ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1707.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1707/2021-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 5, za účasti: Římskokatolická farnost Stráž nad Nežárkou , IČO: 60821043, se sídlem v Třeboni, Husova 142, zastoupená Mgr. Petrem Stukbauerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 2. 6. 2020, č. j. 280295/2018/R26760, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2020, o dovolání Římskokatolické farnosti Stráž nad Nežárkou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2021, č. j. 4 Co 285/2020-66, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. září 2020, č. j. 11 C 5/2020-53, zamítl návrh žalobkyně na odklad právní moci rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 2. 6. 2020, č. j. 280295/2018/R26760 (výrok I), a zamítl návrh Římskokatolické farnosti Stráž nad Nežárkou na přistoupení dalšího účastníka do řízení, a to České republiky – Státního pozemkového úřadu (výrok II). Výrok II odůvodnil tak, že v řízení vedeném podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přistoupení dalšího účastníka do řízení nepřipadá v úvahu, neboť okruh účastníků řízení je určen zákonem výslovně stanovícím, že účastníky soudního řízení jsou ti, kdo se účastnili řízení před správním orgánem. Soud je pak povinen přibrat do řízení i takového účastníka, který byl ve správním řízení opomenut. Česká republika – Státní pozemkový úřad nicméně nebyla účastníkem řízení před správním orgánem a ani se nejedná o tzv. opomenutého účastníka.
K odvolání Římskokatolické farnosti Stráž nad Nežárkou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. března 2021, č. j. 4 Co 285/2020-66, potvrdil výrok II usnesení soudu prvního stupně, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že účastníky soudního řízení podle části páté o. s. ř. mohou být pouze ti, kdož byli účastníky správního řízení. V daném případě byla účastníkem řízení osoba povinná dle §4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými organizacemi (dále též jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), tedy Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, proto pouze tato organizační složka je na straně žalující jediným řádným účastníkem řízení podle části páté o. s. ř. Sama Římskokatolická farnost Stráž nad Nežárkou v projednávané věci označila tuto organizační složku za osobu povinnou ve své výzvě k vydání pozemků ze dne 6. 6. 2019 a ve výpisu z katastru nemovitostí je táž organizační složka státu uvedena jako příslušná k hospodaření s těmito pozemky. Nadto, navrhne-li v řízení podle části páté o. s. ř. žalobce přistoupení dalšího účastníka do řízení, jde o nepřípustný úkon, o němž není třeba rozhodovat. Tím méně pak může takový návrh úspěšně uplatnit další účastník řízení. O jeho návrhu tedy nebylo třeba rozhodovat, nicméně rozhodl-li o něm soudu prvního stupně, není jeho postup procesně nesprávný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Římskokatolická farnost Stráž nad Nežárkou dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně od jeho usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, rozsudku ze dne 12. 1. 2021, sp. z. 28 Cdo 2902/2020-132, a rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 337/2020-115. Odvolací soud totiž nezjistil správnou organizační složku státu, která za něj v řízení vystupuje, a v této souvislosti nepřisoudil odpovídající význam zemědělskému charakteru předmětných pozemků při svých úvahách ohledně organizační složky státu, která je oprávněna s nimi hospodařit. Zákaz měnit okruh účastníků ve smyslu §250b odst. 2 o. s. ř. se podle dovolatelky nevztahuje na ty subjekty, se kterými správní orgán nejednal, přestože s nimi ze zákona jednat měl. Odvolací soud měl ve smyslu shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudit, která organizační složka státu je oprávněna s předmětnými pozemky hospodařit a v případě, že by dospěl k závěru, že právo hospodaření náleží Státnímu pozemkovému úřadu, měl rozhodnout o jeho účastenství. Předmětné pozemky jsou přitom podle dovolatelky zemědělskými nemovitostmi ve smyslu §2 písm. b) odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o čemž ostatně není mezi účastnicemi řízení sporu. Nesporný je rovněž evidenční stav těchto pozemků a skutečnost, že před podáním žaloby byly dlouhodobě užívány k zemědělské výrobě obchodní společností Rybářství Třeboň, a.s. Vrchní soud v Praze ovšem namísto zohlednění této argumentace učinil závěr, že příslušnost hospodaření s předmětnými pozemky pro žalobkyni je dána na základě předcházejícího rozhodnutí o určení vlastnického práva dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a též je pro žalobkyni evidována v katastru nemovitostí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila s tím, že setrvává na svém názoru, podle něhož v této konkrétní věci nemůže být účastníkem řízení Česká republika – Státní pozemkový úřad. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání, které bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem, odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze považovat za odporující dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – kterak uvádí dovolatelka – neboť se neprotiví závěrům dosaženým zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014. V něm sice bylo dovozeno, že soud v řízení podle části páté o. s. ř. usnesením přibere do řízení účastníka, který byl účastníkem řízení před správním orgánem, ale dosud není účastníkem soudního řízení (nebo takového účastníka, s nímž sice správní orgán nejednal, ale jednat měl), a naopak s účastníkem, kterého žalobce označil za účastníka řízení, avšak který nebyl účastníkem řízení před správním orgánem (resp. jím být neměl), přestane jako s účastníkem soudního řízení jednat, nicméně zároveň v něm Nejvyšší soud výslovně uvedl a odůvodnil následující závěr: „V případě, že žalobce (v řízení podle části páté) navrhne přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměnu účastníka, jde o nepřípustný úkon, o němž není třeba rozhodovat“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019).
Jestliže tedy odvolací soud v souzeném případě dospěl k závěru, že návrh dovolatelky na přistoupení dalšího účastníka do řízení je nepřípustným procesním úkonem, jedná se o závěr souladný s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Skutečnost, že o tomto návrhu soudy formálně rozhodly, nezakládá přípustnost dovolání již proto, že dovolatelka žádnou otázku v této souvislosti dovolacímu soudu nepředložila.
Budiž však řečeno a zdůrazněno, že soudy v řízení podle části páté o. s. ř. jsou povinny zjistit, která z organizačních složek státu je podle zákona o majetku státu příslušná vystupovat v konkrétním řízení za stát, a s touto složkou jednat. Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003). Přitom okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jinou organizační složku státu či státní organizaci, než které toto právo svědčí, samo o sobě existenci takového práva nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005 a dále dovolatelkou uvedený rozsudek téhož soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020).
Ačkoliv tedy dovolání účastnice řízení proti usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na přistoupení dalšího účastníka (fakticky další organizační složky státu), bylo odmítnuto, musí se soudy (zejména soud prvního stupně) v dalším řízení zabývat charakterem (povahou) předmětných nemovitostí, kteréžto zjištění je zásadní pro určení příslušnosti organizační složky státu s těmito pozemky hospodařit. V případě, že by se jednalo o pozemky zemědělské, pak by hospodaření s nimi spadalo zásadně do působnosti Státního pozemkového úřadu bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se tyto pozemky do vlastnictví státu dostaly, či jejich evidenční stav v katastru nemovitostí. Rozhodující je jejich skutečný charakter, tedy dlouhodobý způsob jejich obhospodařování (viz závěry obsažené ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2902/2020).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, bude i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu