ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1759.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1759/2021-663
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem v Praze - Hradčanech, Strahovské nádvoří 132/1, IČ 00415090, za účasti Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 42196451, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o vydání zemědělských pozemků, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 215/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2020, č. j. 4 Co 152/2019-624, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2020, č. j. 4 Co 152/2019-624, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu (dále jen „správní orgán“), rozhodnutím ze dne 26. 9. 2016, č. j. SPU 496088/2016, sp. zn. SPU 073245/2014, rozhodl podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), tak, že žalobkyni (žadatelce) se nevydávají mimo jiné nemovitosti, a to (lesní) pozemky parc. č. 165/1, 423/1, 464/1, 465/4 a 772/1, všechny v k. ú. Hradištko pod Medníkem, obci Hradištko. Správní orgán vyšel mj. ze zjištění, že historické vlastnictví žadatelky k těmto pozemkům (dále též jen „předmětné pozemky“) vyplývá z knihovních vložek č. 623 („Hradištko statek a Štěchovice“)
a č. 6 zemských desek českých pro k. ú. Hradištko, že tyto pozemky byly vyvlastněny rozhodnutím Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. 1. 1944, č. j. 2111-26/14, ve prospěch „Německé říše“, že záznam o vyvlastnění byl ve vložce č. 623 učiněn dne 14. 3. 1945 s odkazem na předchozí zápisy, že ke zneplatnění těchto zápisů po válce nedošlo, že „rozhodnutím“ (správně přípisem - poznámka NS) Zemského národního výboru v Praze ze dne 8. 6. 1945 byla Královská kanonie řádu Premonstrátů na Strahově pověřena, aby… „jako svůj majetek (před zabráním tohoto majetku oddíly SS, resp. Německou říší/ opětovně převzala do vlastnictví a správy velkostatek v Hradištku u Štěchovic“ …,
avšak to nebylo do příslušné knihovní vložky zaneseno, a že proto v důsledku faktického převzetí majetku již v roce 1945 žadatelka nevyužila možnosti restituce vlastnického práva podle poválečného restitučního zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Správní orgán uzavřel, že „právně k obnovení vlastnického práva žadatelky k předmětným nemovitostem po německé okupaci intabulačně nedošlo, tak jak vyžadoval tehdy platný Obecný občanský zákoník“; vzhledem k tomu pozbyla žadatelka vlastnictví k předmětným nemovitostem již před rozhodným obdobím
(tj. 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) a nejedná se tak o její původní majetek ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 38 C 215/2016-569, rozhodl, že žalobkyni se vydávají zemědělské nemovitosti, a to pozemky parc. č. 165/1, 423/1, 464/1, 465/4 a 772/1 v k. ú. Hradištko pod Medníkem a obci Hradištko (výrok I.), že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu,
ze dne 26. 9. 2016, č. j. SPU 496088/2016, sp. zn. SPU 073245/2014 (výrok II.), a že účastník řízení je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.400 Kč. Soud prvního stupně
po provedení obsáhlého dokazování vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví žalobkyně (správně a dále jen „právní předchůdce žalobkyně“)
od 17., resp. 19. století, že v roce 1921 byly zabrány státem dle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), že od roku 1934 byly postupně ze záboru propuštěny, že usnesením Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. 1. 1944 byly vyvlastněny podle zákona o vyvlastnění a druhého nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě ze dne 23. 7. 1942, že vyvlastňovací cena právnímu předchůdci žalobkyně vyplacená činila 5.392.640 Kčs, že přípisem Zemského národního výboru v Praze ze dne 8. 6. 1945 byl pověřen, aby … „jako svůj majetek (před zabráním tohoto majetku oddíly SS, resp. Německou říší/ opětovně převzal do vlastnictví a správy velkostatek v Hradištku u Štěchovic“, že dopisem ze dne 14. 6. 1945 Ministerstvo vnitra informovalo opata kláštera strahovského k jeho žádosti o tom, že ve věci zpětného přidělení hospodářského objektu Hradištka je třeba se řídit dekretem presidenta republiky ze dne 26. 5. 1945 o majetku zabraného Němci a kolaboranty a o národní správě, že ke dni 1. 6. 1947 převzal Osidlovací úřad a Fond národní obnovy agendu zemědělských restitucí, včetně restituce majetku
na území bývalých německých cvičišť, že dne 27. 1. 1948 Ministerstvo zemědělství oznámením a návrhem vydaným pod č. 10207/48-IX/R-31 (knihovní žádost) sdělil právnímu předchůdci žalobkyně a Krajskému soudu civilnímu v Praze ve věci velkostatku žalobkyně, že mj. nemovitosti v k. ú. Hradištko zamýšlí převzít s tím, že jde o majetek podléhající revisi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, vládního nařízení č. 1/1948 Sb. a zákona náhradového (o čemž byla dne 30. 1. 1948 učiněna poznámka v knihovní vložce zemských desek), že téhož dne adresovalo Ministerstvo zemědělství Okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu sdělení, že žalobkyni dává ke dni 1. 3. 1948 výpověď z hospodaření mj. k nemovitostem zapsaným ve složkách č. 623, č. 2 a č. 6 pozemkových knih pro k. ú. Hradištko, a to „podle §12 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb.
a nař., ve znění zákona ze dne 13. července 1922, č. 220 Sb. z. a nař. (ve smyslu
zákona č. 142/1947 Sb.)“, přičemž soud usnesením tento návrh povolil, že dne 22. 4. 1948 Ministerstvo zemědělství přípisem nařídilo, aby lesní a rybniční hospodářství velkostatků právního předchůdce žalobkyně ležících ve vyjmenovaných okresech bylo podle zákona č. 142/1947 Sb. a zákonů o první pozemkové reformě, zejména zákona náhradového, se vším příslušenstvím převzato státem ke dni 1. 3. 1948, k němuž mu byla dána výpověď z hospodaření, že k faktickému převzetí majetku právního předchůdce žalobkyně došlo zápisem ze dne 29. 4. 1948, a to do správy Státních lesů a statků, a že výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 30. 4. 1948 byla zavedena po dohodě s Ministerstvem zemědělství - podnikem SLS podle §2 až §7 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních ujednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), národní správa na majetek zemědělský a lesní Královské kanonie Praemonstrátů na Strahově, a to mj. v obci Hradištko, přičemž národním správcem bylo jmenováno Ústřední ředitelství SLS v Praze II., zastoupené panem K. A., a to do doby, než bude o tomto majetku rozhodnuto s konečnou platností. Dne 21. 9. 1949 si právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím úředníka M. M. vyžádal od Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy potvrzení, že restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. nemovitého majetku zapsaného ve vložce č. 623 z. d. pro k. ú. Hradištko, dříve patřícího „Královské kanonii Premonstrátů Strahovských“ nebyla dosud provedená. Dále soud prvního stupně provedl mj. důkaz kopií účtu odměn a výloh advokáta Dr. S. Klímy, který právního předchůdce žalobkyně v letech 1947 a 1948 zastupoval ve věci restituce jeho majetku a náhrad vojenských škod, kopií pouze částečně vyplněného formuláře na předtisku Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy - zemědělské restituce, nazvanému jako „Zápis o mimosoudní dohodě o vrácení majetku a majetkoprávním vypořádání nároků
podle §6 a §7 zákona č. 128/1946 Sb. ve znění zákona č. 79/1948 Sb.“, v němž je sice zmínka o nemovitostech žalobkyně a o tom, že hrubý nárok Fondu na vrácení vyplacené náhrady za vyvlastněný majetek činí celkem 5.663.919,60 Kč, avšak tento formulář není datován ani podepsán, jakož i kopiemi takovýchto formulářů, jimiž byly uzavřeny mimosoudní dohody s jinými subjekty. V neposlední řadě pak soud konstatoval obsah zamítavého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 24 Co 171/2016, ve věci totožné žalobkyně jako v dané věci proti žalovaným 1) obci Hradištko a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem nacházejícím se v k. ú. Hradištko podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z §1, §2 písm. a) §3, §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. a z §32 odst. 2 zákona o půdě a dovodil, že žalobkyně prokázala sdělením Zemského národního výboru ze dne 8. 6. 1945, že předmětné pozemky převzala dle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němcům Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, do své správy, že s nimi fakticky jako vlastník nakládala (viz přiznání k dávce z majetku, evidence lesního personálu, soupis pozemkového majetku podléhajícího revisi podle zákona č. 142/1947 Sb.) a že činila kroky k obnovení jejího vlastnického práva v souladu s §10 zákona č. 128/1946 Sb. (komunikace s Okresním soudem v Jílovém), jakož i s §11 odst. 1 tohoto zákona (u Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), tedy státního orgánu příslušného dle zákona č. 128/1946 Sb. (viz též směrnice ze dne 2. 12. 1947 pro uzavírání mimosoudních dohod týkajících se majetku na území bývalých německých vojenských cvičišť), přičemž „k její tíži nelze přičítat, že restituční řízení nebylo v tehdejší době pravomocně skončeno“. Za neuspokojení nároku z důvodu politické či jiné perzekuce lze totiž mít nejen výsledek řízení, jímž je meritorní rozhodnutí soudu či správního orgánu obsahujícího odůvodnění, z něhož vyplývá jejich diskriminační povaha, ale i jiný způsob ukončení poválečného restitučního řízení motivovaný diskriminací nárokovatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3885/2013). Bylo-li dále v řízení zjištěno, že výpovědní lhůta žalobkyni uplynula dne 1. 3. 1948, že stát převzal předmětné pozemky dne 29. 4. 1948 (viz zápis o jeho odevzdání do správy Státních lesů a statků), a stanoví-li §32 odst. 2 zákona o půdě, že za okamžik přechodu na stát nebo na jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou, pak majetek žalobkyně přešel na stát právě dne 29. 4. 1948. Na základě toho soud uzavřel, že žalobkyně byla ke dni 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období dle §1 zákona č. 428/2012 Sb., vlastníkem předmětných nemovitostí, a jedná se tak o její původní historický majetek (§2 zákona),
a že žalobkyně je tudíž oprávněnou osobou dle §3 tohoto zákona, neboť ke spáchání majetkové křivdy došlo v rozhodném období ve smyslu §5 písm. j) zákona.
K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 4 Co 152/2019-624, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž žalobkyni byly vydány pozemky parc. č. 165/1, 423/1, 464/1 a 465/4 v kat. území Hradištko pod Medníkem a ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. jej změnil tak, že žalobkyni se vydává pozemek parc. č. 772/1 v kat. území Hradištko pod Medníkem o výměře 2.731.501 m 2 , který vznikl na základě oddělovacího plánu č. 2774-151829/2016 ze dne 1. 4. 2016 vyhotoveného společností Hrdlička spol. s.r.o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, čímž se ve vztahu k tomuto pozemku nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 26. 9. 2016, č. j. SPU 496088/2016, a dále jej změnil ve výroku III. tak, že účastník řízení je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3.300 Kč (výrok III.); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, na něž odkázal, a s ohledem na obsah odvolání (ačkoliv účastník řízení v něm znovu poukázal na zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 24 Co 171/2016) se zaměřil na posouzení otázky, zda žalobkyně řádně uplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb. u příslušného orgánu restituční žádost o navrácení předmětných pozemků,
tedy na to, zda jsou jejím původním (historickým) majetkem ve smyslu §2 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. Z tohoto hlediska akcentoval z důkazů provedených soudem prvního stupně zejména listinu ze dne 21. 9. 1949, tj. „zprávu“ Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, v níž se uvádí, že restituce nemovitého majetku právního předchůdce žalobkyně zapsaného ve vložce č. 623 zemských desek pro kat. území Hradištko pod Medníkem (tj. pozemků parc. č. 165/1, 423/1, 465/4 a 772/1) dosud nebyla skončena; nicméně dle jeho názoru byly tímto přípisem míněny všechny jeho pozemky nacházející se v uvedeném kat. území a že jde jen o jistou nepřesnost vyjádření. Dále odvolací soud konstatoval,
že ve spise se žádná listina, jež by jednoznačně prokazovala, že právní předchůdce žalobkyně restituční nárok uplatnil u soudu, nenachází. Podstatné podle něj ovšem je to, že restituční nárok mohl být podle §11 odst. 1 věty druhé zákona č. 128/1946 Sb. vyřešen nejen rozhodnutím soudu, nýbrž i formou mimosoudní dohody, která musela být schválena Fondem národní obnovy, nikoliv soudem. Vyžadovat v takovém případě uplatnění restitučního nároku u soudu se tak jeví jako nepřiměřený formalismus, neboť taková dohoda dle uvedeného ustanovení mohla vzejít i z jednání uskutečněného ještě před tím, než se restituent se svým nárokem obrátil na soud. Snaha právního předchůdce žalobkyně o uzavření této dohody je evidentní a plyne ze zmíněné „zprávy“ Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 21. 9. 1949 a dále i z konceptu této dohody pojatého do formuláře tohoto úřadu č. OÚFNO-III/4-B, označeného jako Zápis o mimosoudní dohodě o vrácení majetku a majetkoprávním vypořádání nároků podle §6 a 7 zákona č. 128/1946 Sb., jenž předpokládá následné uzavření mimosoudní dohody, aniž by v tomto směru byla nutná ingerence soudu, když předmětem této dohody měly být mimo jiné též pozemky nacházející se v knihovních vložkách č. 623 a č. 6, z čehož plyne, že návrh této dohody zahrnoval všechny předmětné pozemky. Další listinou svědčící závěru o uplatnění restitučního nároku u Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy je kopie účtu odměn a výloh advokáta Dr. S. Klímy v restituční věci právního předchůdce žalobkyně ohledně pozemků v k. ú. Hradištko, z nějž vyplývá,
že dne 20. 7. 1947 byla sepsána žádost uvedenému úřadu o restituci nemovitého majetku v k. ú. Hradištko. Z těchto listin odvolací soud dovodil, že „žalobkyně za popsané situace mohla důvodně očekávat, že mimosoudní dohoda bude uzavřena“, a nebude tak třeba restituční nárok ve vztahu k předmětným pozemkům uplatnit u soudu; na tuto věc tak lze přiměřeně aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3885/2013, na nějž odkázal již soud prvního stupně. Pakliže tedy nedošlo k uzavření dohody o restitučním nároku žalobkyně ani ke dni 21. 9. 1949, kdy byla vyhotovena „zpráva“ Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, lze se podle odvolacího soudu důvodně domnívat, že se tak stalo z politických důvodů, což nemůže jít k tíži žalobkyně. Důvodným odvolací soud shledal odvolání účastníka řízení jen ve vztahu k pozemku parc. č. 772/1, neboť žalobkyně požadovala vydat původní pozemek PK stejného parcelního čísla menších rozměrů, než jak je pozemek parc. č. 772/1 v současné době zapsán v katastru nemovitostí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu účastník řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda lze považovat jednání církve o mimosoudní dohodě s Fondem národní obnovy dle §11 odst. 1 věty druhé zákona č. 128/1946 Sb. bez předchozího uplatnění nároku u soudu za řádné uplatnění restitučního nároku ve smyslu tohoto zákona“, a důvodnost z toho, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pro účely obnovení vlastnického práva církve k majetku po druhé světové válce nemusel být její restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn u soudu a že postačovalo pouhé mimosoudní vyjednávání o navrácení majetku, které navíc nemuselo být ani řádně skončeno, a církev se tedy ani nemusela po druhé světové válce stát vlastníkem majetku, aby jí svědčilo postavení oprávněné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatel namítá, že pro možnost postupu podle tohoto zákona bylo potřebné, aby žalobkyně jednoznačně prokázala,
že v rozhodném období byla vlastníkem předmětných pozemků, anebo přinejmenším, že v minulosti zákonným způsobem usilovala o navrácení dříve (v době války) odňatého majetku dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Protože však žalobkyně nebyla subjektem uvedeným v §24 tohoto dekretu, mohla se navrácení majetku domáhat jen postupem podle cit. zákona, a to ve lhůtě tří let od jeho účinnosti, jak to vyplývá z poválečné
i polistopadové rozhodovací praxe soudů (jím citované), tedy u příslušného soudu, a nikoliv jinak, např. podáním žádostí o navrácení majetku adresovaných tehdejším správním orgánům, jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 133/2018, sp. zn. 28 Cdo 428/2019 a sp. zn. 28 Cdo 1801/2020). Dle §11 odst. 1 věty druhé zákona
č. 128/1946 Sb., který navazuje na jeho větu první, bylo sice možné uzavřít soudní i mimosoudní dohodu schválenou Fondem národní obnovy, nicméně z výkladu celého §11 odst. 1 tohoto zákona plyne jasná posloupnost pro uplatnění nároku, tedy, že oprávněná osoba měla nejdříve svůj nárok uplatnit u soudu, následně měl soud s účastníky jednat a působit při tom k tomu, aby se dohodli smírně, tj. aby došlo k uzavření soudní
nebo mimosoudní dohody, k níž bylo třeba souhlasu příslušného Fondu národní obnovy. Uplatnění restitučního nároku u soudu přitom nebyl požadavek samoúčelný a trvání na něm není nepřiměřeným formalismem, jak uvedl odvolací soud, neboť takovýto postup zajišťoval i evidenci uplatněných nároků. Jednala-li oprávněná osoba s Fondem národní obnovy o uzavření mimosoudní dohody bez předchozího řádného uplatnění jejího nároku u soudu, nelze takový postup považovat za správný dle zákona č. 128/1946 Sb. a nelze mu připisovat účinky řádného uplatnění nároku dle tohoto zákona. Dovolatel je tudíž přesvědčen o tom, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro postup podle zákona č. 428/2012 Sb., jelikož žalobkyně neprokázala, že svůj nárok řádně uplatnila u příslušného soudu; nelze proto na údajnou majetkovou křivdu ve smyslu tohoto zákona usuzovat z (hypotetické) pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, resp. soudní řízení ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3923/2019, sp. zn. 28 Cdo 133/2018 a sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolacím soudem zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a to zda podle zákona č. 128/1946 Sb. byla přípustná závazná mimosoudní dohoda stran, aniž byl restituční nárok uplatněn u soudu, a dále k otázce aplikace §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. za situace, kdy nárokovaný majetek byl před rozhodným obdobím podroben postupu podle zákona č. 142/1947 Sb.,
o revizi první pozemkové reformy, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání účastníka řízení je ke druhé otázce opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Dle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jsou původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
Podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
Ve smyslu §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. je skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci.
K tomuto ustanovení se v odborné literatuře (viz Kříž, J., Valeš, V., Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 181 a 182) uvádí, že politickou perzekucí se rozumí postižení osob, které vzniklo buď v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě. Pojem náboženská perzekuce pak bude nutno vykládat tak, že orgán veřejné moci postupoval vůči oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období jinak (hůře) než k ostatním subjektům práva, a to důvodu zásadně odlišných ideologických rozdílů, jež jsou obecně známy. „Generální klauzulí“, za niž nepochybně §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.
lze považovat, je zohledněna specifická situace registrovaných církví a náboženských společností v rozhodném období, kdy byly vystaveny nejrůzněji odstupňované šikaně
ze strany orgánů veřejné moci. Ta spočívala buď v aktivitě, kam lze podřadit jakýkoli psychický a fyzický nátlak, nebo v záměrné pasivitě, např. v odmítnutí soudů nebo jiných orgánů veřejné moci zabývat se podáními oprávněných osob nebo jejich právních předchůdců, kterými se domáhali svých majetkových nároků nebo ochrany svého vlastnického práva.
Ze skutkových zjištění učiněných již správním orgánem a soudem prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal, bylo bez pochybností prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně přišel o své vlastnictví k předmětným pozemkům vyvlastněním ve prospěch „Německé říše“ na základě rozhodnutí „Bodenamt Bohmen und Mahren“ (Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu) ze dne 26. 1. 1944, č. j. S 2111-26/14, za náhradu, která mu byla vyplacena. Jednalo se tedy o typický majetkový převod učiněný v době nesvobody, který splňoval kritéria jak §1 dekretu č. 5/1945 Sb., tak i §1 zákona č. 128/1946 Sb.
Podle §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného
či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.
Podle §1 zákona č. 128/1946 Sb., jakožto předpisu prováděcího dekret č. 5/1945 Sb., jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu (§1 zákona č. 128/1946 Sb.).
V uvedených případech jde o neplatnost relativní, jejíž účinky nenastávají ze zákona, ale až poté, co byl nárok úspěšně uplatněn za podmínek upravených v uvedených právních předpisech (viz k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1948, sp. zn. R I 11/48, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 223/96). Zákon č. 128/1946 Sb. stanovil v §10 odst. 1, že nárok na vrácení majetku je třeba uplatnit u soudu; nárok proti národní správě, který by měl být vrácen podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., pak nejprve proti orgánu, který národní správu zavedl (§9 cit. zákona).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 30 Cdo 608/2000, dovodil, že zatímco z dikce §24 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. vyplývá, že okruh aktivně legitimovaných zahrnuje jen osoby fyzické, §4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. zahrnuje i osoby právnické. Volí totiž terminologii, která zahrnuje všechny kategorie bývalých smluvních stran původního neplatného právního jednání (viz výklad zákona č. 128/1946 Sb.
v publikaci „Vrácení majetku pozbytého za okupace“ autorů Dr. Viktora Knappa a Dr. Tomáše Bermana, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart Praha II, 1946,
str. 80 a násl.).
Z toho plyne, že právní předchůdce žalobkyně mohl uplatnit nárok na restituci předmětných pozemků odňatých mu vyvlastněním v době nesvobody jen podle zákona
č. 128/1946 Sb. (případně ve znění zákona č. 79/1948 Sb.). Dle §6 odst. 1 zákona „nárok
jde na vrácení věci (práva) nebo na jiné navrácení k předešlému stavu, a není-li to dobře možno anebo nemá-li ten, komu nárok přísluší, zájem na vrácení věci (práva) nebo na jiném navrácení k předešlému stavu, na peněžitou náhradu ve výši obecné ceny“. Podle §7 odst. 1 zákona „kdo nárok uplatňuje, je povinen vrátit všechno, co z neplatného majetkového převodu nebo z jiného neplatného majetkově-právního jednání obdržel, a nemůže-li to dobře vrátit, dát za to přiměřenou náhradu; při tom se, pokud jde o vrácení určité věci, posuzuje jako poctivý držitel. Při vrácení lze si srazit nároky plynoucí z §6“. Nárok se promlčuje ve třech letech
ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, jde-li však o nárok vzcházející ze zrušení nebo
ze změny soudního nebo úředního výroku (§2), ve třech letech od právní moci rozhodnutí, které onen soudní nebo úřední výrok zrušilo nebo změnilo (§8 zákona). Pro rozhodnutí
o nároku je příslušný okresní soud, u kterého má osoba, proti níž nárok směřuje, svůj obecný soud, anebo podle volby oprávněného okresní soud, v jehož obvodu je věc, o jejíž vrácení jde. Pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ustanovení soudního řízení nesporného
(§10 odst. 1 a 2 zákona). V §11 odst. 1 zákon stanovil, že soud má s účastníky jednat zpravidla ústně a působit při tom k tomu, aby se dohodli po dobrém. K účinnosti soudní
i mimosoudní dohody je třeba souhlasu příslušného Fondu národní obnovy (tato druhá věta byla do zákona vložena jeho novelizací zákonem č. 79/1948 Sb., účinným od 28. 4. 1948).
Již ve zmíněné publikaci „Vrácení majetku pozbytého za okupace“ autorů Dr. Viktora Knappa a Dr. Tomáše Bermana k výkladu zákona č. 128/1946 Sb. před jeho novelou se k jeho §11 odst. 1 uvádí, že toto ustanovení „nařizuje soudu, aby se při ústním jednání snažil přiměti strany k tomu, aby se dohodly po dobrém. Vzhledem k tomu se praví, že „při tom“,
tj. při ústním jednání, lze soudit, že v případech, kdy soud ústní jednání provádět nebude, nýbrž bude projednávat písemně, se nemusí pokusiti o vyřízení věci smírem.“ Smír může být uzavřen „formou smíru soudního, tj. protokolárního (…) anebo nepochybně i formou smíru mimosoudního. Ze zákona totiž nikde nelze vyčísti, že by forma protokolární byla nutná. Dohodnou-li strany po zahájení řízení závazně mimo soud a soudu to oznámí, má zajisté takovýto smír platnost a není důvodu k pokračování řízení. Máme rovněž za to, že strany se mohou po dobrém dohodnouti i před zahájením řízení, a dojde-li k závazné dohodě, nelze potom již žádati rozhodnutí soudní“.
V publikaci „Nové předpisy o restituci“ autora Dr. Viktora Knappa, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha II., 1948, vztahující se k zákonu č. 79/1948 Sb., účinnému od 28. 4. 1948, jímž byl mj. §11 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. novelizován, se uvádí následující: „Restituční zákon připouští soudní smír, tzn. restituční smlouvu. Vyskytly se pochybnosti, zda je přípustna i restituce mimosoudním smírem. Mám za to,
že i podle zákona č. 128/1946 Sb. mimosoudní smír o restituci zcela bezesporu přípustný je (podrobnosti viz v komentáři Knapp-Berman) a veškerá praxe také mimosoudní smír
o restituci připustila. Zcela jasně to plyne z čl. I, odst. 5 rest. nov., který do §11 odst. 1 vkládá další větu tohoto znění: K účinnosti soudní i mimosoudní dohody je třeba souhlasu Fondu národní obnovy“. V Důvodové zprávě se k tomuto ustanovení uvádí, že „jde o to, aby Fond národní obnovy byl v každém případě při řízení účasten a spolupůsobil při tomto jednání. Tím budou namnoze zachráněny velké peněžité částky nebo jiné hodnoty patřící státu“.
Z uvedeného tedy vyplývá, že podle zákona č. 128/1946 Sb., a to před i po jeho novelizaci, bylo možné, aby se strany o restituci majetku zabraného v době nesvobody dohodly závazným mimosoudním smírem (závaznou mimosoudní dohodou), k němuž (k níž) bylo po jeho novele provedené zákonem č. 79/1948 Sb., třeba souhlasu příslušného Fondu národní obnovy.
Nelze proto přisvědčit právnímu názoru a námitkám účastníka řízení uplatněným v dovolání, že restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. měl být nejprve uplatněn u soudu a teprve po zahájení řízení u soudu mohla být mezi stranami uzavřena mimosoudní dohoda (smír).
Mimosoudní smír či mimosoudní dohoda uzavřená podle zákona č. 128/1946 Sb., jak z jeho ustanovení vyplývá, musely obsahovat uznání neplatnosti majetkového převodu nebo jiného neplatného majetkově-právního jednání učiněných se subjektem oprávněným k restituci po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, označení majetku, který se mu vrací (§6 zákona), a dle §7 odst. 1 zákona údaj o tom, jakou částku je tento subjekt povinen vrátit z označeného neplatného majetkového převodu nebo z jiného neplatného majetkově-právního jednání (či co dává jako přiměřenou náhradu),
a od 28. 4. 1948 k její účinnosti musel udělit souhlas příslušný Fond národní obnovy.
Žalobkyně v tomto ohledu předložila již soudu prvního stupně nedatovanou, nepodepsanou a jen částečně vyplněnou kopii zápisu vyhotoveného na předtisku formuláře Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o mimosoudní dohodě o vrácení majetku s majetkovým vypořádáním nároků podle §6 a 7 zákona č. 128/1946 Sb. ve znění zákona
č. 79/1948 Sb., v níž se (v bodu A) uvádí, že Fond národní obnovy pověřený správou majetku podle §16 zák. č. 128/1946 Sb. uznává neplatnost majetkoprávního převodu provedeného trhovou smlouvou - vyvl. výměrem ze dne 26. 1. 1944 č. j. S 2 111-26/14, jenž byl ve správním řízení zrušen, na něm. říši (§1,2 rest. zák.), a vrací dle §6 cit. zákona tento majetek, sestávající mj. z pozemků zapsaných v pův. vložce č. 623 desk zemských a pozemků zapsaných v pův. vložkách č. 6 a 2 pozemkové knihy, kat. území Hradištko, spolu s příslušenstvím shora uvedeným oprávněným (nevyplněno) do vlastnictví se všemi právy
a povinnostmi placení veřejných břemen (daní, dávek apod.). V bodu B je pak uvedeno,
že hrubý nárok Fondu na vrácení (§7 odst., 1 zák. č. 128/1946 Sb.) (výkupní cena, úroky, náklady na novou úrodu, zhodnocení okupanty atd.) činí Kčs 5.392.640,-,
úroky 246.454,40 a úroky býv. zemědělské banky 24.825,20 (úhrnem 5.663.919,60).
Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., ve znění zákona č. 79/1948 Sb., ve vztahu k předmětným pozemkům uplatnil u Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, že však mimosoudní dohoda uzavřena nebyla.
S právním názorem odvolacího soudu, že nedošlo-li k uzavření dohody o restitučním nároku žalobkyně ani ke dni 21. 9. 1949, kdy byla vyhotovena „zpráva“ Osidlovacího úřadu
a Fondu národní obnovy, lze se důvodně domnívat, že se tak stalo z politických důvodů,
což nemůže jít k tíži žalobkyně, dovolatelem dle obsahu dovolání taktéž zpochybněným,
se dovolací soud neztotožňuje.
Odvolací soud totiž z četných důkazů provedených soudem prvního stupně akcentoval právě jen potvrzení, které si právní předchůdce žalobkyně dne 21. 9. 1949 vyžádal prostřednictvím úředníka M. M. od Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, v němž se uvádí, že restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. nemovitého majetku zapsaného
ve vložce č. 623 z. d. pro k. ú. Hradištko, dříve patřící „Královské kanonii Premonstrátů Strahovských“, nebyla dosud provedená, avšak zcela přehlédl, že již dne 27. 1. 1948 Ministerstvo zemědělství oznámením a návrhem vydaným (knihovní žádostí) sdělil právnímu předchůdci žalobkyně a Krajskému soudu civilnímu v Praze, že mj. nemovitosti
v k. ú. Hradištko zamýšlí převzít s tím, že jde o majetek podléhající revisi podle zákona
č. 142/1947 Sb., vl. nařízení č. 1/1948 Sb. a zákonu náhradovému (o čemž byla
dne 30. 1. 1948 učiněna poznámka), a že téhož dne adresovalo Ministerstvo zemědělství Okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu sdělení, že žalobkyni dává ke
dni 1. 3. 1948 výpověď z hospodaření mj. k nemovitostem zapsaným ve složkách č. 623, č. 2 a č. 6 pozemkových knih pro k. ú. Hradištko, přičemž soud usnesením tento návrh povolil, že dne 22. 4. 1948 Ministerstvo zemědělství ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyně rozhodlo, aby lesní a rybniční hospodářství velkostatků ležících ve vyjmenovaných okresech, včetně velkostatku v Hradištku, bylo podle zákona č. 142/1947 Sb. se vším příslušenstvím převzato státem ke dni 1. 3. 1948, k němuž mu byla dána výpověď z hospodaření; jako právní předpoklady převzetí majetku je uveden jednak výnos Ministerstva zemědělství č. j. 6365/48-IX./R-1, ze dne 26. ledna 1948, jímž bylo rozhodnuto podle zákona č. 142/1947 Sb. o opětovném zabrání níže uvedených nemovitostí a výše uvedeného vlastnického souboru, a dále skutečnost, že na zabraném nemovitém majetku bylo poznamenáno jeho zamýšlené převzetí státem a že byla dána výpověď z hospodaření
k 1. 3. 1948.
Je tedy evidentní, že odvolacím soudem akcentované potvrzení ze dne 21. 9. 1949 a nepodepsaný a jen částečně vyplněný koncept zápisu vyhotovený na předtisku formuláře Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o mimosoudní dohodě o vrácení majetku s majetkovým vypořádáním nároků podle §6 a 7 zákona č. 128/1946 Sb., ve znění zákona č. 79/1948 Sb., sepsaný po datu 28. 4. 1948 (kdy tato novela nabyla účinnosti), nemají pro právní posouzení věci z hlediska citovaných relevantních ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. žádný význam, když již dne 26. 1. 1948 vydalo Ministerstvo zemědělství shora citovaný výnos dle zákona č. 142/1947 Sb., jímž rozhodlo o opětovném zabrání nemovitostí náležejících k velkostatku v Hradištku (zapsanému původně souhrnně v knihovní vložce č. 623 zemských desek a ve vložce č. 6 pozemkových knih), tedy i předmětných pozemků, a činilo další zmíněné kroky k převzetí těchto pozemků s tím, aby je stát převzal
ke dni 1. 3. 1948 (tedy pět dní po dni, jenž je považován za nástup komunistického režimu - 25. 2. 1948). Dovolací soud tudíž vzhledem k uvedenému nesdílí právní názor odvolacího soudu, že k uzavření mimosoudní dohody o restituci tohoto majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nedošlo v rozhodném období z politických důvodů, a nesdílí ani mínění žalobkyně, že k tomu nedošlo v důsledku politické nebo náboženské perzekuce nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, jak žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů tvrdila [§5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.], aniž však i jen rámcově popsala, v čem spatřuje důvody tohoto jejího tvrzení. Je však nutné neopomíjet shora zmíněnou prokázanou vůli státu již v období před 25. 2. 1948 dotčený majetek, který byl propuštěn ze záboru, znovu zabrat podle zákona č. 142/1947 Sb. (ve spojení se zákonem záborovým a náhradovým). Navzdory mínění žalobkyně tak stát nezůstal nečinný, nýbrž ještě před rozhodným obdobím aktivně projevil záměr, aby majetek náležející původně jejímu právnímu předchůdci mu připadl do vlastnictví. O zneužití zákona č. 142/1947 Sb. komunistickým režimem v rozhodném období k zabrání majetku jemu nepohodlným osobám (obdobně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn.
II. ÚS 70/99, ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, či ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 10/13, bod 208) nemůže být v posuzované věci ani řeči.
Z výše uvedeného vyplývá, že zabral-li stát předmětné pozemky právnímu předchůdci žalobkyně podle zákona č. 142/1947 Sb. ještě před počátkem rozhodného období (25. 2. 1948) a nedošlo-li k obnově jeho vlastnického práva k těmto pozemkům podle zákona č. 128/1946 Sb., z čehož plyne, že je nevlastnil ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou tyto pozemky ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. původním majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce,
a k majetkové křivdě nedošlo v rozhodném období v důsledku (žalobkyní tvrzených) skutečností uvedených v §5 písm. j) tohoto zákona a ani podle §5 písm. a) téhož zákona, jak uvedla v žalobě.
Jen pro úplnost je možno dodat, že dovozovala-li žalobkyně (v řízení před správním orgánem a původně též před soudem prvního stupně) dále restituční nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb. ze skutečnosti, že přípisem Zemského národního výboru v Praze ze dne 8. 6. 1945 byl její právní předchůdce vyzván, aby… „jako svůj majetek (před zabráním tohoto majetku oddíly SS, resp. Německou říší/ opětovně převzal do vlastnictví a správy velkostatek v Hradištku u Štěchovic“ …, pak se mohlo jednat jen o převzetí do správy a hospodaření (což skutečně učinil, jak bylo zjištěno) a nikoliv
do vlastnictví, když již dopisem ze dne 14. 6. 1945 Ministerstvo vnitra informovalo opata kláštera strahovského k jeho žádosti o tom, že „ve věci zpětného přidělení hospodářského objektu Hradištka je třeba se řídit dekretem presidenta republiky ze dne 26. 5. 1945 o majetku zabraného Němci a kolaboranty a o národní správě“.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu