ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1017.2021.3
sp. zn. 28 Cdo 1017/2021-315
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Stellart s.r.o., IČ 25425722, se sídlem v Teplicích, Krupská 12, zastoupeného Mgr. Ing. Miroslavem Plevou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 264/12, proti žalovanému S. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 989 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 32/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2020, č. j. 11 Co 1027/2016-293, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2020, č. j. 11 Co 1027/2016-293, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. října 2020, č. j. 11 Co 1027/2016-293, byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205, potvrzen v části výroku I., v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 300 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % jdoucím od 30. 3. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % jdoucím od 30. 3. 2013 do zaplacení, a ve výroku II., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 989 720 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se v řízení domáhal vrácení částky 300 000 Kč, kterou uhradil žalovanému na základě „Dodatku č. 1“ ke kupní smlouvě uzavřené dne 27. 11. 2009 (jíž žalovaný prodal žalobci pozemky parc. č. XY o výměře 7 554 m 2 a parc. č. XY o výměře 19 792 m 2 v k. ú. XY za kupní cenu 377 970 Kč uhrazenou dne 15. 12. 2009), sjednaného dne 15. 2. 2010 (dále jen „dodatek“), jímž po vkladu vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí (s účinky vkladu ke dni 30. 11. 2009) byla kupní cena následně navýšena o 1 589 720 Kč. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal vůči žalobci naopak doplacení dodatečně navýšené kupní ceny, tj. úhrady 989 720 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 28 Cdo 4168/2019-272, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 11 Co 1027/2016-245, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 11 Co 1027/2016-252, v části, v níž byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205, potvrzen ve výroku I., pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 300 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku II., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 989 720 Kč s příslušenstvím, a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v rozsudku vyjádřil pro soudy nižších stupňů závazný právní názor, dle něhož okolnost, že dodatek ke kupní smlouvě, jímž došlo ke změně ujednání o kupní ceně, byl uzavřen teprve poté, co na jejím základě bylo již do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo, sama o sobě platnost dodatku nevylučuje.
Odvolací soud v dalším řízení, nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu, žel dovodil, že naplněním obligačních i věcněprávních účinků kupní smlouvy byl z ní plynoucí závazkový právní vztah „ukončen“, a v době sjednání dodatku tak již „neexistoval“, pročež jím nemohl být dodatečně (po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a zaplacení kupní ceny) změněn. Vyjádřil přitom názor, že z důvodu skutkové a právní odlišnosti se v projednávané věci neprosadí závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011. Dovolávaje se konkluzí podávajících se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník 2000, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, publikovaného pod č. 133/2011 v časopise Soudní judikatura, pak znovu vyhověl žalobě o vrácení plnění (300 000 Kč s příslušenstvím) poskytnutého žalovanému žalobcem na základě – dle závěrů odvolacího soudu – neplatně sjednaného dodatku (§451 a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“) a současně zamítl vzájemný návrh žalovaného na doplacení dotčeným dodatkem sjednaného navýšení kupní ceny (989 720 Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázky, zda lze platně sjednat dodatek kupní smlouvy navyšující kupní cenu poté, co na jejím základě již došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a zaplacení původně dojednané kupní ceny, a zda plnění poskytnuté na podkladě takového dodatku představuje doplatek kupní ceny anebo bezdůvodné obohacení (plnění poskytnuté na základě neplatného právního důvodu). Mínil, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/2012, publikovaného pod č. 36/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, publikovaného pod č. 102/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97 (pozn.: zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 220/98 ) . Vytýkal rovněž, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, vyhlášeném v této věci. Poukazoval na okolnost, že dodatek kupní smlouvy byl uzavřen svobodně, vážně, srozumitelně a určitě a strany jeho sjednáním projevily svou autonomní vůli navýšit kupní cenu. Dovozoval z toho, že žalobci nárok na vrácení dodatkem platně sjednaného doplatku kupní ceny, uhrazeného v částce 300 000 Kč, nenáleží, naopak je povinen doplatit dodatkem navýšenou kupní cenu částkou 989 720 Kč. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda platnost dodatku kupní smlouvy, jímž byla dodatečně navýšena kupní cena, vylučuje sama o sobě okolnost, že byl sjednán až po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a zaplacení původně dojednané kupní ceny, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích této dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Právní poměry projednávané věci se řídí občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013, neboť posuzovaná kupní smlouva ze dne 27. 11. 2009 i její dodatek ze dne 15. 2. 2010 byly sjednány před 1. 1. 2014 (viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti.
Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy §588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných náležitostech, tj. na předmětu koupě a na kupní ceně. Kupní cena je úplata za předmět koupě (ve smlouvě uvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnosti směny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cena musí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit. Účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Platné právo přitom nemá žádné ustanovení o sankci za sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud takové ujednání není v rozporu s cenovými předpisy (viz kupř. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, vyhlášený v této věci, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Kupní smlouva zakládá prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu (§588 obč. zák.). Splněním těchto závazků pak sice dochází k zániku jednotlivých (dílčích) vzájemných práv a povinností plynoucích ze závazkového právního vztahu účastníků kupní smlouvy (§559 odst. 1 obč. zák.), nikoliv ovšem k zániku kupní smlouvy jako takové – závazkový právní vztah z platně uzavřené kupní smlouvy zůstává zjevně existentním i poté, co kontrahenti svá vzájemná práva a povinnosti splní; jde o existentní (přetrvávající) a platný právní důvod opravňující kupujícího ponechat si vlastnické právo k předmětu koupě a prodávajícího ponechat si přijatou kupní cenu.
Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je pak zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích, zvláště v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní vol nosti. Tato zásada vychází mimo jiné i z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a své vyjádření našla především v jednotlivých ustanoveních občanského práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Občanský zákoník přitom umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§516 obč. zák. – tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým (§570 obč. zák. – tzv. privativní novace). Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; privativní novace, jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, ostatně také vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků (viz mimo jiné i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, vyhlášený v této věci, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Nebrání-li přitom splnění jednotlivých (dílčích) vzájemných závazků z kupní smlouvy (vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí, zaplacení kupní ceny) přetrvávající existenci touto smlouvou založeného závazkového právního vztahu (jak vysvětleno výše), nemohou být tato plnění zjevně ani překážkou vylučující následnou změnu stávajícího závazkového právního vztahu (kumulativní novaci – §516 obč. zák.), spočívající kupř. v navýšení kupní ceny.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci na platnosti dodatku kupní smlouvy nemohla ničeho změnit sama o sobě okolnost, že byl sjednán teprve poté, co na základě původně uzavřené (existentní a platné) kupní smlouvy (o její platnosti soudy nižších stupňů neměly jakékoliv pochybnosti – účastníci řízení při uplatnění vznesených nároků z platnosti původní kupní smlouvy vycházeli) bylo již vloženo vlastnické právo k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a byla uhrazena kupní cena. Ke stejnému závěru přitom dospěl Nejvyšší soud nejen v kasačním rozhodnutí vyhlášeném v této věci, nýbrž též v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011, a neodchyluje se od něj ani v aktuální judikatuře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 173/2021). V citované judikatuře pak bylo vysvětleno, že (odvolacím soudem odkazované) závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, byly přijaty toliko v souvislosti s řešením otázky neplatnosti původní kupní smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák. (a nemožnosti ji zhojit dodatkem ke kupní smlouvě), respektive v souvislosti s výkladem ustanovení §46 odst. 2 obč. zák. (viz konkluze dovolacího soudu, dle nichž platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, pročež dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv). Poukazuje-li pak odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4661/2017, dlužno uvést, že jde o rozhodnutí, jímž bylo dovolání pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti odmítnuto v situaci, kdy dovolací soud, jsa vázán obsahem a mezemi podaného dovolání, toliko dovodil, že v individuálních skutkových a právních poměrech jím posuzované pře nenastala kolize s ustálenou soudní rozhodovací praxí (dovolací soud zde tedy výše předestřenou otázku výslovně neřešil).
Závěr odvolacího soudu, že neplatnost dodatku kupní smlouvy, jímž byla dodatečně navýšena kupní cena, způsobuje sama o sobě okolnost, že byl sjednán po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a zaplacení kupní ceny, je tudíž zjevně nesprávným. Odvolací soud navíc při nezměněném skutkovém stavu věci nerespektoval závazný právní názor vyslovený stran nastolené otázky již v přecházejícím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným. Rozsudek odvolacího soudu proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislého nákladového výroku (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v něm neopomene přezkoumat též správnost závěrů soudu prvního stupně o tom, že platnosti posuzovaného dodatku kupní smlouvy brání jeho neurčitost či nesrozumitelnost; případně se bude zabývat i dalšími hmotněprávními předpoklady platnosti tohoto smluvního ujednání.
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu