ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1222.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1222/2021-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Čestlice, IČO 62931644, se sídlem Čestlice, Na Návsi 1, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 12/2017, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 4 Co 86/2019-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 38 C 12/2017-82, potvrdil ve výroku II., jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 24. 11. 2016, č. j. SPU 596202/2016, sp. zn. SP 21144/2015-537100, výrokem, na jehož základě se žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., vydává pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 5 637 m 2 , vymezený geometrickým plánem vyhotoveným obchodní korporací GRID, a.s. pod č. 1 086 - 73/2018, tvořícím nedílnou součást rozsudku, současně změnil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda v režimu zákona č. 428/2012 Sb. lze oprávněné osobě rozhodnutím soudu vydat geometrickým plánem vymezenou část pozemkové parcely, jež není dotčena restituční výlukou (§8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.), i bez souhlasu povinné osoby a ingerence stavebního úřadu. Má za to, že by uvedená otázka s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, měla být oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jinak.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu ovšem i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku,který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně připomněl i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit.
Závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, ostatně nejsou plně přenositelné do poměrů nyní projednávané kauzy, ať již pro odlišné individuální skutkové okolnosti případu, tak i pro rozdílný rámec právní, neb odkazované rozhodnutí se otázkou naturální restituovatelnosti pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nezabývá. Dovolací soud se ostatně již i ve své dřívější rozhodovací praxi opakovaně přihlásil ke konkluzím, dle nichž předmětem naturální restituce mohou být i ty geometrickým plánem oddělené části pozemkových parcel, ohledně kterých jsou naplněny veškeré restituční podmínky ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a jež nejsou dotčeny restitučními výlukami dle §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019). Okolnost, že zákon č. 428/2012 Sb. je zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem naturální restituce její (restituční výlukou nedotčené) části, nadto plyne z výslovné zákonné dikce – viz ustanovení zákona, jež výslovně reglementují vydání částí stávajících pozemkových parcel a jejich případné rozdělení pomocí geometrického plánu (§8 odst. 1 písm. a/, f/ či §14 zákona č. 428/2012 Sb.).
Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou, neboť Nejvyšší soud ani s přihlédnutím ke konkluzím vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, neshledává důvodu k odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe, jež soudům v restitučním řízení přiznává pravomoc rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, ohledně nichž jsou dány zákonné předpoklady naturální restituce, a to i bez souhlasu povinné osoby či ingerence stavebního úřadu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu