor žalovaného.
[5] Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.
[6] Podle §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
[7] Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[8] K přikázání věci jinému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 30 Nd 399/2015).
[9] Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož v posuzovaném případě jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu.
[10] Obecně sice platí, že situace, kdy některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 29 Nd 131/2015).
[11] Nejvyšší soud ovšem v projednávané věci nemůže zcela odhlédnout od skutečnosti, že spor je veden o nárok, jehož základ lze spatřovat v pracovním poměru mezi žalobcem a dlužnicí se sídlem v obvodu Okresního soudu v Ostravě. S ohledem na uvedenou skutečnost lze předpokládat, že případné dokazování bude možno provést hospodárněji a rychleji u navrhovaného soudu. Navíc žalobce mohl důvodně očekávat, že veškeré spory vzniklé na základě pracovněprávního vztahu budou řešeny u soudu, v jehož obvodu má jeho zaměstnavatel sídlo.
[12] Rovněž nelze opomenout, že žalobce je z důvodu pracovního úrazu podstatně omezen ve schopnosti pohybu, jak vyplývá z listin založených ve spisu (zejména ze záznamu o úrazu a z posudku o invaliditě). Za daných okolností by vedení řízení u Okresního soudu v Táboře mohlo pro žalobce skutečně vytvářet významnou překážku v uplatňování práv.
[13] Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, podle něhož podmínky pro přikázání věci Okresnímu soudu v Ostravě z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. jsou splněny, a proto návrhu žalobce vyhověl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu